Oprátka ze strachu ?

28. září 2016 v 12:43 | donPepe |  Úvahy
Při slově oprátka se mi vybaví výjev člověka stojícího na židli, oprátka kolem krku a poslední okamžiky před krokem do prázdna. Pocit, že při sebemenším pohybu nastane konec, je ochromující. Stejně jako strach. Rozdělil bych ho na strach o sebe a o své blízké, kde zvláštní kapitolu hrají děti.
Existuje samozřejmě nepřeberná škála strachů až fóbií. Z výšek, ze stístěných prostorů, z pavouků i psů, z otevřených prostorů, z lidí, z fanatiků nebo uprchlíků. Spousta z nich souvisí s vývojem civilizace. Při vzniku civilizací nebyl čas se bát, člověk žil ze dne na den, hlavním cílem bylo přežití do večera. Čím více vjemů, věcí a dějů je kolem nás, tím se více bojíme. Děti se bojí chodit do školy, vlepším případě kvůli prospěchu a ne kvůli šikaně. Následně se bojí jít domů po špatných výsledcích. Sílí obavy z kyberšikany, co když budu mít na profilu další urážky. Z obav a strachu se může stát letargie nebo deprese.
Nejsmutnější jsou zprávy o sebevraždách dětí nebo mládeže. Tím spíš, když se to stane z obav ze špatných známek nebo šikany. Jaká osamělost k tomu musela vést. Copak nebyl nikdo na blízku, aby podpořil, aby se dotyčný mohl svěřit nebo sdílet stejný osud někoho jiného ? Někdy mi připadá, že každý má stovky přátel, které ovšem získal kliknutím myši nebo zmáčknutím tlačítka. Doba nám vše zrychlila, odstanila překážky, zmenšila vzdálenosti a přece existuje spousta osamělých lidí. A právě strach z osamělosti a stáří v koutku duše řeší asi každý. Se stárnutím souvisí strach ze ztráty důstojnosti, co až se osebe nedokážu postarat a budu jen na obtíž ? Já si poprvé připustil takový strach, když jsem pracoval v domově seniorů. I když personál dělá, co může, když neslouží tělo a přestává sloužit hlava, je to smutný pohled. Od té doby doufám, že já zemřu v klidu ve spánku v "plné síle."
Další oprátku nám může nasadit obava ze ztráty zaměstnání související ze strachem, z čeho já všechno zaplatím, co tomu řeknou sousedé ? Strach muže ze selhání. Máme to v sobě, do poslední chvíle řešíme na vlastní triko, nikdo nemá o problému ani potuchy. V procentu dokonaných sebevražd muži určitě vedou, jelikož řeší násilnými prostředky. Strach ze selhání živitele rodiny těm zodpovědným straší v hlavě neustále.
Ovšem nejhorší obavy a strach mně přivodilo rodičovství. Nestěžuji si, jsem rád, že jsem to zažil. Mám na mysli ten bezmocný strach, když malé dítě stůně, když se mu něco stane až po první večírky, kdy člověk přechází v obýváku sem a tam a čeká na domluvenou hodinu, jestli dítko dorazí. Ví, že už ztrácí moc ovládat většinu života potomka, ale to strach nezmírňuje. Musíme ho zkrátka přijmout jako součást našeho bytí, o které je ale dobré občas si promluvit.
Nakonec bych zmínil minioprátečky ze zcela nepodstatných strachů jako je strach - bude mi to slušet, co když tam nebude signál, co když už to slevové zboží nebudou mít, co když bude mít vlak zpoždění, co když bude pršet, co když mně šéf vynadá, co když nestihnu nakoupit, co když nestihnu vánoční úklid, co když vypadne televizní vysílání, co když zaspím, co když to napíšu na pětku atd. Ty se dají snadno napravit další den. A když vám dá někdo kopačky, bolí to, ale kouzlo času funguje. Zlepší se to a občas pomůže se svěřit nebo opít.
Hlavní motto asi je: nenechat oprátku strachu zvítězit, neznamená to, že když jsem skončil v práci, manželka odešla a po bytě pobíhá chlápek se žlutou páskou, že nebude lépe. Co tě nezabije, to tě posílí. Komunikace je základ lidského bytí a není hanba se svěřit ani se zeptat druhého, co se mu stalo nebo jestli nechce pomoct, když se nám nezdá jeho chování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Matěj Matěj | Web | 28. září 2016 v 13:03 | Reagovat

Skoro čteš řádky mé napsané knížky, kterou jsem ještě nevydal :D "První poločas," aneb - když se nedaří dnes, neznamená to, že zítra to bude stejné. Je to jen první poločas - taková menší parafráze. Musím s Tebou souhlasit, máš rozumný pohled na svět a opravdu si nemyslím, že je ostuda říct si o pomoc :-)

Díky za pěkný článek

2 donPepe donPepe | Web | 28. září 2016 v 17:24 | Reagovat

[1]: Díky

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 1. října 2016 v 23:10 | Reagovat

Já říkám, že nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být hůř.
A pokud už je tak zle, že hůř být nemůže, tak už může být jedině líp :-)
Tak proč se stresovat :-)

4 donPepe donPepe | Web | 3. října 2016 v 11:57 | Reagovat

[3]: Asi tak nějak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama