Listopad 2016

Hektické období ?!

30. listopadu 2016 v 13:09 | donPepe |  Životní styl
Krátké zamyšlení o "hektickém období." Tohle spojení jsem dnes už slyšel nesčetně krát. A upřímně, leze mi krkem. V čem spočívá ona hektičnost ? Abychom neprošvihli super akci na Heru, máslo, cukr. Když se neuklízí celý rok, tak předvánoční úklid je pakárna. Rozhodnutí, které jsme odkládali, se ke konci roku kupí. Děti nemluví o ničem jiném než přáních a dárcích, v lepším případě je nosí aspoň Ježíšek. Na nikoho nezapomenout, vše včas nakoupit, jen aby se stoly prohýbali pod cukrovím, mísami salátu, řízky a kaprem. V marketech na nás útočí koledy a šílení vodiči vozíků, kteří musejí posbírat zboží ze všech akcí, protože se to přece vyplatí a co když už zítra nebude. A v práci se musí též vše zařídit. Uzávěrky, platby, nic neopomenout. Zamluvit hory nebo chatu na Silvestra.
Tak že pohov, klídek, nadechnout se. Žijeme v nádherné době, kdy nám technologie usnadňují práci v největší možné míře. Kdo nestíhá, měl by odtáhnout hlavu od displeje a věnovat se reálnému dění. Když celý rok trávíme desítky a stovky hodin na sociálních sítích v pracovní době nebo volném čase, musí se to někde projevit. Hektickou a náročnou dobu si z toho děláme sami.
V dřívějších dobách lidé řešili daleko více existencionálních problému. Neexisstující zdravotnictví, nedostatek surovin, zvůli panovníků nebo diktátorů. A možná nám právě chybí základní stres z boje o holé přežití, a proto si vymýšlíme svou hektickou dobu, která je tak náročná. Postěžovat si médiích, na zdi nebo na chodbě v paneláku (jak archické). A trochu si poplakat na rychlou dobu, stres v práci a celkové nestíhání.
Tak že klídek, zpomalit, obchody procházet v poklidu, doma se nutrhovat na své blízké kvůli úklidu, vaření a pečení. Když se náhodou něco nepovede nebo nestihne, svět se opravdu nezboří.

DKB

29. listopadu 2016 v 11:40 | donPepe |  Historky z vojny
Zkratka znamená dozorčí kuchyňského bloku. Těchto služeb jsem za základní vojenskou službu absolvoval nejvíce. Následoval dozorčí, nebo pomocník dozorčího roty a člen stráže. O tom zase jindy.
Službu DKB vykonávali hlavně tzv. výkonní prapročíci. Což byla taková pravá ruka velitele roty, starající se o výkazy na stravu, denní rozkazy, přípravu a pokrytí služeb apod. Což jim dávalo určitá privilegia a ostatní na rotě se snažili o dobré vztahy. A zpátky do kuchyně. Do té doby jsem neměl absolutně ponětí, jak to funguje v kychyni. Nejdříve se člověk musel spřátelit s kuchaři, protože ti byli pravými vládci. Kdybych na ně šel z hlediska velení a hiararchie, narazil bych. Byl jsem v podstatě takový úředník, který řídí pomocníky kuchařů sestavené do tzv. směny do kzchyně. Ti mne jakž takž museli poslouchat, i když hlavně záleželo na čísle (počet dnů do civilu). Čím menší, tím větší problémy. Ale zároveň jsem za vše odpovídal. Za provoz, fasování, včasnou přípravu a výdej. A samozřejmě i za kvalitu. Což byl zásadní problém. Protože i když jsem surovinám a jejich přípravě moc nerozumněl, kvalita byla bídná na první pohled. Kuchaři byli taková malá šlechta, většinou ani nejedli to, co připravili pro ostatní.
Jako první přišel tzv. dévéťák - dozorčí celého útvaru - voják z povolání. Ten měl za úkol ochutnat a vždy se samozřejmě ptal, co je lepší. Z počátku jsem se snažil ochutnávat obojí, ale při sledování surovin a přípravy jsem nebyl schopen jíst to, co se ten den připravovalo. Vymlouval jsem se na vegetariánství. Byl jsem sice za vola, ale svůj účel to splnilo. S dévéťákem jsem musel dobře vycházet, kontroloval vše a jeho špatné hodnocení nebo zapsání do rozkazu. U většího průšvihu samozřejmě hrozilo degradování nebo basa. Degradován jsem nakonec byl, ale za jiný průšvih.
Na vojně se kradlo, všemi směry, jedno jestli jste byl záklaďák nebo lampasák. Pamatuji si služby, kdy přišel dévéťák a na rovinu řekl: 4 kila řízků nebo sekaný, 4 bochníky chleba, sýry salámy atd., dle toho, co bylo k dispozici. Sehnalo se, a byl klid.
Na konec přihodím jednu veselou historku. Hlavní provianťák - jistý plukovník, guma jak vyšitá. Přišel jako vždy, nadával, kritizoval, sliboval tresty - to byl takový kolorit. Po pár kontrolách si člověk zvykne. A jednou začal hodnotit dlažbu v kuchyni, jako bych na měl nějaký vliv. Jedna dlaždice byla totiž prasklá.

"Jak to že máte tady prasklou dlaždici, desátníku ?"
"Nevím, pane plukovníku, asi na ni někdo dupnul a praskla."
"Co mi to tady vykládáte za hovadiny. Já tady dupám na dlaždice a nic."
A párkrát dokonce skočil, což při jeho těžké váze hrozilo úrazem. A prásk. Další dlaždice rupla.
"Vidíte co děláte, desátníku. Kvůli vám jsem zničil dlaždici. To vám naúčtujeme k úhradě. To je bordel, ta kuchyně ..."

Jo, dneska to je veselé, tenkrát spíše tragikomické. A takových lampasáků byla plná armáda. Naštěstí jsme žádnému konfliktu čelit nemuseli.
Tak zase někdy příště u veselé nebo absurdní příhody.

Vánoční čas, chystejte hodokvas ...

24. listopadu 2016 v 11:20 | donPepe |  Životní styl
Za chvíli začíná Advent, pro obchodníky žně, pro zákazníky stres. Z televizních obrazovek mi zplývá první adventbí neděle a black friday. Už jen čekám, kdy dárky oficiálně začne nosit zelený hermafrodit Alza. Dále brázdí obrazovky Santa Claus a rozváží Coca-colu, holčička utíká před divočákem a valí super hračky se super funkcemi, bez kterých se přece žádné dítě neobejde. V obchodech se začne linout vánoční hudba, ve městech na náměstích se rozsvítí stromečky a děti mohou napsat svůj dopis Ježíškovi, aspoň doufám, že u nás se Santa Clausovi nepíše. I když ve výzdobě převládá. Když vidím umělé postavy Santa Clause na balkónech s pytlem na zádech, je mi smutno. Mít balkón nebo dům se zahradou, postavil bych šibenici a tam bych ho pověsil na oprátku. Děti by asi morbidní vtip nepochopili a strachovali se o svá přání. Tablet X-Box-One, Wii, notebook, dron. Přání se mění stejně jako doba a technický pokrok. Možná se ani dopis nebo obrázek za okno nedává a někdo přišel s aplikací na chytrý telefon.
Doma se bude uklízet péct cukroví nebo objednávat, kapříci se nechají hromadně a humánně zabít a Češi si v jídelníčku odškrtnou zdravé jídlo - rybu. Ovšem v záplavě salátu a cukroví si zažívání zažije své. Všichni trochu přibereme, jelikož Vánoce se staly svátky obžerství a konzumu, abychom si o týden pro změnu naordinovali nějaké to předsevzetí o zdravějším životním stylu, běhání, fitness apod. V lednu zažívají posilovny vždy boom. Ale řady nových členů záhy prořídnou, protože trenéři neumějí splnit požadavek - potřebuji zhubnout na zadku a stehnech, nejlépe do měsíce a bez větší námahy, jo a pořád chci mlsat a bůček se šesti si taky chci dopřávat. Příště se vykašlete na hubnutí do plavek, ale hubněte pod stromek, udělejte si rezervu, která ve svátky přijde.
Tak šťastné a veselé, ať to znamená cokoliv, užijte si hlavně rodinu a blízké a nestresujte se blbostmi a k dětem přistupujte s trpělivostí, ta masáž z reklam a od kamarádů je obrovská.

Tabu ...

18. listopadu 2016 v 11:44 | donPepe |  Úvahy
Pojem tabu zná každý, ale obsahově je velmi různorodý. Tabu by se dalo rozdělit na náboženské celospolečenské, rodinné a osobní. A navzájem se propojují a ovlivňují. V různých dobách za tabu považovalo pochopitekně něco jiného. V historii se ovšem můžeme jen domnívat, co bylo tabu. Vycházet můžeme z kronik nebo starých knih, ale gramotnost tehdy byla bídná a až vlastně s rozvojem knihtisku se situace začala zlepšovat. Od starověku ke středověku témata tabu ovlivňovalo hlavně náboženství. Od celkem tolerantních filozofů Starověkého Řecka se dostaneme k nekompromisní katolické církvi. Zde se propojují náboženská dogmata s tabu přemýšlet jiným směrem o nich. Mám na mysli kulatá Země, vesmír, co se kolem čeho točí, pitva člověka, lékařství a léčitelství, věda. Tehdy se bořiči dogmat a tabu setkávali s větou: " Je to kacíř, na hranici s ním," velmi často. Z dnešního hlediska výrazný posun. Dnes hrozí hlavně nenávistné komentáře a nějaká ta facka. K davovému šílenství a lynčování nedochází už tak často. Tudíž problém celospolečenského a nábožesnkého tabu je velmi často spojeno s násilím a perzekucemi ze strany vládnoucí třídy, ať už je to kdokoliv. Z minulého století s rozvojem vědy, kultury a společenských vět docházelo k prolomením tabu častěji než dříve. I tak se našlo dost témat tabu: sex a sexuální orientace, volební právo pro ženy, rasová segregace, drogy, péče o mentálně i tělesně postižené, fašismus, komunismus, válečné oběti, vykonstruované politické procesy atd.
Celospolečenská tabu samozřejmě ovlivňují ta rodinná. Např. u nás v rodině se nemluvilo o politice vůbec, např. nevraživost vůči SSSR kvůli Pražskému jaru jsem vnímal přes sportovní události - hlavně hokej. I to ovlivnilo moji averzi k ruštině. Kdybych vyrůstal v rodině zasloužilých straníků a měli bychom jié tabu, můj pohled na svět by byl úplně jiný. Dalším tématem byl samozřejmě sex. Vůbec si nedovedu představit nahodit téma doma jako dospívající. Toto rodinné tabu jsem přijal a vlastně přetrvává dodnes, stále je hluboko zakořeněné a dnes se téma otevírá výjimečně ve formě vtipů. Při výchově své dcery jsem ale zvolil odlišný přístup a byl jsem ochotný debatovat o všem, o co byl zájem. Samozřejmě přiměřeně věku. Např. drogová historie její matky byla nejdříve pojmenována jako "prostě problém" později už správně pojmenovaný, ale stále jsem chtěl, aby jí to nejdříve vysvětlila sama. Zde dcera narazila na její tabu, o tom se bavit nechci. Tak že to nakonec zbylo na mně.
A tím se dostáváme k osobnímu tabu. Každý má své, nedokáže o nich mluvit, když se o nich baví ostatní, stáhnou se do sebe nebo odcházejí. Jako příklad uvedu téma šikana na vojně. Kdo absolvoval, pochopí. Nejprve oběť, posléze pachatel. Jen rozsah se liší. Já šikaně čelil, snažil se zasahovat, bránit ještě slabší a jako starej se jí snažil udržet na uzdě od ostatních. A sledoval jsem, že opravdu často fungovalo klišé, že kdo byl hodně šikanovaný, sám šikanoval často. A někdy se člověk sejde s pár známými, kecají o všem možném, dostanou se k vojně a někdo zbledne a než se přejde k dalšímu tématu, mlčí. Jestli zažil něco tak hrozného nebo jen to nedokáže zpracovat, těžko říct. Každý má hranice někde jinde.
Já měl jedno osobní tabu. Když jsem se dostal do finančních problémů, protože mi zaměstnavatel prostě neplatil, bylo pro mě z počátku nepředstavitelné se svěřit. "Jo, v pohodě, ale znáš to, jde to, ale dře to ...." - byly nejčastější odpovědi na toto téma. Ale nakonec jsem tabu prolomil, mluvil, požádal o pomoc a dostal ji. Dodnes jsem vděčný svým přátelům i rodině. Tak že jen malé doporučení - nejtěžší je tabu prolomit, každý další krok je lehčí. A fakt se časem uleví.

Prezident je korunovanej ....

16. listopadu 2016 v 8:52 | donPepe |  Životní styl
Jen krátké zamyšlení nad chystaným návrhem mnohých poslanců pojednávající o trestu odnětí svobody za urážku prezidenta. Současného prezidenta nemusím, minulého jakbysmet a ještě předchozí mi byl jen lhostejný. Každý z nich přispěl svým dílem k politické kultuře. Nebudu hodnotit jednotlivé ani budoucí prezidenty.Ale vůbec se mi nelíbí současný legislativní trend. Začalo to zpoplatněním urážky úředníka, který dostal do rukou další řád nadřazenosti a jakoukoliv stížnost nebo poznámku může brát jako urážku. A člověk dost často nemá ani možnost jednat s jiným úředníkem, protože prostě patří pod tohohle šaška - http://pepevize.blog.cz/1605/tak-nam-urazili-urednicka.
Ptám se, kde se tohle zastaví ? přibude předseda sněmovny, poslanenec, senátor. A co ti chudáci krajští hejtmané ? Už tak žijí všichni jmenovaní ve své bublině moci odtržení od reality a hledají další způsob upevnění své moci a důvod testat tu lůzu, která je má jen volit a pak držet hubu. Může následovat přijímaní dalších úředníků - agentů poslouchajících po hospodách a zaznamenávající vtipy a urážky na politiky. Vznikne nový úřad, který vše zašítí a bude spravovat agendu urážek a sankcí vůči občanům. S ním budou spolupracovat placení informátoři a provokatéři. Źe to zní absurdně ? Česká společnost má s podobnou praxí bohaté a letité zkušenosti. A stále by se našlo dost ochotných lidí práskat na ostatní a posléze zneužívat svou moc ke vlastním cílům. Vše začíná prvním krokem, pak druhým a malými krůčky se vzdalujeme od demokracie a blížíme k diktatuře.
Tak že si společně zanadávejme, dokud to jde. Někdo může namítnout, že vulgarity k prezidentovi a politikům nepatří. Já též nejsem příznivce vulgarit, ale jde o princip. Nadávka, kritika, přirovnání, černý humor, sarkasmus - to vše nakonec může brát spřízněný soudce jako urážku a půjdeme si sednout, protože "mouchy sraly na pana prezidenta ...."

Někteří rodiče se asi zbláznili ...

13. listopadu 2016 v 16:38 | donPepe |  Úvahy

Mám na mysli způsoby řešení konfliktů svých dětí ve škole, na hřišti nebo prostě mimo domov a vůbec sledování a zasahování do života. Začíná to už podléháním reklamám na super důležité hračky a pomůcky, bez kterých vlastně dítě snad nemůže správně vyrůst a rozvíjet se. A pokračuje to každodenním vymydlením novorozeněte a držení ho takřka ve sterilním prostředí. Pravda, hygiena je důležitá, ale s nečistotami nebo alergeny je třeba se potkávat při vývoji imunitního systému. To už je snad důležitější nekouřit v domácnosti nebo radši vůbec. Všude dítě vozit a čas trávit nejlépe v dětských koutcích v nákupních palácích, kde pro změnu klimatizace není to pravé ořechové. A šup do školky mezi ostatní děti, kde se chodí pravidelně ven na procházky do různých prostředích. Nachlazení, nemoci, alergie. Některé ani nejedí, jelikož z domova spoustu jídel ani neznají. On nejí zeleninu, ona nesnáší maso atd. Já nevím, z osobní zkušenosti vím, že děti jsou hodně zvídavé a hladové, když energii vydají. Záleží na přípravě, podání a samozřejmě i respektu vůči rodičům nebo vůbec dospělým. U některých dětí je i problém s krátkými vycházkami, jelikož on moc nechodí, je zvyklý si hrát doma nebo na zahradě, případně si hraje s tabletem. A děťátko pak hned bolí nožičky a na případné větší vycházky do lesa ho radši učitelky ani neberou nebo je vůbec neplánují.
Rodiče vybírají školku i dle toho, zda jsou zde kamery, není nad to si kliknout a sledovat dítě ve školce, jak si hraje nebo spí. Posedlost kontrolou nad každým krokem. Doba je přece tak zlá. Myslím si, že důležité je s dětmi o rizicích mluvit, naučit je určitým způsobům jednání než je jen hlídat a vše za ně řešit. Zlých lidí je procentuálně pořád stejně, více škody nadělají samotní rodiče, když zaplavují internet fotkami a videi svých ratolestí při všech možných činnostech. Občas se něco semele, někdo upadne, rána hračkou, strčení při hře. Kdo za to může ? Jak je vůbec možné, že se něco takového stane ? Co jako hodlá školka podniknout, aby k tomu už nikdy nedošlo ? To jiné dítě je asi pěkně nebezpečné. Já si matně pamatuji, bylo to v posledním oddělení školky, kdy mi můj kamarád rozbil hlavu cihlou při hře na vojáky. Bylo to sice mimo areál. Jiný otec mě odvezl do nemocnice, rodiče pak za mnou přijeli. Nikdo z toho nedělal aféru, nikdo nikoho neobviňoval a za týden jsme si zase spolu hráli. Protože nehody se prostě stávají. Samozřejmě jestliže by nějaké dítě ostatní mydlilo od rána do oběda, tak pak školka řešení najít musí.
Stejný trend pokračuje ve škole. Nedávno jsem viděl školní řád. Můžu říct, že za ty roky zvětšil svůj obsah několika násobně. Vyjmenováno tam je snad vše, co se nesmí a za co škola po té neodpovídá. A po dalším incidentu se případně dopíše zase konkrétní případ. A když se někdo popere, co popere, jeden kopne, druhý praští, svolává se výchovná komise, protože jak je možné, že se něco takového děje ? Kdo měl dozor ? Co ty učitelé sakra dělají ? Mají přeci na děti dohlížet ? Co s tím jako škola hodlá dělat ? Hlavně na prvním stupni jsme se prali snad pořád, každou chvíli byl někdo potlučen, odřen, poznámky byly na denním pořádku. Dnes je nejčastější poznámka o tom, že dítě používalo telefon při hodině. Nevychvaluji agresivní chování a jestli více dětí ubližuje jednomu a tomu samému každý den, je zase nutnost to řešit. Ale jinak se prostě blbne a když se blbne, může se stát nehoda. Zase můj osobní příklad, dceru při bruslení strčil spolužák, zlomila si ruku. Nadšený jsem nebyl, ale hysterický scény jsem nedělal a se školou řešil pouze pojistnou událost a dceři pak dal jako bonusové kapesné. A rodiče toho spolužáky jsem též nepronásledoval.
Tak nevím, jestli je prostě taková blbá doba nebo se lidé stávají praštěnějšími. Jestli jste se jako rodiče poznali, zamyslete se. Jestli ne, gratuluji.

Šťastný člověk

9. listopadu 2016 v 8:34 | donPepe |  Úvahy

Každý člověk si dnes představuje pod pojmem štěstí něco jiného a dle mého s postupem věku přehodnocuje svůj postoj. V dřívějších dobách se dalo považovat za štěstí, že se jen člověk dožil dalšího rána, že má co jíst, že vyšlo slunce nebo naopak zapršelo. Nebyl čas přemýšlet a snít o lepším, bylo potřeba se zaměřit na holé přežití.
A už to, že dnes můžeme a máme o čem snít, se dá považovat za notnou dávku štěstí. Ten má štěstí, vyhrál ve sportce, pokoušejte štěstí a hrajte. Dnes je u mnohých majetkový dostatek a štěstí to samé.
Potřebujeme mít byt, auto, chatu, dobře placenou práci, chytrý telefon a nezbytné připojení k internetu, abychom si připadali šťastní. Jsme už opravdu tak zhýčkaní, že bez těchto věcí nedokážeme být šťastní ? Dokázali bychom vyměnit materiální statky a žít v souladu s přírodou, s potřebným málem k životu a bez technologických vymožeností ? Nebo už jsme opravdu za bodem zlomu a konzumní společnost navždy zvítězila a pocit štěstí je navždy svázán s materiálními statky ? Osobně si myslím, že už jsme za bodem zlomu a bez nějakého velkého vnějšího vlivu není pro většinu cesta zpátky.
Náhradu se někteří snaží najít třeba v sektách, kde ovšem jejich vůdce je veden méně ušlechtilými cíli než štěstí pro členy. Ale pro někoho to volba může být stejně platná jako členství v nějaké církvi. Nebo si člověk žije prostě po svém mimo společnost. Pak se vystavuje riziku, že někomu to je prostě divný, pošle na něj úřady nebo z něj to jeho štěstí prostě "vymlátí."
Recept nemám, ale s rostoucím věkem považuji za štěstí, když jsem já a mí blízcí zdraví a prožívají aspoň malé radosti. Auto, byt, chata, výhra, manželka, milenka, školní úspěchy dětí, práce, dovolená - to vše nám může přivodit pocit štěstí. Ale samotné peníze nám štěstí nepřinesou. Pomíjivě zafungují a kupováním věcí a plněním marnotratných snů si přivodíme pomíjivý pocit štěstí. Ovšem zkreslí nám to pohled na druhé, naruší zaběhnuté vztahy, zvýší paranoidní představy o nekalých cílech našeho nejbližšího okolí. A nebo to ustojíme a peníze nás nezmění. I to se pak dá považovat za štěstí pro nás i naše blízké. Protože v nekonečných dědických sporech a velké majetky se nedohodnou ani nejbližší příbuzní a samotný majetek pak pověstné štěstí vůbec nepřináší.

Tak hodně štěstí aspoň dnes, ať už to znamená cokoliv pro kohokoliv.


Kdyby tenkrát ...

2. listopadu 2016 v 11:14 | donPepe |  Úvahy
Celkem zajímavé téma. Protože každý už někdy uvažoval o tom, co by bylo, kdyby ... Většinou tedy uvažujeme jen o svých rozhodnutích, ale ty ovlivňují právě celkové události.
Obecně si myslím, že kromě jaderné války, bychom prostě existovali. Vrátím se na chvíli do středověku. Pokud by naši předci prohráli bitvu s tehdejší Osmanskou říší, chodili by nějaký čas v turbanu všichni Evropané. Ale myslím si, že by to netrvalo věčně. Něco jiného je prohrát bitvu nebo válku a pak spravovat území včetně nepoddajného obyvatelstva. Odnesli by to kostely, kláštery, knihiovny, věda by se na chvíli zastavila, umřelo by mnoho lidí, ale nakonec bychom se určitě nadvlády půlměsíce zbavili.
Nejzajímavější dějiny se odehrávaly v 19. a hlavně ve 20. století. Průmyslová revoluce, vědecké objevy, psychologie, lékařská věda, kosmonautika, globální války, rozvoj technologií atd. Nejvíc platí dějiny jinak při opačném výsledku dvou světových válek. Kdyby první dopadla obráceně, měli bychom možná pořád mocnářství, žádný samostatný český stát, ale zase by možná už nedošlo ke druhé světové válce nebo by měla jiný charakter nebo by dopadla zase opačně.
Kdyby dopadla opačně až druhá světová válka, zase by tu byla velká říše, opět bychom mluvili německy, málo svobod, kolaborace, strach. Další kdyby souvisí s vývojem po druhé světové válce. Kdybychom zůstali v západním bloku, byli bychom průmyslová velmoc, zakládali bychom tehdejší EHS a dnes bychom určovali směřování EU.
Poslední kdyby, které chci zmínit, je listopad 1989 a přechod všech tehdejších socialistických států na nový režim. Kdyby k tomu nedošlo, tak například bychom si tady asi takto volně nepsali články na různá témata. Každá diktatura vede k ovládání mas lidí a brzdí rozvoj kvůli strachu ze ztráty moci.
Přes všechna kdyby by se měnila jen úřední řeč, vyznání a stupeň rozvoje společnosti, vědy a technologií.
Jen kdyby naši předci nebo současníci se rozhodli pro jaderný konflikt, tak už by žádné kdyby nebylo ...