Tolerujeme násilí ?

3. října 2016 v 9:46 | donPepe |  Úvahy
Jdeme po ulici, čekáme na zastávce a vedle nás se strhne mela. Druh bije svou družku, skupina delikventů napadne jednotlivce s úmyslem ho okrást nebo se prostě jen pobavit. Jak se zachováme ? Zasáhneme ? Slovně nebo aktivně ? Nebo budeme jako koukat jinam, odejdeme z místa a budeme rádi, že se neděje nám ? V médiích pak slyšíme o lhostejné společnosti, že nikdo nezásahl, kolemjdoucí jen přihlíželi. Mnozí mají v paměti ještě statečný čin p. Velíška, po kterém se dnes uděluje cena za podobné nesobecké jednání. Ale kdyby věděl, jak jeho jednání skončí, nerozmyslel by si to ? Případně jeho rodina by určitě přivítala, kdyby se zachoval nesprávně a do konfliktu se aktivně nevložil. Já osobně bych ve většině případu radil jen zavolat policii. I když chápu, že někteří neudělají ani to. Proč ? Mohou mít sami nějaké opletačky s policií, nejsou zrovna tam, kde by měli být a nebo vědí, že se nakonec budou muset dostavit jako svědci k výslechu, popř. k soudu. Sice si splní svou občanskou povinnost, ale může si zkomplikovat svůj osobní život. Hned rozvedu. Incident skončí trestním oznámení pro napadení, omezování svobody a vydíráním, státní zástupce ovšem rozhodne o vyšetřování pachatele na svobodě. A vyšetřování trvá, i když běží hladce, docela dlouho. Pachatel přes advokáta zjistí, kdo by mohl být oním svědkem. Může vyvíjet nátlak, někoho si na to najmout. Reakce policie je většinou strohá. Dokud vás nenapadne, nemůžeme nic dělat, popř. volejte, když se přiblíží. Teď budu myslet za sebe. Když budu svobodný, bezdětný, tak si s tím nějak poradím, ale vystavit svou rodinu nebezpečí je něco jiného.
A tohle vše se honí hlavou přihlížejícím. Tak že rozumím tomu, že někdo nezásáhne ani nezavolá policii. Sám mám několik historek s napadením a angažováním se. Od zastání se kamaráda v baru nebo diskotéce (pak jsem se sám se zlou potázal), na vojně zastat se šikanovaného, když překročilo únosnou mez - jako mladej jsem opět pykal, jako starej už to bylo v pohodě až po zastání se ženy na ulici v potyčce se svým druhem, kd yto skončilo společným agresivním postupem dvojice proti mé osobě. Jestli to měli takto připravené, nevím, ale pár podobných případů jsem zaznamenal. Udělat rozruch a pak okrást zasahující nebo přihlížející jest obvyklým trikem.
Když má dcera byla malá, reagoval jsem na podobné situace opuštěním místa. chránit hlavně sebe a nevystavit případnému nebezpečí dceru bylo hlavním mottem. Dnes už je dospělá a já zase můžu reagovat aktivněji. Ale jsem rád, že zatím vždy stačil slovní zásah. Umím se o sebe postarat, ale radši se z problému vykecám. Nikdy nevíte, jestli má druhá strana skrytou zbraň nebo není pod vlivem návykové látky. Alkohol je v pohodě, sice u někoho agresivitu zvětšuje, ale na výdrži a rychlosti reakce nepřidá. Z drogami je to složitější, agresivní jedninci jsou většinou pod vlivem amfetaminu nebo podobných nastřelováků, a pak je můžete prohodit třeba výlohou, vstanou a perou se dál.
Tak že bych to neviděl tak špatně s tou tzv. tolerancí násilí a někdy mě nadzvedne strohé a odsuzující hodnocení redaktora (-ky) všech lidí, kteří nezasáhli. Naše pravé já odhalí právě až krizová situace. Krátké rozhodování mezi rozumem a instinktem. Třeba překvapíme sami sebe.
A jinak asi méně aktivní přístup souvisí s dobou, je taková línější na přímou akci. Vyfotit, natočit, zasdílet, okomentovat z bezpečí svého mobilu, tabletu nebo notebooku. Možná už existuje nějaká aplikace na hlášení pouličního násilí. Označím ikonku, systém si mě dle GPS najde, přepne na případné kamery v dosahu, vyhodnotí a policie do pár minut řeší. Nevím ovšem, jestli mám vítat nebo se bát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 3. října 2016 v 10:25 | Reagovat

Já, pokud možno, zasahuju.
Už proto, že jsem byla v situaci, kdy jsem se modlila, aby někdo zasáhl.
A vím, jak i třeba jen výkřik na násilníka/útočníka člověku pomůže.
A taky jsem na jednu stranu hrdá matka, protože i můj synek už se dvakrát nachomýtl a dvakrát zasáhl.
Jenže taky jsem vystrašená matka.
A s tou hrdostí to taky nebude tak horký, protože vím, že můj synek je konfliktní tvor a tak zasahuje s gustem a radostí.
Naštěstí se přiklání na tu slabší stranu :-)

2 donPepe donPepe | Web | 3. října 2016 v 11:02 | Reagovat

Jen tak dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama