Září 2016

Oprátka ze strachu ?

28. září 2016 v 12:43 | donPepe |  Úvahy
Při slově oprátka se mi vybaví výjev člověka stojícího na židli, oprátka kolem krku a poslední okamžiky před krokem do prázdna. Pocit, že při sebemenším pohybu nastane konec, je ochromující. Stejně jako strach. Rozdělil bych ho na strach o sebe a o své blízké, kde zvláštní kapitolu hrají děti.
Existuje samozřejmě nepřeberná škála strachů až fóbií. Z výšek, ze stístěných prostorů, z pavouků i psů, z otevřených prostorů, z lidí, z fanatiků nebo uprchlíků. Spousta z nich souvisí s vývojem civilizace. Při vzniku civilizací nebyl čas se bát, člověk žil ze dne na den, hlavním cílem bylo přežití do večera. Čím více vjemů, věcí a dějů je kolem nás, tím se více bojíme. Děti se bojí chodit do školy, vlepším případě kvůli prospěchu a ne kvůli šikaně. Následně se bojí jít domů po špatných výsledcích. Sílí obavy z kyberšikany, co když budu mít na profilu další urážky. Z obav a strachu se může stát letargie nebo deprese.
Nejsmutnější jsou zprávy o sebevraždách dětí nebo mládeže. Tím spíš, když se to stane z obav ze špatných známek nebo šikany. Jaká osamělost k tomu musela vést. Copak nebyl nikdo na blízku, aby podpořil, aby se dotyčný mohl svěřit nebo sdílet stejný osud někoho jiného ? Někdy mi připadá, že každý má stovky přátel, které ovšem získal kliknutím myši nebo zmáčknutím tlačítka. Doba nám vše zrychlila, odstanila překážky, zmenšila vzdálenosti a přece existuje spousta osamělých lidí. A právě strach z osamělosti a stáří v koutku duše řeší asi každý. Se stárnutím souvisí strach ze ztráty důstojnosti, co až se osebe nedokážu postarat a budu jen na obtíž ? Já si poprvé připustil takový strach, když jsem pracoval v domově seniorů. I když personál dělá, co může, když neslouží tělo a přestává sloužit hlava, je to smutný pohled. Od té doby doufám, že já zemřu v klidu ve spánku v "plné síle."
Další oprátku nám může nasadit obava ze ztráty zaměstnání související ze strachem, z čeho já všechno zaplatím, co tomu řeknou sousedé ? Strach muže ze selhání. Máme to v sobě, do poslední chvíle řešíme na vlastní triko, nikdo nemá o problému ani potuchy. V procentu dokonaných sebevražd muži určitě vedou, jelikož řeší násilnými prostředky. Strach ze selhání živitele rodiny těm zodpovědným straší v hlavě neustále.
Ovšem nejhorší obavy a strach mně přivodilo rodičovství. Nestěžuji si, jsem rád, že jsem to zažil. Mám na mysli ten bezmocný strach, když malé dítě stůně, když se mu něco stane až po první večírky, kdy člověk přechází v obýváku sem a tam a čeká na domluvenou hodinu, jestli dítko dorazí. Ví, že už ztrácí moc ovládat většinu života potomka, ale to strach nezmírňuje. Musíme ho zkrátka přijmout jako součást našeho bytí, o které je ale dobré občas si promluvit.
Nakonec bych zmínil minioprátečky ze zcela nepodstatných strachů jako je strach - bude mi to slušet, co když tam nebude signál, co když už to slevové zboží nebudou mít, co když bude mít vlak zpoždění, co když bude pršet, co když mně šéf vynadá, co když nestihnu nakoupit, co když nestihnu vánoční úklid, co když vypadne televizní vysílání, co když zaspím, co když to napíšu na pětku atd. Ty se dají snadno napravit další den. A když vám dá někdo kopačky, bolí to, ale kouzlo času funguje. Zlepší se to a občas pomůže se svěřit nebo opít.
Hlavní motto asi je: nenechat oprátku strachu zvítězit, neznamená to, že když jsem skončil v práci, manželka odešla a po bytě pobíhá chlápek se žlutou páskou, že nebude lépe. Co tě nezabije, to tě posílí. Komunikace je základ lidského bytí a není hanba se svěřit ani se zeptat druhého, co se mu stalo nebo jestli nechce pomoct, když se nám nezdá jeho chování.

Jak Andrej 3 miliardy v rozpočtu našel

26. září 2016 v 14:29 | donPepe |  Tvorba
Ano, blíží se volby. Zase. Někdo namítne, že jen krajské, ale i na krajích se točí peníze a pro strany výhodný byznys. Vypisovat soutěže veřejné i neveřejné spřízněným neprůhledným firmám a čekat na zpětnou malou domů je místní politický fólklór. Ne nadarmo se krajští vládci nazývají hejtmany, kteří řídí osudy nás, leníků.
ANO, zatím kraje příliš neovládá. Chce být všude, Andrej tu, Andrej tam, na všechno má recept. V politice jede jako v byznyse, kdy v potravinářství i biopalivech zlikvidoval konkurenci. A jaký je to úspěšný hledač pokladů. Vidím úplně tu scénu, jak kouká do návrhu rozpočtu, náhle se mu rozsvítí žárovka nad hlavou a zvolá: "Hle, tu jsem našel 3 miliardy na zvýšení důchodů. Jsem to ale šikula." V české vládě nemusíte být finančně vzdělán, stačí čarovat, hledat, najít a na rynku zvěstovat. Je to ale náhoda, že je našel krátce před volbami. Ještě zlevní to pivo v hospodách a všichni hejtmané budou z jeho družiny.
A další volby budou parlamentní. Rozdá koblih pár, přihodí tu i onde. A hle, ANO, máme se všichni lépe. Díky EET a cenzuře internetu zem vzkétá jen. Když zůstanu u pohádkových příměrů, ministerstvo financí bude takové Andrejovo Oko, které zhlédne každou účtenku. A při tom by stačilo, kdyby právě jeho firmy neoptimalizovaly zisky v řetězci nadnárodních korporací. Akorát vše nebude řídit z Mordoru, ale ze svého Čapího hnízda. A blaničtí rytíři zase nic.
Stát bude řídit jako firmu, kde každý musí chodit do práce, kam mu je určeno, kupovat si jídlo, které Andrej vyrobí, jezdit autem na jeho biopalivu. Za odměnu dostaneme .... třeba koblihu a pivo.
Pohádka nebo noční můra ? To se ještě uvidí. Boj nekončí a naděje ještě žije. Na cestě k volbám dávejte pozor na skřety.

Krásy a úskalí babího léta

26. září 2016 v 11:27 | donPepe |  Životní styl
Současné slunečné a bezdeštivé dny si vyloženěn užívám. Trend teplých podzimů a pozdějšího nástupu zimy posledních deseti let se mi líbí. Pocházím a žiji v Jablonci n.N., za mého dětství se tomu říkalo nočník Evropy. V létě neustále pršelo, když v nedalekém Turnově kvetly jahody, u nás teprve mizely poslední zbytky sněhu. Letošní tolik kritizované léto s častými dešti a nevysokými teplotami byl takový místní standart. Ostatně loňské léto se vymykalo a pamětníci marně loví srovnatelné. Doufám, že trend bude pokračovat a po mimořádně teplém září, přijde teplý říjen, listopad a prosinec.
Že kazím bílé Vánoce ? No dobře, deset centimetrů krásného křupavého sněhu ať napadne. Já už si sněhu užil dost. odklízení a brodění mě unavuje. Ve střediscích na horách ať padá a padá. I když dnes jim stačí jen teplota pod nulou a děla udělají své.
Ale zpátky k babímu létu. Ještě radši mám právě teplý nebo aspoň slunečný říjen, kdy barvy podzimu přidávají procházkám v přírodě pohádkový dojem. Čerpám každý sluneční paprsek a žehnám každému nedeštivému dni. ano, příroda potřebuje vláhu. Proto navrhuji déšť přes noc a k večeru a přes den modrou oblohu. Ale vnitřně samozřejmě vím, že se blíží ona zima. Chladné temné dny, kdy kromě Vánoc kvůli pohádkám mi připomenou mé dětství a dobu, kdy dceruška byla ještě malá, nastolují onu depresivní náladu. A čím jsem starší, tím zimu nemám více rád. Ale nevynechal bych ji, jen by mohla probíhat následovně: 23.12. napadne sníh, trochu připadne v lednu, v půli února už nastupuje jaro, lyžuje se jen na horách, v ulicích žádná břečka. Ovšem jako milovník přírody vím, že by to právě přírodě moc neprospělo. Ale co nadělám, jako kluk jsem zimu miloval a divil se dospělým, proč někdy brblaj o zimě. Sám jsem se stal brblajícím.
A během babího léta a krásného října, před blížící se zimou, má sto chutí se vším praštit, v práci dát výpověď a někam zalézt. Možná je to genový pozůstatek jeskynních lovců, kdy se přes jaro, léto, podzim vršily zásoby a tloustla tuková vrstva a během zimy se přežívalo v jeskyni u ohně, jen občas se lovci vydali na doplnění zásob. Tolik má zjevně zkreslená představa o pohodovém životě jeskynního člověka.
Naštěstí kvůli potřebě platit nájem a kupovat si potraviny depresivní myšlenky na zález zapudím a upnu se k jaru, kdy nám příroda zase ukáže svá pověstná kouzla.
Tak šup, ven na procházku, užít si babího léta plného krásných bab, kterých je v Čechách pořád dost.

Kdo že to jsem ?

26. září 2016 v 9:54 | donPepe |  Životní styl
V první řadě člověk, obyvatel planety Země. To mně bylo dáno. Dál jsem muž, heterosexuál. I když si nedělám iluze, jak by to skončilo při ztroskotání na pustém ostrově s dalšími námořníky. Pokud jde o vyznání, hlásím se k ateismu. Kdo ví, třeba ještě tzv. prozřím, ale pravděpodobnost je malá. Všechny své životní kroky řídím já, ve svém jménu, na nikoho se neodvolávám. Snažím se řídit svým vnitřním etickým kodexem. Něco z desatera byse tam i našlo, s něčím zase naopak nesouhlasím. Všechno náboženství mělo na začátku zřejmě dobré úmysly a nápady, ale pak se to zvrhlo v boj o peníze a moc. Lidi jsou zkrátka potvory.
Jsem já potvora ? Dokážu být. Souvisí s dalším statusem (před deseti lety bych to nepoužil), jsem otcem. Když by někdo ohrožoval mé dítě, mou rodinu, využil byc všechny dostupné prostředky k ochraně a z Bible bych si půjčil: oko za oko. Jinak výchovu dětí beru jako největší dar, co byl dán. Jsou to nejkrásnější chvíle života a dle mého pravým smyslem našeho bytí. Kdo podlehne konzumnímu stylu života, hromadění majetku a užívání si, odkládá založení rodiny nebo si děti vůbec nepořídí, hazarduje s lidstvím.
Dále jsem přítel zvířat. I hmyz se snažím spíše z bytu vypudit, než zaplácnout. Například pavouky nechávám v klidu, až mě někdy štve, že mají volné pole, ale mouchy a mušky neustále otravují. Ne nadarmo se říká, kdo ubližuje zvířatům, nemá rád lidi. Já bych poopravil, že trpí psychickou poruchou nebo poruchou chování.
Dál jsem neřidič, pro tuto cestu jsem se rozhodl sám, sice jsem omezený ohledně cestování, závislý na jízdních řádech, ale pošetřil jsem své duševní zdraví neabsolvováním stresu za volantem. A jako v té pohádce, nejdál dojdeš po svých. Odpadl by tí např. problém s aklimatizací na nové časové pásmo v důsledku letání.
Též jsem neuživatel tzv. chytrých telefonů a tabletů. Nevím ještě, jak dlouho budu odolávat. Proti srsti mi je hlavně to nutkání, každou chvíli se podívat na displej, každou poznámku na sociálních sítích vám hodí signál, každý mail se řeší hned, každá fotka a poloha sdílí. Pak sedíte v kavárně nebo hospodě a každý je uzavřen ve své bublině virtuálních vztahů. Nehledě na to, že kolem vás pobýhají zmatené skupiny lovců bůh ví čeho.
Dále jsem občasný konzument alkoholu. zajít si na pár piv s přáteli beru jako ventil. Byly doby, kdy jsem zvládal i bez piva, ale něčím člověk hřešit musí. Jinak se snažím žít celkem zdravě, váhu si držím na stejné hodnotě s dvěmi vyjímkami - letní grilování a vánoční svátky.
Pravidelně sportuji, i když s rostoucím věkem jsem na sebe opatrnější. Dříve hlavně tenis, ovšem s přibývajícími rodinnými povinnostmi mých druhů v raketě, se sejdem méně často. Od začátku tohoto roku jsem začal pravidelně chodit cvičit do posilovny. Nejedu na krev, nehoním svalovou hmotu ani kila. jde spíše o protažení zpevnění a nějakej ten pokec. A kolikrát si nádherně vyčistím hlavu a z fyzického cvičení se stává hlavně psychické.
Co mě ještě čeká ? Tak doufám, že vnoučata, kterých si užiju ještě ve svém produktivním věku a plné síle. A nakonec snad několik desetiletí v poklidném důchodu při nicnedělání, kde mi bude oporou průběžný důchodový systém (ha, ha) a mé úspory v třetím pilíři (snad).

Piktogramy škodlivosti vysílání

21. září 2016 v 10:58 | donPepe |  Volný čas
Dnes má vláda mimo jiné projednávat povinnost televizního vysílání označovat programy různými pitkogramy, které mají znázorňovat údajnou škodlivost na převážně děti a mládež. Má jich být celá řada znázorňující sprostý slovník, znázornění sexu, násilí, užívání drog a nevím kolik dalších. Mají být uvedeny v programu a zároveň vidět na obrazovce. Tak mě napadá, aby tam zbylo místo pro samotný pořad.
Mně se zdá opravdu, ale opravdu velmi směšné. Za prvé podceňujeme děti, já bych na jejich místě dle piktogramů naopak vyhledával a třídil, co mě zajímá. Na druhou stranu se zříkáme odpovědnosti na výchovu dětí. Já nemám zapotřebí, aby mi někdo sděloval, co je škodlivé nebo ne. rozhodnu se sám. Hlavně je důležité s nimi mluvit o znázornění čehokoliv. Například bych všem dětem pouštěl díl Myšlenek zločince, kdy tam zazněla zásadní věta, že děti neustále strašíme cizím pánem v plášti, aby nenastupovali k cizím lidem do auta (což je taky správné), ale pedofil je právě někdo, koho dobře známe, milý soused, kterého mají všichni rádi. Mé dceři bylo asi deset, kdy ten díl viděla a pak jsme se o tom bavili. Jo, a prima za ten díl, který dávali v podvečer, dostala pokutu od té slavné Televizní rady. Někdy mě opravdu vytáčí, čím se zabývají politici, na co mrhají časem a penězi z našich daní.
Už mě jen rozčiluje vypípávání sprostých slov. Připadá mi trapné, když jakékoliv dítě si na svém tabletu najde kanál youtube, a tam sleduje daleko horší a stupidnější programy, kde možná nemluví sprostě, ale vedou děti k naprostému idiotismu. Fakt super, když jí jako prase a vydělává si tím. Ale dobře, taková je doba. Televizní vysílání je už archaické a nějaké vy....né piktogramy naši mládež a děti neochrání. nehledě na to, že už i přiblblé animované seriály na páchají více škody, než sprosté slovo nebo zobrazení násilí a sexu. Neodbýt děti slovy, na co to koukáš, jsi ještě malej nebo tomu nerozumíš, následuje trest bez dalšího vysvětlení. Vysvětlit, proč to v takovém pořadu nebo serálu je, jak to bývá ve skutečnosti (někdy lepší nebo horší). ony si to nějak přeberou.
Pořád mám dojem, že někdo se chce přes různou cenzuru zviditelnit. já si ještě pamatuji cenzuru komunistickou a nechci jakoukoliv jinou. nezříkám se odpovědnosti za to, na co koukám nebo sledují mé děti. Protože, co si mohou najít na internetu ... kolikrát se orientují více a rychleji než rodiče.
Tak že bez cenzury, s nějakými piktogramy jděte do prdele, vážená Rado.

Konzumace piva a vědecká studie

20. září 2016 v 11:59 | donPepe |  Úvahy
Se smíchem jsem si přečetl závěry studie švýcarských vědců o konzumaci piva a jeho účincích na komunikace a sexualitu. Pečlivě vybraná skupina 60 lidí konzumovala, komunikovala, prohlížela obrázky se sexuálním podtextem. A heuréka, po pití piva jsou lidé přívětivější, usměvavější, "pivní brýle" skutečně existují a ženy jsou povolnější.
Článek o studii už neuvádí, kolik stála, jak dlouho trvala a kolik se toho vypilo. Jako pokusný objekt bych se takové studie rád zúčastnil. Myslím, že existují daleko větší problémy ve společnosti, než aby se plýtvalo penězi a časem na potvrzení známého. Kdo si občas zajde na pivko, ví sám, jak funguje. Zajímala by mě hranice, kterou studie měla. Též z vlastní zkušenosti vím, že po konzumaci mnoha piv, komunikace vázne a je dost nesrozumitelná. Stejně tak na sex je možná chuť větší a na výběru moc nezáleží, ovšem výkon může být dost chabý bez požadovaného konce. A ráno si člověk říká: bylo to dobrý ? Nebo hůř: a bylo vlastně něco ?
Lidé vždy pili kvůli uvolnění napětí a zahánění chmur a stresu. Jen kdyby nebylo toho vystřízlivění a kocoviny. Tím by se mohli vědci zabývat. Jak přežít ráno po večírku, to by byla studie. Třeba s ní někdo přijde a já se možná přihlásím. Jinak bych se asi divil, na co všechno jdou vědcům peníze a jaké projekty se hradí z daní. Připomíná mi film Vrať se do hrobu. Nevím už, jak se jmenoval onen ústav, pro který dělal ženatý tčicátník průzkum o mládeži přímo ve čtvtém ročníku gymnázia jako student. To by mě asi též bavilo, kdo by se rád nevracel do bezstarostnosti mládí. Je mnoho obecných pravd, každý je žije a život mu je připomíná. Tak že snad nám ještě vědci nemusí dokazovat účinky alkoholu. Měl jsem pracovat v oblasti sociálních věd, to by byly projekty. Mohl bych dokázat, že když se přejídám, že tloustnu. Když ve vztahu dochází k neustálým rozepřím, tak nefunguje, když je málo financí, člověk je ve stresu, když budu říkat do očí jen pravdu, je jen ptázka času, až nějaká přilétne, o tom, jak nejrychleji vytočit úředníka, jak rychle zasáhne policie při vandalismu a tak dále.
Tak si dnes dejme jedno pivo, ať se nám komunikuje lépe a s úsměvem, a třeba po pár pivkách najdeme toho jediného vyvoleného životního partnera. Aspoň na tu malou chvíli, než vystřízlivíme.

Sdílím, tedy jsem

16. září 2016 v 14:46 | donPepe |  Tvorba
Máme sraz v hospůdce, udat polohu, zasdílet ji. Vyfotit pivo, víno, jídlo, zasdílet si, podělit se s přáteli. Sjet odkazy doporučení, spousty fotek a videí. Udělat pár selfíček. Po cestě domů další sdílená dokumentace včetně bláznivých póz. Se vším šup na zeď, ať všichni ví, jaký jsem měl večer. Co doma, foto před úklidem, po úklidu a hop na zeď. Copak si dám k jídlu ? Vyfotit suroviny, přípravu a zírejte všichni, co jsem měl zase dobrého. Hop na zeď, popřídě si jednou tweetnu. Jakou mám dnes náladu ? Podělím se smajlíkem, na youtubu vyberu pár písniček a zase si zasdílím. Jedna píseň veselá, když jsem šťastný, druhá smutná na depresi k lahvince vína, kterou samozřejmě vyfotím a sdílím.
Dovolená, pozice, trasa, letiště, udat polohu, sdílet. Fotky, selfíčka, jídlo, pití. Hop tweet, hop na zeď. Pařba, to je ono, sdílet průběh a ráno spoušť. Bože, ráno, ta hlava, co se to dělo, jak se cítím, znaveně a mimo. Šup s tím na timeline. Ale co to tam je ze včerejška ? Tohle, že jsem dělal ? Těch lajků, ne hejtů. Co je to tam za diskusi ? Kdo se opovážil ? Musím reagovat, sdílte svůj názor, lajkovat hejtovat, já vám dám.
Á zase do práce, cítím se vyčerpaně, mrzutě, sdílet. A co se dělo u přátel ? Komentovat, lajkovat, diskutovat, sdílet.
Rychlý internet, data, aplikace. Čím více, tím lépe. Displej určute tep života, dám si to do statusu. Sdílet.
A napsat o tom článek, názor, sdílet, komentovat.
V tom případě já asi nežiji. Moc toho nesdílím, polohu neudávám, na zeď dám tak jeden snímek nebo video za týden. S náladou se nesvěřuji. Odkazy na blog dávám tak na jeden článek z desíti. Netweetuji, aplikace nevyužívám. Ale stejně si myslím, že jsem a žiji.

Proč neodkládat rodičovství

13. září 2016 v 18:06 | donPepe |  Životní styl
Já jsem do rodičovsství a manželství skočil rovnýma nohama v polovině 90. let. Bez příprav, bytu a patřičného zázemí. na první i druhý pohled velmi nerozumné, samozřejmě neplánované. Rychle sehnat vhodný pronájem bytu, měnit práci na lukrativnější, omezit se v koníčcích a všechen čas věnovat rodině. Byl to záhul, ale zvládli jsme to. Co na tom, že manželství se rozpadlo, krásná a zdravá dcera zůstala v mé péči a dnes už jí bude 20 let a má sama fungující vztah.
V nějakých 23 letech je člověk plný sil a elánu, zdravotní stav výborný. Mezi nočními mi stačilo pár hodin odpočinku. Zároveň jsme si nestačili zvyknout na vysoký standart domácnosti, kdy oba rodiče vydělávají a mohou utrácet. Rodičovský příspěvek byl tehdy směšná záležitost. Neměli jsme také vytvořeny návyky soužití, které někdy brání společnému soužití. Čím je člověk starší, snáší změny prostě hůře. Další výhodou bylo, že naše prarodiče byli ještě stále hluboce v aktivním věku a mohli nám pomoct s hlídáním nebo organizací. Kdybych měl dnes novorozeně, jako že mám kamarády stejného věku, kteří je mají, nemohl bych využít moje 70. leté rodiče. Ani tehdy jsem nezneužíval, ale jak jsem dceru vychovával sám a chodil na noční, tak to jinak nešlo. Musel bych změnit zaměstnání a využít sociální systém. Takhle jsem si s pomocí rodičů pomohl sám. Byla to makačka a jsem rád, že mi bylo tak málo let, dnes si to se svým metabolismem a nároky na odpočinek nedovedu představit.
Dále má odkládání rodičovství zdravotní rizika pro oba rodiče. Zároveň hrozí, že až bude dítko v pubertě nebo bude dospívat, rodičům bude k 60. letům. Zdraví pryč, výchova vyčerpala. Vůči dítěti i trochu nezodpovědné, co když přijde nějaký větší zdravotní problém jak např. mrtvice ? Dítě snad převezme snad roli ošetřovatele bez nároku na vlastní život. Další generace má hlavně za úkol přivést na svět další generaci. Máme je plodit právě v produktivním věku tak, aby stačili vychovat své potomky a pak dejme tomu se mohou postarat i o rodiče. Když jedna generace odloží založení rodiny na později, další to udělá také, vnoučat se ani nedožije nebo si je neužije.
Já se na vnoučata těším, ale když dcera ještě tak 5 let počká s přítelem, budu rád. Nemusí zopakovat naši chybu a skočit do toho bez přípravy. Když jim bude 25 let, mně ještě nebude ani 50 a stále v plné síle. Už se těším, jak si další rodiče na pískovišti budou myslet, že to je moje dítě a ne vnouče.
Sice se dožíváme delšího věku, zdravotní péče je na vysoké úrovni, ale pro založení rodiny je dle mého kritický bod 30. rok věku. Kdo si do 30 let nevybuduje nějaké zázemí nebo kariéru, není zrovna předpoklad, že dál se bude dařit lépe. Někdy to můžeme svádět i na to, že není vhodný protějšek. V tom je to emancipované, stěžují si ženy i muži. Možná vysoké nároky, nechuť na kompromis a lákadla života bez dětí. Ty možnosti, a doba je přece zlá, nemáme kde bydlet, počkáme ještě. No a pak se stejně zadlužíme ještě dřív než založíme roidnu. a Když to není na bydlení, ale na konzumní život, je to malér.
Tak milujte se a množte se.

Zase ti Číňani

9. září 2016 v 8:53 | donPepe |  Úvahy
Před pár dny mě zaujal článek o mizejících oslech z Afriky. Rozuzlení mě velmi překvapilo. Stojí za ním poptávka z Číny. Z oslích kůží vyrábějí želatinu, která "zaručeně" vyhlazuje vrásky a omlazuje, má vliv na potenci atd., bla, bla, bla. Na africkém území jsou sídlí jatka, pašeráci a pytláci mají žně. Čínská kultura nám toho dala hodně. Ale jejich davové šílenství po různých přípravcích, většinou ze vzácných zvířat, mi hlava nebere. Sloní kly, nosorožčí rohy, tinktura z tygrů, čím vzácnější zvíře, tím lépe. Lidové léčitelství a pověry jsou zde hluboce zakořeněné. A vrámci globalizace a sociálních sítí je o to snadnější vymyslet poptávku po nových, zaručených věcech. Ještě bych pochopil touhu sehnat lék na smrtelnou nemoc. I u nás existuje zástup šarlatánů, kteří se živí nadějí druhých. Ovšem velké procento těchto přípravků se týká omlazovacích kůr, potence, afrodiziak. Představa, že rozemelu roh nosorožce, připravím nápoj a omládnu nebo mi žádná neodolá, je pro mě úsměvná až absurdní. Člověk se stále snaží obesltít přírodu a stále selhává. Určité procesy zastavit nelze.
Zároveň situace kolem oslů ukazuje moc Číny, resp. sílu poptávky obyvatelstva, která momentálně čítá zhruba 1,35 miliardy lidí. Neuvěřitelné číslo, které stále roste. A s rostoucí životní úrovní si mohou dopřávat luxusu i jiných výstředností. Jsem zvědavý, jaké zvíře začnou vybíjet příště. Snad nedostanou Ijáčka, bez něj by to nebylo ono. A ještě doufám, že nikdo v Číně nevymyslí legendu o játrech Evropanů, která podporují potenci a nadledvinkách Evropanek, z jejichž účinků se mládne.

Právo vlastnit a nosit zbraň

7. září 2016 v 18:38 | donPepe |  Úvahy
Schválně jsem rozdělil problematiku na vlastnit a nosit. Když mám zbrojní průkaz, zbraň uloženou dle zákona v trezoru a nosím jí pouze na střelnici, je to v pořádku. Nikomu neublížím a slouží výhradně k ochraně rodiny, majetku a domovní svobody. Myslím si, že zákony u nás jsou nastaveny dobře. Já osobně zbrojní průkaz nemám, i když jako bývalý příslušník ozbrojených složek bych neměl problém ho získat, se zbraněmi různého typu umím zacházet též velmi dobře. Vždy mě strašila myšlenka, že si mou legálně drženou zbraní ublíží někdo blízký, nebo mně ji někdo odcizí, případně mě přepadnou, vezmou pistoli a spáchají s ní trestný čin jako těžké ublížení na zdraví nebo rovnou smrt. Představa, že když mám zbraň, nemůže se mi nic stát, je velmi úsměvná a nebezpečná. Když si vás někdo vyčíhá kvůli zbrani, tak vá ji prostě sebere. Já sám znám dost technik, jak odzbrojit útočníka. Samozřejmě vím, že má vina by nebyla, kdyby mně odcizenou zbraní spáchal někdo zločin. Ale jak a jestli vůbec bych se s tím srovnal, nevím.
Tak že já zbrojní průkaz neměl a neuvažuji o jeho vyřízení. Ale nikomu v tom nebráním při splnění náležitostí. Rozhodně čistý trestní rejstřík a žádná psychická porucha by měly být nadále hlavními kritérii. Když se stane neštěstí nebo trestný čin s pomocí střelné zbraně, je to většinou legálně drženou zbraní. Někomu rupnou nervy a jde si vyřídit spor, rozchod s partnerkou nebo partnerem, ať už životním nebo obchodním. Proto bych rozhodně nebyl pro uvolnění zákona, aby mohlo skrytou zbraň legálně nosit více lidí. Už tak se mezi námi pohybuje dost divných lidí. A zase pro zkušené kriminálníky a násilníky je maličkost odzbrojit nezkušeného vlastníka zbraně. Představa, že se po ulicích bude pohybovat banda ozbrojených lidí je pro mě nebezpečnější než současný strach o život a hodnoty. Zastávám názor - můj dům, můj hrad, chraňte si své, ale nevyrážejte do ulic. Vypálenou kulku a zničený život zpátky nevezmete, vedlejších ztrát by určitě bylo mnoho díky zbloudilým kulkám. Stejně nebezpečné je setkání dvou ozbrojenců, kteří si oba myslí, že jsou v právu a ten druhý jim chce ublížit. A co by se dělo ve školách, ani nechci domýšlet.
Jsem tedy rozhodně spokojený se současným stavem legislativy v této oblasti, ale nikomu bych nebránil v získání zbrojního průkazu, ale nenoste, prosím zbraň mezi lidi. Beru v úvahu, že Česko vede ve statistikách užívání alokoholu a lehkých drog a v souvislosti s tím je uvolňování legislativy velmi nebezpečné. Jak je nebezpečný řidič pod vlivem, vídáme často. Střelec pod vlivem je ještě nebezpečnější, jelikož nezabije nebo nezraní toho, na kterého útočí, ale většinou ještě náhodnou oběť z davu.

Svých myšlenek se nebojím

5. září 2016 v 17:32 | donPepe |  Životní styl
Zajímavé téma pro úplně každého. Myšlenky lítají v hlavě každého člověka. Ať už racionální, bláznivé, perverzní, pokrokové, budovatelské, vraždící, smrtelné nebo vyloženě sračky. záleží na stavu mysli, kdy se oddáváme nekonečnému přemítání a přehrávání situací minulých, přítomných nebo budoucích. Času na přemýšlení máme rozhodně více než dost. dříve lidé těžce pracovali a pak padli na lůžko a spali. Dnes už většina lidí v naší evropské společnosti v potu tváře svůj chléb dobývat nemusí. Někdo ani nemusí zvednout prdel a objednat si ho až domů. Pak nemá mít čas na tolik myšlenek, že se z nich stávají, s prominutím, hovna. A nejlepší je pak všechny sdílet. Samozřejmě i dnes jsou profese, kde se tvrdě pracuje, ale lidé z minulých století by se nám vysmáli, co považujeme dnes za tvrdé podmínky. Navíc nám spousta technologicky pokročilých přístrojů život ulehčuje. A proto máme čas myslet.
Když se pak setkám s nějakým politikem, úředníkem, policistou nebo prostě náhodným chodcem, říkám si: Tak ty už nemysli. Takový se svých myšlenek nebojí a vytrubují je hrdě do světa. Ovšem uznávám, že oni mě vidí úplně stejně, jen role si prohodíme. Protože já mám též čas přemýšlet nad nesmrtelností chrousta. Občas proběhne myšlenka, že se i já leknu. kde se to v té mé palici vzalo. Ale svých myšlenek se nebojím. Možná se podivím, co mě to zase napadlo. Ale vjemů v reálném světě i ve virtuálním je prostě moc. Zpracovat, zařadit, pamatovat si, vyhodnotit.
V případě negativních myšlenek nedoporučuji použití alkoholu nebo jiných návykových látek. Naše myšlenky jenom umocní. Rozchod se zapít má, ale musím ho zapíjet s pohledem upřeným do budoucna, jinak se budu motat v kruhu s myšlenkou, že všechny ženský jsou k...y a nemá to cenu. Přesně takový splín jsem nikdy neměl, jelikož se snažím hledět kupředu a brát z každé situace to tzv. pozitivní. Trochu fráze, já si představuju pozitivní věc jako posilující. I spadnutí na hubu nám dává lekci a posunuje vpřed. Lepší než se litovat, utápět se v slzách v myšlenkách na nespravedlivý svět. Protože nikdo neříkal, že život je fér.
Samostatnou kapitolou jsou myšlenky na sex v různorodém prostředí s vysněnými lidmi, ať jsou to naši sousedé nebo slavní zpěváci nebo sportovci. Heterosexuální muži si převedou do ženského rodu sami. Tyto myšlenky se hodně objevují ve snech jako představy. Sen je něco jako nekontrolovaný tok myšlenek z našeho já. Ve snech jsem zabil tolik lidí, loupil v bankách i na poštách, řídil rychlá auta, ale i zachraňoval svět před vetřelci z vesmíru nebo nebohé děti ve sklepě před sadistickým vrahem. Prostě tradiční guláš v hlavě.
A pokud mou mysl zahalí myšlenky temné, nebojím se jich. To okolní svět by se měl bát, protože až se naseru a uvedu je do činů, to bude panečku apokalypsa.

Věk odchodu do důchodu

2. září 2016 v 12:28 | donPepe |  Úvahy
Posledních pár dní omílané téma. Zastropovat, nezastropovat ? Zalíbit se či nezalíbit, tak zní otázka. Pana Babiše nemusím, tnetokrát s ním souhlasím, že je zbytečné mlít neustále o něčem, co bude za 15 let. Do té doby se může vše několikrát změnit. Zákony se schvalují, dodatky pašují, novely platí. Co dnes schválíme, za rok nemusí platit. Řešit by se měl hlavně problém v různorodosti profesí. Představa že horníci, zedníci, malíři, obráběči, řidiči, hasiči atd. budou moct pracovatdo 65 nebo více let je absurdní. Ještě více absurdní je představa, že seženou jinou práci, kterou budou moct dělat déle. Kdo zaměstná v kanceláři někoho, kdo 30 let zedničil ? Uznávám komplikovanost problému a neochota ji řešit pramení z obavy ztrát preferencí. Jestliže by se měl odchod do důchodu strukturovat dle profesí, už vidím ty tlaky na to, kdo kam bude patřit. A nakonec i tzv. českou šikovnost, že úředník si na rok půjde pracovat na stavbu, aby mohl odejít dříve do důchodu. To by bylo zase v ulicích a médiích odborářů a manifestací.
Takto několik let dopředu se má stanovit a měnit celý důchodový systém, hlavně způsoby jeho financování. Protože až začnou chodit za zhruba 20 let do důchodu silné ročníky ze 70. let, to bude teprve problém. A s touto skupinou souvisí i další problém, který nikdo neřeší a jako ho ani nevidí. Aktivní pracovní věk už spadá pouze do doby po komunismu. Dlouhodobě nezaměstnaným se započítají maximálně 3 roky za evidenci, zástup pracujících převážně na dohodu též ostrouhá, úprava, kdy se u takové smlouvy může platit i sociální pojištění (hlavní ukazatel) platí teprve od letošního roku.
A pak tu máme skupinu živnostníků odvádějící minimum s minimálním budoucím důchodem. Představa, že si uspořené peníze nechávají na důchod je úsměvná. I kdyby, tak o hodně peněz je připraví potomci. Exekucí na důchody z těchto důvodů přibývá velmi rychle a tempo se bude zvyšovat. Máme prostě dobu všechno hned, nečekejte, pučujte si, platit se bude až pak.
Ale kdo přesně bude platit dluhy celé společnosti v budoucnu ? nepřemýšlet, až pak, ekonomice se daří a bude to stále jen lepší. Protože politici mají přece nádherné vize plné usměvavých lidí asociálních jistot.
Já jen doufám, že mé peníze šetřené na důchod ve 3. dobrovolném pilři nikdo neznárodní, jak se stalo například v Maďarsku. Protože košile, je vždy bližší než kabát.