Duben 2018

Co vlastně chci ?

29. dubna 2018 v 15:23 | donPepe |  Životní styl
Nejdůležitější otázkou je - Co vlastně chci ? Bez ní člověk jen přežívá ze dne na den. Pomáhá nám stanovovat cíle, ať už krátkodobé nebo dlouhodobé, které se navzájem dost ovlivňují. Když si dám za cíl užít si pořádně oslavu, další den následuje otázka přežití pracovního dne při vydatné kocovině. A v hlavě se neustále vrací opět nejdůležitější otázka - Tohle opravdu chci ? Respektive, takhle jsem to chtěl ?
Neúspěchy a úspěchy pak pomáhají revidovat cíle. Úspěchy pomáhají zvyšovat sebevědomí a zvyšovat nároky na sebe sama, neúspěchy nás občas srazí a frustrují. I tak by nás měly posunout dál. Vzít si ponaučení. Denní odpovědi na otázku - Co vlastně chci ? - jsou méně náročné, ale velmi důležité. Chci se vyhnout ranní dopravní špičce, vychutnat si kávu, dotáhnout projekt, vychutnat si oběd v oblíbené restauraci, odpoledne chci do fitka, večer do kina a na sklenku vína, ať už s přáteli, partnerkou nebo partnerem.
A splněné každodenní cíle vedou zase k nejdůležitější otázce - Co chci ? Za týden, za měsíc, za rok, za pár let … od toho se pak odvíjejí související otázky - chci povýšení v zaměstnání, chci na exotickou dovolenou, chci zhubnout, chci zesílit, chci si koupit auto nebo byt, chci vstoupit do manželství nebo se rozvést, chci založit rodinu nebo být singl a užívat si …
Podotázky mohou být různé, ale bez ujasnění si - Co chci ? - se prostě nehnu dál. A když už něco chci, co pro to musím udělat ? Při opakovaném pokládání otázek se formují odpovědi a cíle. Dlouhodobější cíle potřebují podrobnější plán kvůli ujasnění si obětí, píle a pravděpodobnosti splnitelnosti. Nemusím si zrovna vypracovat graf a podrobný pětiletý plán. Ale když se například pracovně člověk během let nikam neposouvá, práce ho netěší a jedinou odpovědí na otázku - Co chci - je odpověď: rychle přežít pracovní den a vypadnout, měl bych si položit nadřazenou otázku - Chci to takhle pořád dokola ?
Nemusím se vzdávat všech cílů a snů, které se dlouhodobě neplnění, ale umět s pokorou si přiznat nereálnost některých odpovědí, cílů a snů. Ovšem nahradit je jinými. Jako děti jsme používali často větu: Já to chci, aniž bychom věděli, proč vlastně. Třeba protože to mají všichni. Což je asi ten nejhloupější důvod. Což by nám mělo časem v dospělosti dojít.
Chci tohle, udělám pro to tohle a posunu se sem. Nevyjde to ? Zkusím to znovu nebo jinak. Chci být šťastný ? Tak dělám to, co mě těší a nestarám se o okolí a jeho reakce. Protože to prostě chci. Proto je nejdůležitější otázka - Co vlastně chci ?
Já dnes chtěl napsat článek na toto téma po dobrém obědě a kávě. A až se teď půjdu projít do přírody, mám pro dnešek splněno.

Proč bylo třeba zabít Babiše

21. dubna 2018 v 10:17 | donPepe |  Tvorba
Červen 2025

Dnes je ten den, po roce a půl příprav a přetvařování, neustálých prověrek a kádrování. Všechny ostatní pokusy selhaly. Zůstal jsem sám, jiný pokus nebude, vše musí klapnout. Pravděpodobnost přežití je velmi malá. Dcera je v bezpečí za oceánem a já jsem se již smířil se svým úkolem a osudem. Nikdo jiný není. I když se nezhroutí celý systém, aspoň ne hned, tak spravedlnosti bude učiněno za dost.
Jak to všechno mohlo dojít až sem ? Tak daleko ? Copak to nebylo zřejmé už od počátku ? Nebylo, vše začalo plíživě. Trestně stíhaný premiér se dnes jeví jako prkotina. Blíží se volby a hnutí ANO má preference přes 70 procent, aspoň podle závislých médií. Ano, dnes už žádná nezávislá média nejsou. Konkurenci představují nastrčená Hnutí mladých a ČSSD, která jako jediná z původních stran zůstala. Ostatní byli po finančních procesech zrušeny a zakázány. Jo, ČSSD asi přežije vše, i když v podstatě jde o skomírání v závěsu. Ale žijí, podílejí se na moci a Babiš jim hází drobečky a poslušné ovečky mu nadšeně tleskají. Centrálně blokovaný internet a sociální sítě plné nastrčených konfidenstkých profilů hledají každičkou negativní informaci o vládnoucí straně, informace předávají bezpečnostní službě a lidé se pak přemístí do vazby a na následnou převýchovu do agrárních družstev. Serfovat po nezávislých zahraničních serverech si může dovolit pouze zkušený hackeři. Vše se zaznamenává, třídí, vyhodnocuje. A úřednické složky zasahují a postihují.
Volební období 2017-21 byla ještě docela sranda, tanečky kolem vlády-nevlády v demisi, postupné ovládnutí všech komisí a dozorčích orgánů. Klíčový konec a prosazení tzv. Finančních dekretů, Protiteroristického zákona a Důchodové reformy, nezbytná a skvělá zvládnutá PR propaganda a bohorovost občanů přesvědčených, že žádná totalita a nesvoboda se nemohou přece vrátit. Babiš nelhal v jedné věci, stát chtěl vždy řídit jako firmu. Svou firmu. Když nesouhlasíte s vedením firmy, můžete dát výpověď a odejít. Jak se vypořádat s nepohodlnými "zaměstnanci" svého státu ? Prosadit správné zákony.
Neškodně vypadala Důchodová reforma. Měla zajistit spravedlivý důchod pro všechny, pobytové a zdravotní služby. No, nekupte to. Skrývala se za tím snaha získat co nejvíce voličů a nadpoloviční většinu v parlamentu. Nebylo to poprvé, co diktatura začala totálním vítězstvím v demokratických volbách. Babišovi ovšem zajistila monopol na všechny služby spojené se seniory. Penze zvýšil, následná výhodnější pobytová a zdravotnická služba byla podmíněná registrací a založením účtu v jeho Sociálních centrech. Pro seniory to znamenalo zvýšení důchodu, kterým ovšem disponovaly zmíněná centra, když na účtu po smrti zbyly prostředky, propadly centrům. Ale nevolte ho, když vám tolik přidá a zajistí péči. Postupem času samozřejmě zlikvidoval všechnu konkurenci a byznys běžel na plné obrátky, stát platil penze, jeho Sociální centra inkasovaly platby. Zdánlivě dokonalá symbióza, ve skutečnosti způsob dalšího obohacení na konto všech. Nejen, že veškeré peněžní zůstatky propadly centrům, ale po pár měsících fungování všichni klienti psali závěti ve prospěch center. Kdo se o své starší rodinné příslušníky chtěl starat sám doma, čelil vyšším cenám služeb a neustálým hygienickým a sociálním kontrolám, pokutám či přímo odsouzení a ztrátě majetku. Přesně v souladu s tzv. Finančními dekrety, jejichž součástí byla stoprocentní evidence a kontrola všech plateb, cílené provokace, zákaz držení větší hotovosti u sebe i doma. Posílená finanční policie měla oprávnění vstupovat do domovů bez soudních příkazů i k namátkovým osobním kontrolám. V duchu hesla, kdo drží hotovost a nechce evidovat platby nebo tržby, je zločinec, který okrádá stát. Šrouby se dále utahovaly, udávání, více úředníků, více kontrol, více pokut. Povolená částka v hotovosti se zmenšovala. Byly zakázány jakékoliv transakce osobního rázu mezi fyzickými osobami v hotovosti, stejně jako hraní her o peníze. Moc dobře si pamatuji, kdy jsme hráli s kamarády o drobné. Přišla kontrola, určitě na udání, a byla nám vyměřena pokuta. Kdo neměl na účtě dostatek financí, byl odveden a udělena pokuta na majetku. Slyšel jsem o případech, kdy se kontrolovaní dostali i do potyčky, po té jejich rodina skončila bez majetku a byla zařazena do agrárního družstva. Tam bydlela na bývalých ubytovnách, pracovala v zemědělství, měla omezený pohyb. Málokdo se vyvaroval dodržování přísného řádu, proto byl pobyt při prohřešcích prodlužován. Samozřejmě konkurence v zemědělství byla zlikvidována, každý občan si musel měsíčně kupovat předem daný minimální počet výrobků vyrobených Agrofertem. Nikoho nezajímalo, jestli jste třeba vegetarián, alergik na laktózu nebo lepek. Odebrat, převést peníze. Přece ty peníze jdou na dopravu zdarma, na péči o seniory, vzdělávání a zdravotnictví. Stát jako firma, firma plná spokojených zaměstnanců, kdo odporoval, skončil opět nevalně. Firma vykazovala zisk pro podporující masy, firemní daně platili ti nespokojení.
Živnostníci v podstatě plnili roli zaměstnanců. Každý z nich měl povinnost nosit registrační tablet, který neustále monitoroval pohyb, v souladu s vývojem technologií byl posléze nahrazen náramkem, který se nesměl pod finančním postihem sundávat. Opět zde platila neomezená úřednická moc a zákaz držení peněz. Vyvléknout se z poníženého stavu šlo pouze na lékařské doporučení. A komu patřila veškerá zdravotnická zařízení ? ANO, Agrofertu.
V prvním roce platnosti dekretů se také Babiš a jeho hnutí vypořádalo s politickou konkurencí. První velkou rybou se stal pan Okamura, za finanční machinace byl odsouzen ke 20 letům a ztrátě majetku. Ztráta majetku ve prospěch státu, či-li Agrofertu. Pamatuji, jak na mítincích Babišovi jeho stoupenci a voliči nadšeně tleskali, jak bere majetek těm "zlým", aby ho přerozdělil těm "hodným." Převádění peněz do zahraničí se smělo jen přes státní banku, která mohla při sebemenším podezření peníze pozdržet nebo i zabavit. Kdo situaci dobře odhadl, zmizel v zahraničí, nejlépe za oceánem. Jsem rád, že to stihla i má dcera, která se tam vdala. Někdy se podařilo převést i část majetku. Platilo zde, kdo zaváhá, nežere. Jelikož se i po dalších teroristických útocích podařilo prosadit Protiteroristický zákon. Opět ty nadšené davy a rozhovory s lidmi v médiích. Reakce typu - ano, je to dobrý zákon, musíme si dát pozor na teroristy, monitoring osob, domovní prohlídky, porušení bankovního i advokátního tajemství. Copak ty lidi nechápali, že se to netýká jen zakuklenců nebo vousáčů, týkalo se o prostě všech. A jak to v naší kotlině chodí, začalo se udávat. Naštval vás soused, stačilo nahlásit na policii a buďte si jistí, že protiteroristická jednotka z vás něco dostala. Nemusel se přímo potvrdit terorismus, ale něco našli a následoval známý proces odsouzení, ztráty majetku a nucené práce pro Agrofert. Z politiků SPD, Pirátské strany a KSČM, kteří se nestali obětí Finančních dekretů a splňovali věkový limit do 35 let se stalo Hnutí mladých, které se stalo přívěskem hnutí ANO. Paralela s hnutím SSM z komunistického režimu je dost přesná. Součástí zákona bylo uzavření hranic, aby se k nám nemohli dostat nežádoucí osoby. Ale taky nepozorovaně ven. Když jste chtěli ven, ať už na chvíli nebo na stálo, museli jste se vykoupit. Ozbrojené složky byli posíleny na maximální úroveň.
Ještě bych zmínil školskou reformu, která už jen dokreslovala atmosféru. Zavedli se školní uniformy, každý žák při nástupu do školy obdržel opět tablet, přes který probíhala veškerá centrální komunikace se školou, evidovali se výsledky testů a monitoroval pohyb.
A co na to vše říkala EU ? Nic, všechny státy měly starosti samy se sebou, sociální nepokoje, teroristické útoky dovedly jednotlivé státy na pokraj občanské války. Nebylo ani potřeba vystupovat, prostě to přestalo fungovat.
Jedinou silou, která se snadno nevzdala, byla krajní pravice. Byla dobře organizovaná, houževnatá a zvyklá pohybovat se na hraně zákona už z dřívějších dob. Už z 90. let minulého století jsem měl dost přátel z jejich řad. Drželi se dlouho i po přijetí Protiteroristického zákona, jehož součástí samozřejmě bylo veliké omezení držení střelné zbraně i zbrojního průkazu. Pár razií skončilo střelbou, která měla za následek zpřísnění zákona. Následně došlo k pumovému útoku na jedno Sociální centrum, k němuž se sice nikdo nepřihlásil, ale obviněna byla právě pravice. Dle mého to ovšem byla provokace tajné služby. Koho by to před pár lety napadlo, jaké praktiky se vrátí. Následná vlna zatýkání a represe byla strašlivá. Naštěstí pro mě, nikdy jsem nebyl oficiálním členem ničeho a zbraň nikdy nevlastnil.
Zhruba před čtyřmi lety jsem se účastnil tajné schůzky zbytků pravicového odporu, kde se už jen z pomsty dohodlo několik scénářů atentátu na Babiše. Všichni jsme měli zahalené tváře, nikdo neměl s sebou mobil nebo jiné zařízení. Nikdy jsme se už po té nesešli. Já jen sledoval zmařené pokusy nedotažené do finální akce. Nedalo se ani rozpoznat, zda šlo o reálnou akci mých přátel či o provokaci. Zhruba po roce vše ustalo. Asi už opravdu nikdo nezbyl. Většina byla pochytána a uvězněna v tajných věznicích Protiteroristické jednotky, které si nezadaly s kriminály z 50. let minulého století. Ti šťastnější skončili jen jako otrocká síla v agrárních nebo průmyslových družstvech.
Proto jsem zvolil pomalou cestu, která dnes skončí. S dcerou jsem už dávno komunikoval přes nastrčený mail ve formě konceptu. V předem daný čas jeden napsal koncept mailu, ale neodeslal ho. Ten druhý se přihlásil na stejný mail, přečetl koncept, smazal a odpověděl. Druhý přečetl a smazal. Konec. Jen pár minut na bezpečnou komunikaci. Vše hlídané, všude agenti nebo kolaboranti. Už dávno pochopila, že se nikdy nesmí vrátit, ať se děje, co se děje. Že se něco chystá se dovtípila, ale nezrazovala mě od akce. Na to mě znala příliš dobře. A já zase věděl, že se mi to musí podařit, aby byla v bezpečí. Pravděpodobnost odvetného aktu ze msty na rodinném příslušníkovi v zahraničí byla malá. Můj úspěch garantuje chaos a ochromení ve všech státních složkách.
Má cesta spočívala v aktivním členství v hnutí ANO. Každodenní přetvářka a ztráta mých dosavadních přátel se stalo mým soukromým peklem. Pro své nadšení a výborné analytické vlastnosti jsem pomalu jsem stoupal na žebříčku popularity a důležitosti hnutí. I tak to nebude snadné, Babiš už nemá zapotřebí jezdit mezi lidi na velké mítinky, kde by byl útok snáze proveditelný. A po zmařených přípravách na jeho odstranění posílila i jeho přímá ochrana. Ale přeci jen se blíží volby a v každém kraji se aspoň mihne pozdravit své věrné ovečky.
Ve 3D tiskárně jsem si vyrobil dvě střelné zbraně na jeden výstřel a dva nože. Jsou připraveny na místě v místním centru, kde Babiš započne svou návštěvu. Byl jsem dokonce vybrán mezi pár šťastlivců, s kterými prohodí pár slov a podá si ruku. Tak jdeme na to.
Davy lidí, limuzíny, švédské stoly, bezpečnostní rámy a služba, prověřená obsluha. Už je v budově a já své zbraně mám u sebe. Každá střelná znamená jen jeden výstřel. Rád bych ho zabil nožem, koukal se mu při tom do očí a viděl prchající život plný paniky a strachu.
Jak já nesnáším jeho samolibý výraz, aspoň že rodinu nechal jinde. Blíží se, po každém boku jeden strážce. Budu muset zlikvidovat nejdřív je. Od Babiše nečekám rychlé reakce nebo aktivní odpor vzhledem k jeho věku, ale nesmím nic podcenit, nikdo jiný už není. Snad neselže zbraň, ale i stím počítám, moment překvapení hraje pro mě.
První strážce padá po výstřelu do hlavy bez možnosti reakce, druhý stačí vyndat zbraň, ale nestačí ji použít. Zahazuji použité zbraně a beru si nůž. Žádné zaváhání, rychlý řez přes hrdlo. Ruce mu automaticky vystřelily vzhůru ke krku. Útok na slabiny včetně stehenních tepen, útok na srdce zhatí ochranná vesta, beru druhý nůž a zabodávám ho do oka. Smrtelná rána. Padá k zemi, je hotovo. Beru strážcům zbraně, záložní zásobníky a vysílačku. Uběhla sotva minuta, dav se probírá, ozývají se výkřiky, dav ovládá panika, blíží se další strážci, výstřely zvětšují paniku. Likviduji nejbližšího protivníka a utíkám na terasu. Vím, že je konec, chci s sebou vzít ještě pár nohsledů. Cítím prudkou bolest v rameni, kulka mě jen škrábla. Lezu na střehu. Další výstřel, ostrá bolest v noze. Nemám páru, jestli kulka prolétla skrz nebo uvízla. Vyškrábu se na střehu, odvalím se stranou. Bolest v noze pulsuje. Sejmul jsem dalšího zbrklého strážce, co vylezl na střehu bez zajištění. Beru si jeho zbraň. Křik, chaos, povely, z dálky je slyšet vrtulník. Zjišťuji, že kulka v noze uvízla. Konec se blíží, schovám se za výklenek, nádech, výdech. Je krásný letní den. Nesmí mě dostat živého, ale ještě jich vezmu pár sebou. Tak polezte, teď už je to jednou, dokonáno jest. Hlavní strůjce nespravedlivých procesů, šikany a zbídačení svých odpůrců to má za sebou. Snad zbylo dost poctivých lidí, kteří procitnou, a kdyby ne, aspoň jsem pomstil své druhy. Pohled do dálky, modrá obloha, ptáci cvrlikají, nádherný den na smrt, tak dělejte, pojďte už, ještě jednou si zatancujeme ...

Ublíženecká Koukalová ?

18. dubna 2018 v 13:23 | donPepe |  Úvahy
Gabriela Koukalová je poslední měsíce nejvíce zmiňovanou českou sportovkyní aniž by podala nějaký sportovní výkon. Před sezónou nespecifikované zdravotní problémy s lýtky, v průběhu malá naděje na olympiádu, posléze odpískání sezóny, rozhovor o biatlonovém týmu a nakonec kniha.
Pro rozvoj biatlonu, sportovní svět a českou mládež udělala svými výkony mnoho. Vydaná kniha ovšem svědčí o tom, že odchod a nenávrat k biatlonu byla už dávno připravená a všechny marné naděje vysílané k fanouškům jen hrané. Ano, život profesionálního sportovce je jistě náročný, pro emocionálně slabší povahy zřejmě i nebezpečný. Dril, cestování, tlak, absence "normálního" života v sezóně. Ale … copak je pod menším tlakem obyčejný člověk, který má rodinu, náročnou práci a musí platit hypotéku a další účty ? Nebo lékař, letecký dispečer, krizový manažer nebo učitel ? Ne, všichni v dnešní době čelíme stresu i tlaku okolí.
Její knihu si rozhodně nekoupím, stačilo mi pár ukázek, které uveřejnila média. Celým příběhem se táhne téma - "já jsem jiná, on mě něco řekl, on mi ublížil, ony mě mezi sebou nechtěli, ony se se mnou nebavily, ten mě nepodpořil, oni mě nepodpořili, odložili a zapomněli na mě." Tento ublíženecký tón mě asi vadí nejvíce. Problémy v komunikaci mohou nastat, někdo se někoho dotkne, ale dá se řešit právě tím dialogem, říct si o pomoc, probrat situaci s někým blízkým, ať už v rodině nebo mimo ni atd. Staví se tu do role, že za její situaci a snad i úděl může prostě okolí a ostatní, kteří ji prostě nechápali a nechápou. V podstatě se neliší od zpovědí lidí, kteří pak vezmou zbraň a jdou vystřílet školu, bývalé pracoviště nebo obchodní centrum. Můžeme být asi rádi, že Gabriela Koukalová napsala knihu, protože se zbraní zacházet umí velmi dobře.
Krátké shrnutí - úspěšná sportovkyně hnaná už rodiči k výkonům, ve sportovním světě osamocená s psychickými problémy se po kariéře snaží vyrovnat se se situací a vyřídit si účty s okolím. Tuto energii měla dát do řešení, když byl problém aktuální včetně profesionální terapeutické pomoci. Nemusela by pak sklouznout k bulvárnímu způsobu řešení, kde se hodně mluví i o velkém vlivu současného manžela na její chování. Což je ovšem bulvární neobjektivní zpráva. Rozhodně touto knihou Gabriela ukončila sportovní kariéru a udělala definitivní tečku za jednou etapou svého života. V té další ji můžeme popřát hodně štěstí a poděkovat ji za sportovní výkony v dresu České republiky.

Zbytečný Cermat

13. dubna 2018 v 12:20 | donPepe |  Úvahy
Nebudu zde vypočítávat miliardy a stamilióny, které nás tato instituce stála. Opravdu hodně. A není žádným tajemstvím, že s každou novinkou se objevili další problémy. Cermat zareagoval na objednávku státu srovnávat úroveň vzdělání na školách. Ale místo, aby vyhodnotily úroveň znalostí, školy své žáky začaly přímo připravovat na tyto srovnávací testy, protože zjistily, že v nich jsou věci nebo postupy, které se nevyučují. Místo, aby se testy připravily dle výuky a osnov, školy se přizpůsobily testům.
Nejvíce zbytečnost a úskalí centrálního systému pocítili maturanti. Při stížnostech na systém, ať už od maturantů nebo odborné veřejnosti, bez jakékoliv pokory představitelé jen hájili svůj systém. Každým rokem se systém měnil, včetně systému hodnocení. Sloh by měl hodnotit učitel, který vás ho naučí. Asi se situace zlepšila vůči prvnímu spuštění. Na případné námitky opět představitelé Cermatu odpovídají stejně ve smyslu: "náš pilotní projekt a diskuze s odborníky prokázali náš systém za dostatečný, aby vyhodnotil znalosti maturantů."
Podobně jsou na tom už i žáci základních škol při absolvování přijímacích zkoušek na střední školy a učiliště. Dostanou číslo, napíšou testy. Ty se všechny pošlou do Prahy do sídla Cermatu, kde se vyhodnotí. Můžeme jen doufat, že nenastane nějaký technický problém, který při centrálním řízení čehokoliv může napáchat obrovské škody.
Snahou o centrální nebo celostátní testy nebo zkoušky je spravedlivý systém hodnocení znalostí a dovedností. Ale ten nemůže být ani nastaven, pokud stát není schopen garantovat stejnou úroveň výuky a vzdělávání na všech školách, což je v podstatě nemožné. A zvlášť ve státě, kdy sypeme peníze do IT firmy, která si své náklady zveličuje a je v podstatě nekontrolovatelná. Centrální IT zakázky, systémy, servis jsou složité. Laik neumí relevantně zhodnotit náklady. Někdy údržba systému znamená mnoho hodin práce v měsíci, někdy jednu kávu u notebooku a cena může být stejná.
Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby státní peníze nasypané do Cermatu za celé období, se využili přímo na školách na zkvalitnění výuky, nakoupení pomůcek nebo i zkvalitnění výuky samotných učitelů na univerzitách, bylo by lépe. Ale to se asi nestane a spolupráce a monopol Cermatu potrvá dál. Politici nikdy nepřiznají chybu, ministerstvem prošli politici všech možných stran a přiznání nefunkčnosti systému nebo nehospodárně vynaložených peněz je proto utopií. Tak snad se děti něco naučí, složí zkoušku a systém je vyhodnotí, aby si úředníci mohli všechny zařadit do svých statistických tabulek a v Cermatu otevřít šampaňské na oslavu.