Červenec 2017

Prázdniny u babičky

18. července 2017 v 10:45 | donPepe |  Životní styl
K době prázdnin patří trávení času u příbuzných. Mě se týkalo v 80. letech minulého tisíciletí (zní to fakt hrozně). Tehdy připadala v úvahu dovolená s ROH, pionýrský tábor a babičky z obou stran rodičů. Devizový příslib jsme nedostali a do Jugoslávie jsem se nepodíval. Ale náhradní pobyt u Balatonu nebyl špatný. Psal se rok 1980 a pamatuji si, že naši fotbalisté vyhráli Olympiádu v Moskvě. Tehdy jsem ještě moc nevnímal rozdělený svět a bojkot západních sportovců. Ale české dospělé osazenstvo si u rádiových přijímačů náležitě užívalo.
Ale zpátky k babičkám. Já měl dvě bydlící v diametrálně odlišných místech a prostředích. Brumov na Valašsku a Ústí nad Labem. Nejdřív k Ústí, když jela chemička na plný výkon, to byla fakticky síla. nedivím se, že děti z tohoto kraje jezdily k nám do Jizerek na školu v přírodě. jestli to bylo celkově něco platné, opravdu nevím. Nejradši jsem měl výlety na Střekov, kde každé léto měla pravidelná vystoupení šermířská skupina. Babička bydlela na sídlišti pod Střekovem, tak že jsme chodili pěšky lesem, což byla též zábava. Samozřejmostí byly návštěvy hřbitova, kde odpočíval děda, kterého jsem si už nepamatoval. Když babička dávala květiny, upravovala hrob a povídala si s dědou, tak já se potloukal kolem, četl si náhrobky a představoval si, co se asi stalo, když tam psali tragicky nás opustil. Celé dětství jsem si pamatoval jména, datumy úmrtí i jména hrobů, které se nacházeli v okolí toho dědovo.
Dalším milým zpestřením byli návštěvy zologických zahrad v Ústí nebo Děčíně. Tím dítě nikdy neurazíte. Nevím tedy, jak to bavilo babičku, ale mně se zpátky domů nikdy nechtělo. Kousek od Ústí v Povrlech jsem měl tetu, strejdu a dva bratrance. Tam mě babička vozila za klukovskou zábavou. Blbnout po lesích a v bazénu. Posledním bodem zábavy byly výlety do obvhodního domu Labe. Znáte to, spousta jezdících eskalátorů a zboží. A nesmím zapomenout spoustu hodin Člověče, nezlob se ! a poslechu gramofónových desek s Hurvínkem. Občas k sousedce nad námi přijela též vnučka zhruba v mém věku, tak že některé hry a výlety pak byly společné. Možná mezi námi i něco zajiskřilo a chvíli jsme si i dopisovali. A když nedorazila ve stejném termínu, tak jsem si na hřišti vyhlédl na kamarádění a dopisování jiné děvče. Jsem narozen ve znamení Blížence, tudíž se rád ružím od mala. Skamarádit se s holkou na dovolené, táboře nebo i ozdravovně a získat adresu na dopisování byla snad povinnost. Většinou to skončilo tak dvěma dopisy na obě strany, co také psát, když je vám tak deset let.
Styl života u babičky v Ústí byl takřka totožný s tím mým v Jablonci n.N. Něco úplně jiného bylo malé hospodářství u babičky v Brumově. Malá vesnička, jedno náměstíčko, jeden krámek. Slepice, králíci, koza, štípaní dříví, blbnutí v potoce. Též se nás tam sjíždělo vícero (táta byl s pěti dětí) a bratranci a sestřenice patřili k prázdninám. Jednou byla bouřka a velkej slejvák a nás s bratrance napadlo jít chytat ryby do síťky. naše teorie, že v tom větším proudu se musejí ryby nechat unášet a stačí ponořit do proudu síťku a určitě něco chytíme. Ha, ha, ha. Ponořil jsem síťku, nevím co se do ní chytlo, protože jsme ji už nikdy neviděli. strhlo mě to s sebou ... Pár vteřin jsem plul na zádech proudem, jedním okem jsem si všiml zděšeného bratrance. Pak zvítězila logika a prostě jsem se postavil na nohy, jelikož potok nebyl zase tak hluboký. Jak jsem cítil trochu pevné půdy pod nohama, zklidnil jsem se. Sice mi proud podrážel nohy, ale ke břehu jsem doklopýtal a bratránek mě pomohl vylézt. Byl jsem úplně durch a měl pořezanou dlaň. Nepřemýšleli jsme jako správní kluci o tom, jak tragicky to mohlo taky skončit, ale nechtělo se nám domů, jelkož jsme tušili průšvih. Ten den nás tam totiž rodiče přivezli a ještě si tam povídali a neměli ani páru, že jsme někde venku. Byla mi zima, tak jsme se šli přiznat. Na dlani mám malou jizvu, dostal jsem suché šaty a teplý čaj se slivovicí a spalo se mi fakticky nádherně. Vynadáno jsme dostali až druhý den.
V Brumově měl malé hospodářství ještě tátův bratranec (tak že asi strýc z druhého kolene) a vyráželi jsme ještě na návštěvy do nedaleké Poteče, kde bydlel a ještě stále bydlí můj nesjtarší strýc. Starost o domácí zvířata, brzké vstávání, blbnutí v přírodě nebo dvorku jsem si fakt užíval. A když jsem chtěl něco pdobného dopřát i své dceři, musel jsem zase vyrazit do Brumova ke strýci, který stále ještě hospodaří. Dcera se tam zase potkala se svými sestřenicemi a užívali si dost podobně. Aspoň venku, doma přeci jen vítězili telefony a internet. Ještě vím, že strejda v Poteči a jeho nejstarší syn též hospodaří. Ale jinak se všichni přesunuli do města nebo se hospodaření přeměnilo jen na bydlení na venkově.
Tak že opravdu nevím, kam moje dcera by mohla jet se svými dětmi na venkov, aby to zůstalo v rodině, jelikož přes pár generací se většina přesunula do města. Asi na tom vylidňování venkova něco je. Tak že buďme vděčni za každou babičku a dědečka na venkově ( a samozřejmě vůbec za jejich přítomnost a lásku).