Dokončení příběhu

2. dubna 2017 v 14:23 | donPepe |  Tvorba
Nedávno proběhla na Blogu soutěž o dokončení kapitoly v příběhu od Petry Martiškové. Adresováno bylo hlavně dívkám, ale mně to nedalo, a též jsem se účastnil. Kapitola začala trapasem v jídelně před potencionálním klukem od třídní krásky a manipulátorky. Já jsem se nakonec rozhodl směřovat příběh trochu jiným směrem než pomstou, protože si myslím, že svou energii máme vynakládat lepším směrem. Nakonec jsem byl i mezi výherci, tak cenu ve formě knihy pro dívky asi někomu věnuji. Zde je mé dokončení.

Mysl jsem měla zahlcenou nápady a proto jsem nevnímala pohledy a úsměvy od známých i neznámých spolužáků. Bezva, video má úspěch. A Beáta ještě sbírá lajky. Popularita stoupá, jsem už slavná. Ha, ha, ha. Jak se říká: i špatná reklama je dobrá. Ale stojím já o reklamu ? Nestojím. Sama jsem nechápala blbky, co si vedou videodeníček, plácají kraviny a zahlcují tím youtube a vůbec internet.
Ještě pár metrů, schodů a budu venku. Zalezu a už sem nikdy nevkročím. Všude se odhlásím, změním školu bydliště a … Prásk. Další zářez. Jako bych nevěděla, že při a po dešti jsou schody před školou extra kluzké. Architekta by měli zavřít. Nebo tu firmu, stavební dozor, zadavatele, dodavatele, prostě všechny. Sbírala jsem se ze země a očima hledala rozsypané věci včetně sešitů a učebnic. Mám brečet nebo se smát ? Nejradši bych tu vše nechala a pokračovala v rychlém ústupu. Klid holka, vydechni si, nadechni se. A nerozhlížej se. Při dnešní smůle už to možná někdo natočil nebo natáčí a než přijdu domů, nespočítám lajky a komentáře.
V duchu jsem poděkovala tátovi, že mě neustále nutil mít obalené sešity a učebnice. Škoda bude minimální. Sice si ze mě kvůli tomu někdy utahovali, ale jak táta často říká :"Kašli na názor ostatních, ptej se, co to přináší tobě." Naposled jsem mu odpověděla: "A můžu tedy kašlat i na tvůj názor ?" s úmyslem ho naštvat, vykolejit. Prostě jen tak. Vždyť jsem, sakra, puberťák. Čeká se to. Ale pokračoval přednáškou v tom duchu, že jestli je k tomu relevantní důvod, můžu. Nesmím ho ale ignorovat jen z trucu. Základem jakéhokoliv vztahu je komunikace. A vyjmenoval pár příkladů, kdy jsem jeho názor nebrala v potaz a on mě nenutil ho změnit. Vyjmenoval hrozby a potencionální rizika, jak s oblibou povídá a finální rozhodnutí nechal na mně. I se všemi důsledky. A čím jsem starší, musím uznat, že měl a má často pravdu. Občas mu to i přiznám. Pak následuje ujištění, že chybovat je lidské, co on že se navyváděl než kapku zmoudřel. Je super, někdy na zabití s tím svým klidem a praktičností, ale super.
Zase jsem se ztratila ve svém vnitřním světě mezi myšlenkami a moudry. Není to snad zárodek psychické poruchy ?
"Počkej, pomůžu ti," pronesl kluk, sedl si na bobek, sbíral mé věci a podával mi je.
Kdo to je ? Spolužák ? Jeho tvář mi nic neříkala. Nebo jen náhodný kolemjdoucí uviděl bezbranné stvoření nebo-li hromádku neštěstí.
"Si v pohodě ?"
Tak jo, někdo mi pomáhá, mluví na mě a já já mlčím, jak zařezaná. Co to má, sakra, znamenat ?
"Jo, ne, vlastně … nevím," a nasadila tomu korunu. Proč ještě nevynalezli teleport.
"Jestli máš čas, můžem to někde probrat."
Už vím, kdo to je. Nastoupil do posledního ročníku, do áčka. Nový student, dost pohledný, musím uznat. Holky, včetně Beáty se o něm pořád něco vypráví. No jo, Beáta, není to snad ještě pokračování jejích škodolibostí. Rozhlédla jsem se kolem. Pár spolužáků, nikdo nemá mobil nebo tablet namířený naším směrem. Ovšem Beáta stála se svým stádečkem u vchodových dveří ? Má snad za úkol mě pomocník někam zavést a tam dojde k dalšímu ztrapnění ? Ale ne, tak dobrá Beáta není, tolik kroků dopředu nepřemýšlí, jestli vůbec někdy přemýšlí. Naopak její výraz napovídá, že je ohromena až nasrána tím, že stojím na schodech a povídám si s … jak se vlastně jmenuje ?
"Jak se vlastně jmenuješ ?"
"Má chyba. Petr. A smím znát i tvé jméno ?"
"Berenika."
"Zajímavé a zároveň krásné."
"Asi jo, ale ve školce jsem s ním užila dost."
Zasmáli jsme se. Láska na první pohled ? Blbost, ale něco je jinak. Normálně se neseznamuji tak rychle s opravdu atraktivním klukem. Zájem o Robina jako by pohasl. Vůbec vše ustoupilo do pozadí. Petr mi vzal batoh a nabídl rámě. Při zavěšování jsem se na kratičko ohlédla a viděla ty překvapivé až zděšené pohledy Beáty a stádečka. Krásný hřejivý pocit.

Šli jsme mlčky, bylo to opravdu zvláštní. Potkali jsme pár kamarádů. Přiblížili jsme se ke kavárně a on se zeptal: "Sednem si tam, nebo si vemem s sebou někam do klidu ?"
"Jako někam na osamocené místo daleko od lidí ?"
"To bys musela navigovat ty, já to tady moc neznám, bydlím tu krátce. Čemu se usmíváš ?"
"Že se sotva známe a já tě mám vést na osamocené místo. Holka vede kluka do lesa, trochu divný, ne ?"
"Nebo trendy, teď se to všude hemží rozhodnými amazonkami, které řídí vše kolem sebe a rozhodují o osudech ostatních. Ale mé úmysly jsou čisté. Jen jsem tím chtěl říct, že já úplně nemusím sedět v kavárně a ..."
"Promiň, jen něco vyřídím," koukla jsem se na displej, kde jsem měla několik vzkazů od Katky ve stylu, jako co to má být, tys prej odešla s tím novým, co spolu jako máme, kde jsem apod. Napsala jsem, že vše je v pořádku a že chci být sama a večer se ozvu. Schovala jsem přístroj rozhodnuta ho nechat pár hodin bez povšimnutí.
"Kde jsi to skončil ?"
" ...v kavárně a sledovat všechny okolo, jak čučí do displejů a nebaví se spolu. A není to narážka na tebe, tu myšlenku jsem chtěl vyjádřit ještě před tím."
Proč mě ta poznámka zasáhla ? Ne, zamrzela je správný výraz. Nepoznávám se. Jsem zmatená, nejistá a zároveň mám krásné pocity.
"Já nejsem vztahovačná. Copak ty nejsi neustále na příjmu a neházíš na zeď příspěvek za příspěvkem, úspěch za úspěchem ?"
"Myslíš jako na Facu ? Profil sice mám, ale nechodím tam. Nějak mě to nebere. Když jsem s někým, věnuju se mu naplno. O samotě se občas kouknu do virtuality, ale není to pro mě nutnost. A pokud jde o telefon, ani ho s sebou nenosím?"
"To jako vůbec ?"
"Jako vůbec, jen občas kvůli rodičů, když jedu někam ven nebo pryč, aby byli v klidu. Signál wi-fi mě proto nezajímá. Ale jsem dalek odsuzování těch, kteří podlehli svodům technologie. Tak mám vzít kávu s sebou ?"
"Jo, já si dám latéčko."
"Dobře, hned jsem tu."
Čekala jsem před kavárnou. Ještě před chvíli jsem nenáviděla celý svět, tedy aspoň jeho nejbližší okolí a chtěla se zdejchnout někam pryč. A teď ? Čekám na kluka a chci ho odvést na osamocené místo. V nadsázce, samozřejmě. Půjdeme se prostě projít. Jako rande, tak to je fofr. Já, nesmělá introvertka, zavilá nepřítelkyně červené knihovny propadám kouzlu lásky na první pohled ? Nebo jenom blbnu ?
"Tak zde je prosím, tvé latté, a můžeme jít. A nemusí to být opuštěné místo, to bychom museli jít asi hodně daleko. Ještě to tu nemám prochozené, ale běhat chodím do parku u řeky. Můžeme tam, jestli nejsi proti."
"Ty chodíš běhat ?"
"Jo, skoro každý den, někdy ráno, někdy večer, když je nálada nebo naopak není. Radši běhám v přírodě než na pásu."
"Chodíš do fitka ?"
"V minulém bydlišti jo, tady jsem ještě nebyl. Doporučíš mi nějaké klidné, rodinné prostředí, kde se nesleduje hlavně móda a introverta nechají být introvertem ?"
"Jo, jasně. Můžem klidně jít třeba zítra spolu."
"To můžem, budu velmi potěšen."

Strávili jsme krásné odpoledne povídáním o všem možném. Rozebírali jsme i video se špagetami a jako bych slyšela tátu. Až jsem se lekla. Někde jsem četla, že dcery si často volí partnera dle svého otce a synové zase dle matky. Brala jsem to jako nepřirozený nesmysl. Ovšem když rodina funguje a předávají se v ní zkušenosti, tak se to někde projevit musí, ne. To byl jediný malý stín, který mě zasáhl. Jinak mně bylo nádherně. Petr byl pozorný, chápavý, vtipný. On mi řekl to samé. A dodal ještě krásná. Chápete to ? Já krásná, ještě vtipná, to beru, chápavá taky, ale krásná. Domluvili jsme se na zítra do fitka po škole. Nechtěl číslo, ani se spřátelit na Facu. Nejdřív chce se poznat a sblížit v reálu. Sblížit, já se budu sbližovat s krásným, milým klukem, o kterém sní všechny holky ze třídy. Kašlu na pomstu Beátě, ať jde k čertu. Ať si ostatní lajkujou a komentujou do omrzení. Kašlu na to. Já jsem se zamilovala na první pohled. Ta myšlenka rezonuje v hlavě, nic jiného se tam momentálně nevejde. Sama nechápu ten proces, do teď jsem nic tak intenzivního neprožívala. A to jsme si jen povídali a na rozloučenou jsme si dali jen malé políbení. Ať už je zítra.
Došla jsem domů, kde mě přivítal táta slovy:" Akorát včas na večeři. Měla ses ?"
Neodpovídala jsem a hleděla do zrcadla. Roztržitě jsem vyhrkla: "Jo, fajn. Děje se něco ?"
"To mi řekni ty, protože výraz září štěstím dostává nový rozměr. Až se budeš chtít svěřit, můžeš."
"Ale tati, nic se neděje. Zatím, já nevím, nechci to zakřiknout. Promiň, půjdu k sobě, nemám hlad."
"Tak prr. Vem si talíř nahoru, i když se ti to nezdá, tak organismus si žádá své a když tak dobrou a ráno u snídaně."
"Dobře, dobrou, a díky."
A šla jsem k sobě do pokoje zpracovat dnešní odpoledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 2. dubna 2017 v 14:54 | Reagovat

K vlastnímu překvapení jsem dočetla až do konce, napsané to bylo dobře, četlo se to tak lehce ... ze školních let jsem vyrostla, proto jsem váhala s tím jestli začít číst nebo to přejít. :)

2 donPepe donPepe | 2. dubna 2017 v 16:09 | Reagovat

[1]: tak díky, já mám 26 let od maturity a některým dnešním tématům a způsobům moc nerozumím. ale bral jsem to jako výzvu, ale na delší příběh podobného ražení bych si asi netroufl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama