Srpen 2016

Doba průzkumů, studií a blogů

31. srpna 2016 v 9:41 | donPepe |  Úvahy
Jak se asi bude říkat naší době za pár staletí nebo tisíciletí. Když ovšem ještě lidstvo bude existovat v takové podobě, kdy to bude někoho zajímat. Doba technologická, internetová nebo datová ? Podmnožinou bude záplava vědeckých i nevědeckých studií a průzkumů. Někdy žasnu, na co se studie a průzkumy dělají. Holt, agentury se musejí něčím živit, aby přežily, musejí zaujmout. Teda v lepším případě za průzkumem stojí agentura, protože vycucat si údaje z prstu, doplnit pár grafy a upravenými fotografiemi, je dnes velmi jednoduché. A ve smršti průzkumů není čas koukat na to, co je a není pravdivé. Překvapují mě i výsledky různých věděckých studií, jdoucí často proti sobě. Tahle látka organismu škodí, v jiné studii je nezbytná pro jeho vývoj. Cukr škodí, ne, horší je sůl. Pozor na cholesterol, nejezte tolik vajec. Ne, vajíčka jsou zdravé. Selský rozum nestačí pobrat všechny výsledky. Naštěstí člověk zná i ze života, tak se nesmí nechat zaskočit. Jeden doktor doporučí studené obklady, druhý teplé. Tak že odražené, aby se někdo neurazil.Sociální sítě pak podporují šíření různých názorů, agresivní střety odpůrců a zastánců různých teoriií. Někdy ani nemůžeme posoudit data z věděcké studie, protože je moc odborná. Pak zbývá víra, ztotožnění se s nějakým názorem.
Všeobecně lze říct, že studie nebo průzkum vznikne na zakázku. Mám zadání, jak to má dopadnout, vyberu si prostředí a data, která zapadají, zkusím najít podobně smýšlející kvůli odkazům. Nezapadající údaje potlačím a mám průzkum, který se přesně hodí k dané problematice. A dovedu si představit i švindlující vědce, kteří žijí z dotací jako jiná odvětví. Po nějaké době se vždy musí přijít s něčím novým, nejlépe průlomovým. Protože grant je grant. Jestli se po nějaké době přijde na chyby nebo lži, je otázka fungování kontrolních mechanismů. Ale samozřejmě si myslím, že k podvodům dochází v malém procentu. Záleží na toku peněz. Ideální příklad je ještě z dob neinternetu, kdy si tabáková loby nechala vypracovat studii o škodlivosti kouření a nejdůležitější fakta zamlčela. Čím se točí v daném oboru více peněz, tím je tendence zkreslovat větší. Všude pracují jen lidé, kteří mají rodiny, koníčky a hypotéky.
A pak jsme tu my, blogeři, kteří přebíráme výsledky, vyvozujeme vlastní závěry, souhlasíme nebo odporujeme, vyměňujeme si komentáře. Ten pocit, že co napíšu, je součástí celého světa, může si můj článek přečíst kdokoliv na světě, kdo má připojení, je opájející. Ovlivním někoho, získám stoupence nebo opovržení ? Cekem jedno, hlavně si užívám možnost svobodně psát a komentovat. A všem přeji, aby ta doba trvala co nejdéle.

Víra, náboženství, církve

29. srpna 2016 v 9:44 | donPepe |  Úvahy
Víra, náboženství a církve zasahují do života každého člověka. Víru poznáváme už jako děti. Automaticky věříme lidem v okolí a v bezpečnost domova, že všichni jsou tu pro nás, uspokojují naše potřeby, chrání nás, bdí nad našim bezpečím a plní naše přání. Věříme, že nám rodiče dají dobrou noc a ráno nás přitulí a připraví snídani. A první roky našeho života formují náš první náhled na víru a etický kodex. Když máme šťastné dětství, pohled na svět je radostnější, když nám je ubližováno, víra ve svět a okolí je mizivá. Samozřejmě když jsou rodiče ortodoxní vyznavači jakéhokoliv náboženství, tak nás to ovlivní na celý život, buď půjdeme v jejich šlépějích nebo s dospělostí utečeme.
V dospívání se objeví víra v sebe sama, v naše schopnosti, v nezranitelnost. Zároveň se snažíme někam zapadnout, být součástí skupiny. Přebíráme názory ostatních nebo je sami ovlivňujeme. Bouříme se proti zavedeným pořádkům, experimentujeme, chceme se lišit. Když nezapadáme do společnosti,můžeme se uzavřít do sebe a útěchu nám může poskytnout právě víra, ať už v nespravedlivý svět, v boha, vědu, v konkrétního mesiáše. Moderní technologie nám umožňují se realizovat i ve virtuálním světě, zde hledáme spřízněné duše, vytváříme skupiny a vyměňujeme si informace a názory. Můžeme si udělat vlastní náhled na víru a náboženství, porovnávat, analyzovat.
Naši víru ovlivňují samozřejmě události, které se dějí nám nebo našim blízkým. když někdo takový odejde je přirozené uvažovat o tom, co je vlstaně dál. A existuje něco takového ? A když ano, musím pro to něco udělat ? Je více možností ? Setkáme se tam ? A další a další otázky. I ateisté mohou přemýšlet tímto směrem. Vím o čem mluvím, hrdě se k nim hlásím. Někdo věří jen ve vědu, někdo v přírodu, vesmír nebo temné síly a nepotřebuje se někde sdružovat.
Na výběr máme 5 základních a nejrozšířenějších náboženství: křesťanství, judaismus, budhismus, islám, hinduismus. A spoustu dalších menších, které se oddělily postupem času jako Svědci Jehovovi nebo Scientologická církev. A na internetu si můžeme vygooglit další, jejichž nastudování nám trvalo větší část života.
Proč existuje tolik směrů ? Dle mého kvůli moci. A tak se dostáváme k církvi, která vznikla kvůli moci, vybíráním peněz a ovládání mas. Jen když se podíváme na historii křesťanství - papež, vzdoropapež, katolíci, evangelíci, protestanti. Dál radši nepůjdu, nejsem zrovna expert. K oddělování docházelo právě kvůli dělení moci. Staří se nechtějí vzdát svých výsad, mladší nechtějí čekat až na ně přijde řada. A došlo většinou k násilnému převzetí nebo odchodu jedné skupiny druhou. Církve vybírají odpustky, příspěvky, stavěvjí si honosná sídla a hromadí majetek. Má to snad být jejich úkol ? V dřívějších dobách se zase některé řády staraly o nemocné a potřebné, sirotky. Záslužná činnost, ovšem na druhé straně stojí šikana, zneužívání, násilné odnímání dětí narozených mimo manželství, násilné předělávání problematické mládeže (např. homosexuálů). Dle mého je těch špatných věcí více než těch dobrých. Podobnou historii asi najdeme u dalších starých i mladších církví. Církve se vždy distancují od tzv. sekt, při tom všechny církve v podstatě začínaly jako sekty. Církev musí být státem uznaná. Že naše duše je složitá a hledání těžké plyne jen ze seznamu takto uznaných církví.
Teď se budu rouhat, i když vlastně nevím, jestli u ateisty je to správný výraz. Kdyby Bůh chtěl takové církve, jako na světě máme, chtěl by vystavěné chrámyx se svou podobiznou, chtěl by sloužící hodnostáře bažící po penězích a moci, musel by to být sociopat s narcistní poruchou.
Já osobně věřím v přírodní zákony, trochu vědu, trochu vesmír a hlavně v to, že v přírodě námpatří jen určité místo, jsme součástí celku, a když se ten celek snažíme ovládnout a tím ho zničit, není to dobré. Věřím, že by člověk měl chránit své blízké, nesouhlasit s bezprávím, neměl by ubližovat ostatním nebo se na jejich úkor obohacovat, měl by žít v souladu s přírodou i společností a snažit se to dobré předat další generaci a to špatné nechat být. A věřím v to, že mě nikdo nebude násilím přesvědčovat k žádné víře, ať už ji zaštiťuje jakýkoliv Bůh.

Blahodárný vliv hudby

23. srpna 2016 v 9:25 | donPepe |  Životní styl
Pamatuji si, jak jsem jako dítě nerad poslouchal hudbu oblíbenou mou babičkou. Nechápal jsem, proč má tak ráda hudbu svého mladí. Navíc ji vzhledem k věku pouštěla hodně nahlas. Dospíváním a stárnutím mi to samozřejmě došlo. Hudba dokáže navodit v mozku vzpomínky na onu dobu, připomenout všechny zážitky a naladit organismus na pozitivní notu. A dle mého názoru to dokáže daleko lépe než např. prohlížení fotografií nebo shlédnutí starého filmu. Asi mozek daleko lépe zaznamenává hudební stopu. A když jí čas obrousí, lépe se obnovuje v systému. Pro obrázkové vzpomínky zřejmě i mozek spotřebovává více paměti, proto každé poškození nenahraditelně smazává určitou stopu.
Moje dcera pak též neměla moc pochopení pro hudbu mého mládí. Až na pár světlých vyjímek. Že už má člověk něco za sebou pozná i podle toho, kolik verzí jedné písničky už zažil. Tak že někdy jsem dceři ukázal, jak vypadala původní verze písničky, kterou třeba po deseti, patnácti lety někdo nazpíval znovu. A i já se zpětně dověděl, že verze, kterou jsem v 90. letech pokládal za původní, spadá třeba do 80. nebo 70. let.
Hudba nám dokáže navodit atmosféru, umocnit naše emoce a náladu. Jednou jsem čelil splínu, pustil jsem si soundtrack k seriálu Twin Peaks a popíjel bourbon. Neopakovatelný zážitek. Díky Youtube si můžu najít a poslechnout prakticky cokoliv z přelomu 80. a 90. let, kdy mě hudba zajímala nejvíce a k poslechu byla v různých klubech a diskotékách. Dá se vlastně říct, že až nyní jsem některé písně slyšel střízlivý, nadneseně samozřejmě. Jako nosiče tehdá sloužily hlavně kazety, tak že dodnes při poslechu nějaké písně, čekám, že po ní bude následovat ta z dávného seznamu. Měl jsem i speciální kazety s ploužáky, používané doma při dámských návštěvách. Nevýhodou kazet byla nutnost po 45 min. je otočit, s nástupem CD toto odpadlo, a od té doby už si pevné seznamy skladeb nepamatuji.
Hudba má dle mého opravdu blahodárný účeinek na psychiku. Když jdu cvičit a jako doprovod tam obsluha pouští hudbu devadesátek (záleží na tom, kolik jí je let), odcházím daleko mladší, plný elánu a pohody. Též v hospodě v Jukeboxu pouštíme písně našeho mládí (od Davida Bowieho, přes OMD, Duran Duran, Roxette až po Erasure, Seala, The Cure atd.) k nelibosti mladších ročníků, ale to bych se opakoval.
Tak přeji všem playlist podle přání, hezký den.

Ty naše dálnice a silnice ...

20. srpna 2016 v 10:40 | donPepe |  Úvahy
Jen krátké zamyšlení nad stavem naši dálniční a silniční sítě. Díky dočerpávání dotací z nenáviděné EU je opravovaných úseků dálnic a silnic asi nejvíce v historii. Pro stavební firmy ráj, pro řidiče peklo. Reportéři jednoho deníku si udělali okružní cestu po opravovaných dálnicích, aby viděli, jak si ony stavební firmy váží práce. Napočítali bratru v průměru jednoho dělníka na jeden km opravované dálnice. Po dotazu na firmě, jak je to možné, zazněla neurčitá odpověď, že laikovi se možná zdá, že se neopravuje, ale práce běží dle schváleného harmonogramu.
Jak je to možné ? Jednoduše, obecně produktivita práce u nás v porovnání se zbytkem EU není pro nás příliš lichotivá. Harmonogram prací si vytváří sami firmy, posvětí je další spřátelené subjekty. U nás stavební loby patří k nejsilnějším hráčům. Neřídí se pravidlem stavět rychle a efektivně, ale prostavět co nejvíce peněz za co nejdelší dobu. nejmenší produktivita práce, ale největší marže v oboru napříč Evropou. Taková je bohužel realita. Kdyby vám ony známé velké stavební firmy stavěly dům, možná byste ani nezačali bydlet a rozpočet by nabobtnal do neuvěřitelných rozměrů. Dál patří k nešvarů firem, najmout si na dílčí práce místní subdodavatele, samozřejmě za daleko menší peníze. To by nebylo to nejhorší, ale často se stává, že ačkoliv velké firmy od dodavatele dostanou zaplacené faktury, místním malým subdodavatelům platí daleko po splatnosti a někdy ne vše.
Neobjevil jsem žádnou Ameriku, ale štve mě to a nejsem sám. Přeji všem pevné nervy na našich silnicích a dálnicích.

Lze změnit názor ?

19. srpna 2016 v 9:00 | donPepe |  Životní styl
Lze změnit názor ? Určitě ano. Náš názor obecně určují naše životní zkušenosti a informace, které dostáváme. I když úplně první názory se formují v úzkém rodinném kruhu. Např. táta fandí Spartě, malý syn fandí Spartě a nenávidí Slavii. Dalo by se pokračovat do nekonečna. Obecně až do puberty se naše názory dost překrývají s názory našich rodičů případně sourozenců. S pubertou přichází vzdor a měníme názory na cokoliv, jen aby jsme byli v opozici. Nenávidíme společenský řád, pro nás nesmyslné rady a příkazy, co nám doporučují starší lidé je přinejmenším vopruz. Dáváme si závazky a sliby, že až my budeme mít děti, budeme je vychovávat úplně jinak, budeme respektovat jejich názory, vždy je podpoříme a nikdy nezapomeneme, jak jsme stejné období prožívali my a nebudeme své potomky tolik prudit.
Za sebe musím říct, že jsem tento názor nezměnil, a často jsem při výchově dcery vzpomínal, jak jsem se cítil já v podobných situacích jako dítě nebo dospívající. Dle mého jsem tolik nebazíroval na nepodstatných maličkostech, nekladl tolik důraz na školní výsledky, v oblasti volného času nechával prostor. Dbal jsem hlavně na komunikaci a dochvilnost. Když se něco domluví a slíbí, dodrží se to. Když v důsledku událostí nelze, informuje se, vysvětlí. Nejhorší je zákaz bez vysvětlení. Samozřejmě v pubertě docházelo k rozepřím. Když se mi nelíbilo rozhodnutí, tak jsem vysvětlil své stanovisko, možné důsledky, ale rozhodnutí nechal na dceři. Mou snahou bylo, aby si uvědomila, že když udělá špatné rozhodnutí, přijdou důsledky a musí přijmout odpovědnost. Někdy jsem se musel hodně držet v duchu, abych nevybouchl. A někdy k výbuchu došlo, a lítaly zákazy a nesmyslné věty. Adrenalin rychle klesl, následovala klidná diskuze a omluva za prudou reakci.
Vždy se lépe prezentuje názor na věc, ke které nás nepoutají přímé emoce. Názory semohou měnit, hlavně v dnešní době, kdy na nás neustále dopadají stále novější a přesnější informace a data. Různé studie, zkušenosti o které se dělí lidé na svém blogu. Bohužel, šíří se též mnoho dezinformací. Ale názory na zásadní věci se nikdy nezmění. Patří mezi ně opovržení nad pachateli násilných trestných činů a to hlavně na dětech a ženách i nad obchodníky s drogami (zde jsem pro výrazné navýšení trestů), odpor k veškeré církvy a jejich hodnostářům, nedůvěra k justičnímu systému, nenávist k diktatuře (jak komunistické tak fašistické), jsem pro rovnoprávnost a to jak v pracovních příležitostech a odměnách, tak i k tomu, aby soudy nahlížely stejně na muže i ženy v soudních řízeních o děti. To vychází z mého dalšího názoru, že si nelze vybrat jen práva a výhody, ale je třeba plnit i povinnosti, které patří k danné situaci.
Všemu je nadřazený názor: budu milovat svou rodinu a jsem připraven obětovat maximum pro její ochranu. A to i kdybych měl přehodnotit vše ostatní. To je pro mě nejdůležitější.
A další názory na sport, politiku, módu, auta, kolegy z práce, sousedy, zákony, novou generaci puberťáků, důchodocý systém, migranty, vesmír .... to se může změnit ještě mockrát.

Odškodnění za únos ?

18. srpna 2016 v 10:16 | donPepe |  Úvahy
Tento článek je rozhořčenou reakcí na jeden konkrétní případ. Jde o loňský případ únosu čtyř Čechů v Libanonu, které skončilo propuštěním teroristy jako výměna. Jinak samozřejmě nic proti odškodnění obětí trestných činů nemám. Ale zdá se mi do nebe volající (a to jsem ateista), když v podstatě advokát teroristy dostal zaplaceno několik miliónů za údajné "právní služby" a zorganizuje nesmyslný výlet do nebezpečné oblasti. Selský rozum mi říká, že dobře věděl nebo aspoň tušil, co se stane a dostal zaplaceno za přibrání dalších lidí na výlet. Čím více unesených lidí, tím lépe. Doufám, že policie i rozvědka vyšetřuje a jeho podíl se nakonec prokáže, i když moc chytrosti zrovna neprokázali, když se nechali vmanipulovat na "výlet do Libanonu." Ke cti jediného rozvědčíka svědčí apoň to, že jako jediný po státu odškodnění nechce.
Ostatní členové - dva reportéři, překladatel a obhájce teroristy si z nás, daňových poplatníku, dělají legraci. Obhájce to zorganizoval, překladatel jel za peníze a reportéři za peníze a možná slávou nebo dobrodružstvím. Nikdo je nenutil. Věděli, kvůli komu tam jedou. Spolupráce s teroristy nebo zločinci je nebezpečná vždy.
Určitě trpěli a zažili si své. Ovšem argumentovat, že už před tím bral léky na tlak a srdce a tam nic nedostával, je dle mého zcestné. Tak tam neměl jezdit. Psychické potíže a prožitý stres jsou daní za hloupost a naivitu u jedněch a ziskuchtivosti u druhých.
Stát nemůže odškodňovat každého hlupáka a naivku, kterým se plán vymkne z ruky. To by náš už tak napjatý rozpočet opravdu nezvládl. Těch 40 miliónu, co požadují, bych radši věnoval na odškodnění obětem násilných trestných činů spáchaných u nás v ČR.
Jsem zvědavý, jakse případ bude vyvíjet a jestli vznikne nebezpečný precedens, kdy někdo vymyslí hovadinu (z jiného pohledu geniální plán), kterou si nechá zaplatit od zločince, nechá se unést nebo věznit a pak ještě dostane odškodnění od státu. Jako by nestačilo zeměšnění ČR už jen okolnostmi oného "únosu."

Nestíháme ?

15. srpna 2016 v 8:51 | donPepe |  Životní styl
Slýcháme ze všech stran, čteme v mailech, sms i v komentářích na sociálních sítích. Ale proč ? vždyť máme k dispozici mnoho technických i technologických vymožeností, které nám usnadňují a urychlují práci. Například taková rychlovarná konvice, často slyším: ty jo, to je doba, prej rychlovarná .... Já si ještě pamatuji, jak dlouho trvalo ohřátí vody do bodu varu v klasické konvici a třeba i na elektrické plotýnce, která oproti plynové byla o dost pomalejší díky pomalému rozjezdu. Nebo dříve člověk prohlásil, že si jde zavolat, což někdy byla procházka k nejbližší telefonní budce, kde se stála ještě fronta nebo byla rovnou mimo provoz. Nebo nákupy, jak ty byly dlouhé. Například když jsme kupovali boty. Vystát frontu na prodavačku, která neochotně spolupracovala a ve skladu se zdržela vždy o něco déle s další výměnou sortimentu. I u pokladny trvalo vše déle, žádné čtečky, všechno ručně nacvakat.
Dnes má spousta slovních obratů úplně jiný význam než před několika desítkami let. Chceme volat - vytáhneme mobil a voláme, při nakupování nám pomáhají samoobslužné pokladny nebo si rovnou nákup naklikáme a čekáme, až ho dovezou. Praní prádla se smsklo k naházení do pračky a volby programu, ale stále se vymlouváme, že jsme zase nic nestihli, protože jsme museli prát. Samostatnou kapitolou je vaření. Když dnes žena prohlásí, že jde vařit, smrskne se to na přendávání polotovarů a hotových jídel z ledničky do mikrovlnky.
A proč tedy ten pocit, že máme na vše málo času a nic nestíháme ? Jelikož mnoho hodin trávíme v různých virtuálních světech na sociálních sítích, hraním her a brouzdáním po netu vůbec. A díky stále lepším zařízením se tomu můžeme věnovat kdekoliv, kde je signál. Nedávno jsme četl výsledky výzkumu, kolik času a kdo tráví na sociálních sítích. Vyhráli matky na mateřské, které blogovaly, fotily, sdílely a komentovaly o sto šest. Nejčastěji si stěžovaly právě na nedostatek času. Je to náhrada za sousedské návštěvy, kdy se sešly u někoho a dlouhé hodiny si vyprávěly o tom, že na nic nemají čas.
Já mám to štěstí, že jsem vyrůstal a dospíval daleko dříve. Mladší ročníky se všemi vyjmenovanými vymoženostmi vyrůstají od mala, jsou jejcih součástí a proto je závislost na všem tak patrná a v podstatě běžná. Mám dojem, že na netu, telefonováním a při hrách tráví už více času denně než například spánkem. Jaký to bude mít vliv na další vývoj společnosti se teprve ukáže. Ale měli bychom si uvědomit, že máme času dost, jen ho radši trávíme pohodlněji a zábavou. Nemáme starosti s obživou jako předešlé generace, které čas opravdu neměly, jelikož hlavním jejich cílem bylo přežít a vychovat další generace. My máme čas na spoustu blbostí a mnoho prostoru, kde je můžeme řešit.
Hezký uspěchaný den.

Srpen, čas reparátů

8. srpna 2016 v 9:27 | donPepe |  Životní styl
Prázdniny se překlopily do druhé půle a na její konci čekají nezdárné žáky a studenty reparáty. Jak ze soukromého, tak profesního života mám dpjem, že procento opravujících žáků je každým rokem větší. Když si vemu, že žáků je ve třídách daleko méně, než v 80. a 90. letech a spousta žáků má individuální plány, jde to se znalostmi a schopnostmi dolů. Respektive se nůžky mezi nejlepšími a nejhoršími rozevírají stále více. Ale to neplatí jen pro vzdělávání a výsledky.
Já jsem na ZŠ chodil v těch 80. letech za komunismu, bylo nás ve třídě běžně 35 žáků i více. Když nepočítám stěhování, tak nás kvůli prospěchu nikdo neopustil a došli jsme až do 8. třídy bez reparátů i nedostatečných. Žádné poruchy učení, soustředění, ADHD a různé dys poruchy se nediagnostikovaly. Ale ze zážitků, které si pamatuji, jsme tam podobné žáky měli. Ale byli bráni prostě jako horší, pomalí popřípadě hloupí. Ale prospívali, nevím, zda kvůli jinému přístupu tehdejších soudruhů a soudružek a jinému pohledu na vzdělávání.
Dnes každý rodič při sebemenším problému dítěte ve škole běží do poradny, a běda, jak tam mu nepotvrdí, že dítko trpí nějakou poruchou a jako rodič je z obliga. "Prostě mi tam napiště, že je ADHD, má poruchu soustředění nebo něco podobného, já potřebuji papír do školy." Nechci samozřejmě znevažovat žáky a rodiče, kteří mají opravdu nějaké poruchy. I když i odpovědnost rodičů je zde velká. Z některých výzkumů vyplývá, že tyto psychické poruchy vznikají v těhotenství a v ranném dětství. Divoký životní styl rodičů a špatné návyky jako kouření, alkohol a další toxiny určitě vývoji dítěte nemají blahodárný vliv.
A z vlastní zkušenosti jsem si všiml souběhu dvou křivek schopností a znalostí hlavně dětí na prvním stupni. Čím horší známky, chování a výsledky ve škole, tím více času strávených na herních konzolích, počítači, internetu. Zde se výsledky získávají lépe, pocity z úspěchu jsou intenzívnější. Klasický únik od reality, kde se musí pro úspěch více udělat, věnovat více času a úsilí pro výsledek. Když rodiče tolerují, v pubertě se chování zhorší a únik od reality se provozuje navíc tím alkoholem, drogami, gamblerstvím, nedokončeným studiem a neschopností udržet si práci. Jakákoliv frustrace zastavuje vývoj a dítě se uzavírá do sebe a do svého virtuálního světa.
Samozřejmě ne vždy dojde ke katastrofě, ale celá problematika stojí za zamyšlení. Když dítěti ustupujeme už od ranného dětství, tím hůře se nastavují pravidla později a spoléhat na to, že dostane rozum a vyroste z toho je přinejmenším bláhové.
Všem připravujícím se na reparáty přeju hodně štěstí, ale cesta vede přes úsilí a píly. Rodičům přeji pevné nervy a sílu na zachování disciplíny pro své potomky.

Strach ze zubaře

2. srpna 2016 v 13:42 | donPepe |  Životní styl
Dnes můj ošetřující zubař dokončil zákrok. Kanálky ukončeny, zub definitivně mrtvý, opraven tak, aby plnil svou funkci a já jsem o 2000 Kč lehčí. Nebál jsem se, prvotní práce se obešla bez umrtvení, ale po chvíli bylo jasné, že jetšě nějaká citlivost zůstala a navíc sedmička vlevo nahoře, hlava zakloněná, natočená a dokořán. dostal jsem injekci a zbytek zákroku už necítil nic. Trval dlouho a ještě po několika hodinách mě bolí čelist. Po té zubař zkouknul zbylé zuby a našel kaz pro změnu šestka vlevo dole. Bolest jsem už musel vydržet, mít umrtvěné obě poloviny tváře jsem fakt nechtěl. Dalo se to. Je to známá bolest a člověk se bojí hlavně neznámého. Dále mi zubař udělal rentgen onoho zubu. Šteloval ho, pořád to nešlo, já si měl přichytit prstem, klouzalo to. Navíc umrtvená tvář a dáseň. Nakonec to vyšlo, i když mi párkrát natáhlo. A ještě jedna perlička. Zaučovala se nová sestra, tak že stará jí ukazovala souhru se zubařem, jak je na co zvyklý. Ukázala, nová si zkusila, stará opravila, nová zase zkusila. V duchu jsem se musel smát. Dnes budou mít zpoždění opravdu velké.
Já se snažím chodit na pravidelné prohlídky po šesti měsících. Většinou, díky dlouhým objednacím lhůtám, se to protáhne na tři čtvrtě roku. K zubaři jsem pravidelně vodil i svou dceru. Dnes už je to na ní. Než jsem šel do ordinace, přišla jedna maminka asi se pětiletou holčičkou, kterou jsme slyšeli brečet už z ulice.Marné utěšování, prostě nechce, nechce, nechce. Jelikož už měli zpoždění, nakonec se přeobjednali. Holčička vyhrála, ale jestli jí tam příště dostanou, kdo ví. Já jsem se snažil dceři říkat vždy pravdivé informace. Nepoužil jsem obrat: neboj, to nebude bolet. Protože vždy to trochu bolí, ale dá se to vydržet. Po té jsem jí poučil, že když se bbrečí dopředu, tělo je napjaté a v křeči a vše bolí ještě více. Nevím, jestli pochopila úplně přesně, jak jsem to myslel, ale svůj účel to splnilo. Nebrečela a nějakou tu bolest snesla a samozřejmě za statečnost jsme něco koupili. Také jsem se klidně přiznal, že též nechodím rád k zubaři, že mi je vyšetření nepříjemné a bolest cítím úplně stejně. A dodal, že zuby se nikdy nevyléčí sami. Když už zub bolí před tím, bude to holt bolet více i při ošetření. Nejhorší totiž je, dětem slíbit, že to nebude vůbec bolet a sami sebe označovat za hrdinu, který všechno vydrží. Lepší sdílet obavy i strach, popovídat si o tom.
Tak všem přeji bezbolestné zákroky, ale věřte, vždy to bolí aspoň trochu, ale jiná cesta není.