Červenec 2016

Za vším hledej ženu

31. července 2016 v 9:51 | donPepe |  Úvahy
Krátké zamyšlení nad emancipací a úlohou žen ve vedoucích pozicích a politice. Obecně je v Česku vytýkáno, že těchto žen je málo. Na první pohled ano. Ovšem v zákulisí je to spíše obráceně. Posledním případem budiž případ telefonu družky pana policejního prezidenta, z kterého unikaly citlivé informace z probíhajících vyšetřování. Jestli se objeví přímé důkazy, je otázka, osobně si myslím že ne. Jestli se nechala zlákat zlaťáky nebo pomáhala známému se asi nedovíme. A pan policejní prezident to nikdy nepřizná, přece ze sebe nebude dělat blbce. Zatloukat, zatloukat a ještě jenou zatloukat. Jak pracovala BIS s jeho bezpečnostní prověrkou a prověrkou jeho blízkých je další kontroverzní věc. A v podstatě tato žena spustila policejní reorganizaci. Nevím, jestli má jinak nějakou funkci, ale dokázala ze zákulisí opravdu hodně.
Pro další případ nemusíme chodit daleko - p. Nečas a nová p. Nečasová. Všichni teď víme, kdo vlastně řídil chod naší země. I zesnulého p. Grosse řídila jeho ambiciózní choť. A kraviny vyváděly i p. Paroubek s Topolánkem kvůli novým partnerkám. A pčedpokládám, že každého silného lobistu a kmotra řídí družka, manželka nebo milenka. Tak že ženské mozky všechno řídí a zároveň nemusí být vůbec vidět. To jim můžou muži jen závidět, žádný z nás takto svou úspěšnou družku řídit neumí. Více rovnoprávnosti bych v těchto vztazích jen přivítal. Snad se někdy dočkám parlamentu nebo i policejního prezidia, které budou oficiálně řídit ženy a před vchodem bude hopkat spousta ambiciózních zajíčků, kterým jejich ženy a družky budou zobat z ruky.
To svět bude zase o moc krásnější.

Blogování

27. července 2016 v 9:25 | donPepe |  Životní styl
Bloguju, protože můžu a navíc mě to baví. I když jsem se dlouho vyhýbal možnosti, být na síti nějak moc aktivní. V tomto ohledu jsem trochu paranoidní, možnost vygooglování kohokoliv s jeho názory mě trochu děsí. Blogování je vlastně náhrada diskuze ve veřejném prostoru. Dříve jsme se sešli v hospodě, kavárně, vinárně, školním dvoře, sportovišti a kecali jsme. Různorodost názorů vedla k další diskuzi, komentování probíhalo v přímém přenosu, lépe se reagovalo na připomínky. Já vždy radši jednám tváří v tvář, mám rád přímou interakci s protějškem, i když má zcela opačné názory. Při blogování jsem narazil na jedno úskalí, mně můj článek dává přesný smysl, jelikož vychází z mých názorů a hodnot, ale někdo naladěný na jinou notu může stejnou větu pochopit zcela jinak. Jsem rád, když mi svou poznámku, ať už pozitivní nebo negativní, napíše. Protože nás formuje prostředí, v kterém vyrůstáme a životní zkušenosti, které nabýváme.
Bloguji, protože mohu oslovit lidi se stejným nebo opačným názorem na věc. I pro ně může být můj názor inspirující, jako jejich názor pro mě. Každý má určité vlastnosti a názory, k velkému posunu bez prožitých krizí nedochází. Je hezké číst články mladší generace, které jsou plné optimismu a nadějí. A zase smutné, když už v mládí píší o frustraci, deziluzi a beznaději doby.
Sám si myslím o sobě, že jsem realista. Komenty k některým mým článkům odkazují spíše na pesimistu. Je pravda, že i vživotě počítám spíše s horšími variantami vývoje událostí. Což souvisí právě s prožitky. Život mi nadělil pár direktů, které mě donutily spoléhat se hlavně sám na sebe. Mám problém se svěřováním, a o určitých problémech nebo názorech, nebloguji. Ne ze strachu z negativních ohlasů, ale určitou část soukromí si člověk zanechat musí. Aspoň dle mého. Je výhoda, že člověk komentující zanechá automaticky odkaz na svůj blog. Když má někdo vyloženě negativní názor na můj článek, zvědavist mi nedá, abych se nepodíval na jeho články a názory. A zatím jsem byl vždy spokojený, jelikož po shlédnutí názorů a témat negativně reagujícího jsem shledal, že mě samotného by naštvalo, kdyby se dotyčnému mé články líbily. Platí i u souhlasných komentářů, kde zase panuje shoda v názorech. Ale jinak se neohlížím na názory jiných, když mě něco trápí nebo zaujme, napíšu o tom.
Bloguji, protože se tím i odreaguji, přivádí to na jiné myšlenky, trochu si odfouknout od pracovních záležitostí. Jsem rád, že žiju ve společnosti, kde blogovat můžeme na jakékoliv téma a doufám, že to tak dlouho zůstane. Jsou země, kde mizí nejdříve články, pak celé blogy a nakonec i lidé. Toho se snad v naší krásné zemi nedožiji.
Všem blogerům a blogerkám zdar.

Kempování

26. července 2016 v 9:38 | donPepe |  Životní styl
Včera jsem viděl jednu reportáž o dnešních kempech a jejich vybavenosti. Nejdřív bych se vrátil k mým zkušenostem z kempování. Na začátku 90. let nás v bandě zajímalo jediné, četnost stánků s občerstvením a jejich prodejní doba. Pařili jsme v klasických kempech jako Brandžež a Jinolice. Už cesta vlakem super, postavit stan a pít, hrát karty, občas se osvěžit v rybníku. Nezapomenutelné okamžiky bez vlivu okolí. Později jsem jezdil s dcerou kempovat do Drhlen. Malý kemp jen se základním vybavením, bezva rybník, krásné okolí. V té době už mobilní telefony byly, naštěstí zde signál byl v těch letech dost slabý, tak že opět minimální vliv okolí. Člověk se mohl soustředit jen na přítomnost a pobyt, užívat si s přáteli nebo rodinou, neobtěžován pracovními nebo jinými záležitostmi, žádné hovory, sms, nebo chat. Děti se musely zabavit hrami, pohybem a výlety. Prožitek maximální.
Teď se dostávám k obsahu reportáže o vybavenosti kempů. Základem je signál, zajímalo by mě jestli existují speciální kampy bez signálu a jaký je o ně zájem. Hlavně mladší generace už v podstatě odmítá pobývat na místech bez možnosti připojení. Dále jsou vyžadovány myčky, sušičky a organizovaní volného času pro děti odborníky. Dle mého názoru je by se spíše rodina měla věnovat sobě navzájem. Ne, každý svému zařízení a děti odložit k odborníkovi. To mohly jet na tábor a rodiče si mohli užívat sami. V podstatě se kempování hodně změnilo. Z kempů, které chtějí nalákat rodiny s dětmi se staly v podstatě luxusní zařízení. V podstatě úplně stejné trávení volného času, stejné podmínky jako doma. Kouzlo jiného zážitku se ztrácí. Rodiče nafotí spoustu snímků a všichni mohou vyprávět, jak byli v přírodě kempovat. Ovšem díky době, je to zcela jiné kempování.
Nedávnou mi jedna známá vyprávěla, jak měli na jednu rodinou sešlost pronajatou chatu v horách. Sešlo se pár rodin a generací. A nedopatřením až na místě zjistili, že zde není signál ani připojení. Nejvíc vytočení byli samozřejmě děti, ale i rodiče byli z počátku nervózní. Tak na to šli rodiče po staru, stolní hry, blbnutí, povídání. Děti se oklepali a nakonec si všichni víkendový pobyt užili a pochvalovali.
Není na škodu se občas odstřihnout od zbytku světa a věnovat se jen těm, které jsou zrovna kolem nás. Hezké kempování kdekoliv.

Policejní diletantismus

23. července 2016 v 19:20 | donPepe |  Úvahy
Jen bych se chtěl krátce vyjádřit k tragické události, kdy žena krátce po propuštění z psychiatrie v Bohnicích zabila další ženu. Jsem zvědavý, s čím přijde policejní vyšetřovaní. Z dosavadních informací vyplývá, že žena zhruba před 14 dny napadla a chtěla uškrtit další ženu. Policejní hlídka přijela, vyslechla, nic nesepsala a stačilo jí vyjadření ženy, že se už léčila v Bohnicích a že tam chce odvést. Žádný protokol, trestní oznámení, informovanost státního zástupce. Dokonce prý ani lékařskému personálu policisté nesdělili, že žena chtěla někoho zabít. Všichni zatím házejí chybu na někoho jiného. Samozřejmě, že lidská mysl je nepředvídatelná, ale při napadení a smrtelném útoku by člověk očekával jiný přístup policie. Jestli se jednalo o hrubé selhání jednotlivců nebo systémovou chybu, se možná ani nedovíme. Vyrobit zpětně protokol asi nebude velký problém. Jestli se všechny informace potvrdí, takoví policisté nemají ve sboru co dělat. Vypovídá to o kvalitě běžných policistů, kteří si zvolí nejjednodušíí řešení, to je nic neřešit. Asi dovolené, služba končí, kdo by se s tím psal. Jestli to je důsledek posledních náborových akcí, kde se kvůli žadatelům snižuje laťka pro přijetí, aby vůbec byli lidé nebo to byl jednotlivý exces, ukáže snad vyšetřování.
Jinak policie dala návod všem násilníkům: když vám nevyjde loupežné přepadení nebo fyzický útok, tvrďte, že se léčíte na psychiatrii a policie nic nesepíše, nebude informovat státního zástupce a nezačne vás trestně stíhat. Pak opustíte psychiatrické oddělení a jste volní. Jestli pochybil i zdravotnický personál, je další věc. Týká se souboje ochrany a práva pacienta proti nebezpečí pro společnost. Mantinely a zákony asi není lehké nastavit. Ale že policie neodvedla kvalitní a jestli vůbec nějakou práci po prvním útoku, je jasné už teď.
Doufám, že se opravdu jedná o jednotlivé selhání a zbytek sboru pracuje daleko lépe.

Olympiáda, doping, sport, politika

19. července 2016 v 10:50 | donPepe |  Úvahy
Vracím se k tématu dopingu v souvislosti s blížící se olympiádu. Sám jsem zvědavý, jak dnes rozhodne MOV v reakci na zprávu vyšetřovatelů o státem řízenám dopingu a jeho krytí příslušníky státní moci. Pro mě osobně žádné překvapení, jelikož v Rusku se nic neděje bez dohledu státní moci, o nezávislosti čehokoliv můžete vyprávět leda v exilu nebo v sibiřském gulagu. Vše bylo vybičováno olympiádou v Soči, jelikož se Rusko chtělo předvést jako velmoc. Monstróznost, mrhání penězi se předvedli v plné kráse. Dá se vypozorovat souvislost s diktaurou a monstrózností a utácením. Srovnání Londýn a Peking vše ilustruje. V nedemokratickém režimu se peníze pumpují do projektu, který má všem ukázat. Nezávislé kontrolní mechanismy neexistují a každý si chce urvat pro sebe co nejvíce. To se děje samozřejmě i na tzv. západě, ovšem zde existují nezávislé instituce, policie a soudy.
Olympijské hnutí se stále tváří nezávisle a nepoliticky, ovšem jen tím, kam směřuje pořadatelství dává najevo, že podléhá polickým vlivům, čím dál více. Kdo má peníze, diktuje. Platí ve sportu obecně. Sportovci často tvrdí, že je politika nezajímá, že prostě jen sportují a chtějí předvést co nejlepší výkon. Nevím, každý si musí srovnat sám ve své hlavě a se svým svědomím. Obyčejní Brazilci vidí jen korupci, peníze se dávají na vybudování sportovišť, která budou po té zít prázdnotou. Další obrovské výdají spolknou ozbrojené složky kvůli bezpečnosti sportovců, a snad i diváků. A ostatní státní zaměstnanci nedostávají výplatu, o infrastruktuře v chudších oblastech ani nemluvě. Nemocnice mají omezený provoz. A na reklamě a televizních právech bohatnou nadnárodní společnosti. V dnešním globalizovaném světě normální jev. Ještě připomenu myšlenku jistých lidí uspořádat olympiádu v Praze. Učitě perfektní reklama. Dále by to byl zlatý důl pro stavební firmy jako Syner, Metrostav atd. Vše by stálo strašně moc peněz. Politici by nasbírali mnoho kladných bodů, stavební loby ulily spoustu peněz do karibské oblasti. A v konečném účtování by zbyla obrovská díra, kterou bychom spláceli dalších několik desetiletí. Stačí vzpomenout MS v lyžování v Liberci. Přesně tak zde funguje propojenost politiky a stavební loby. A to jsme celkem svobodná společnost. V Rusku mají tu smůlu, že svobodný stát bez diktátora nikdy nepoznali. Od cara skočili do komunistické diktartury. Když to vypadalo nadějně, tak se k moci dostali přetransformované síly z KGB.
Všem profesionálním sportovcům přeji kvalitní podmínky a co nejvíce čistoty v jejich sportu, ale jsou prostě kolečkem v systému a tím mají i svou část zodpovědnosti za to, kam směřuje olympijské hnutí a další sportovní akce.

Chytání Pokemonů ?

15. července 2016 v 10:59 | donPepe |  Životní styl
Samozřejmě vím, co je to Pokemon. Přiznám se, že ještě z 90.let minulého století mám stále nahrané díly na videokazetách a má dcera u nich pár hodin strávila. Měla i trička, čepice, teplákové soupravy s vyobrazením různých Pokemonů. Vládl Pikachu a když jsem jí vyprováděl do školky a ze školky, každé dítě tím bylo poznamenané. Byznys především, oblečení, školní batohy, penály, tužky a samozřejmě hračky. Též mi doma zbylo dost gumových i plyšových Pokemonů. Tolik o mých zkušenostech s nimi.
Chytat je ve hře, kde se virtuální svět protíná s reálným je výborný marketingový tah. Jaké dopady bude mít na společnost, je otázka. vynoří se určitě další hry na různá témata. Podléhají děti i dospělí. Hlavně u dětí je to problém. Uvědomit si v dnešní době oddělenost reálného a virtuálního života je stále těžší. A pro dnešní děti je virtuální daleko lákavější. Na co úspěch ve škole nebo sportu, když hraním takových her se vyplaví endorfinů mnohem více ? Pocit úspěchu při hraní dává větší odměnu než úspěch v reálném životě, pro který se navíc musí něco obětovat, studovat nebo pracovat. Proto se mi nelíbí i tlaky IT firem na větším využití tabletů, nejlépe už ve školkách a zástupy nadšených pedagogů, kteří si pochvalují, co vše ty chytré aplikace umí. Jako doplněk výuky, prosím, ale pouze doplněk v omezeném čase. Jinak si tu vytvoříme zástupy gamblerů a závisláků na technologiích. Jak je člověk jednou závislý na čemkoliv, riziko recidivy nad ním visí už napořád. A může se projevit jen jinou závislostí. Čím mladší mozek, tím podléhá rychleji a následky jsou trvalejší. Pak záleží na tom, jak pracuje rodina jako celek, ale ze statisktik vyplývá, že rodiny se rozcházejí a jeden rodič má pak o to méně času na usměrňování svých potomků. Ať si hraje, hlavně že je klid. I já jsem občas použil v náročných dnech po nočních směnách. Ale pořád to bylo jen na obrazovce televize, kde je hranice mezi reálným a virtuálním světem jasně vymezená. Prolínání virtuálních a reálných světů může napáchat daleko větší škody ve vývoji. Čas ukáže. možná jsem jen velký skeptika pesimista.
Až budu za nějakých 40 let ležet na lůžku v domově důchodců, tak za promítání virtuální reality z prohlídek přírody nebo památek, budu vděčný. Do té doby se budu věnovat hlavně reálnému světu. Ten se neustále mění. Virtuální počká. Tak vyražte na výlety i s dětmi a dejte si pár hodin jen pro sebe bez přístrojů, ať se nám ten reálný svět zase o kus nevzdálí.

Start dovolené v zubařském křesle

12. července 2016 v 9:03 | donPepe |  Tvorba
Včera mi začala dovolená. Už o víkendu jsem měl plány. Naštěstí jen místní. I ty jsem musel zrušit. V pátek mě začal bolet zub. Nebo dáseň, z počátku jsem nemohl rozlišit. Pro jistotu jsem si aspoň koupil analgetika a doufal, že to nebude tak špatné. Marně. Můj zubař měl dovolenou, spoléhal jsem na to, že do pondělí nějak vydržím. Na prohlídky chodím celkem pravidelně, prášky nakoupil, nějak ten víkend uběhne.
Z pátka na sobotu jsem se vyspal ještě dobře. Přes den bolest ale neutichala a ještě mě bolest mátla přeskakováním mezi dolní a spodní čelistí. Porušil jsem několik doporučení o dávkování léků a to na dvou příbalových letácích. Játra, ledviny a žaludek si užili své. Musely si myslet, že je chci zlikvidovat. Na jaterní testy radši chvíli nepůjdu, než se situace stabilizuje. V noci ze soboty na neděli jsem byl dost zoufalý a zhruba o půlnoci jsem se šel přesvědčit na internet, že žádná zubní pohotovost v okruhu několika desítek kilometrů není.
Zkombinoval jsem tedy prášky, byliny, studené až ledové obklady. Zhluboka dýchal a soustřeďoval se právě na dýchání. utěšoval jsem se, že každý záněta bolest zlobí tři dny, pak se trochu stabilizuje a začne zlepšovat, tělo si nějak poradí. Jo, a nebo zhoršovat, ale to jsem si nepřipouštěl, aby se nezhoršila i má diagnóza psychického stavu.
V neděli přes den opravdu došlo ke zlepšení a konečně jsem zjistil, že zlobí zub vlevo nahoře, konrétně sedmička. Byla velmi citlivá na každý dotek. Tak že buď zánět nervu nebo tzv. zub umřel. Už jsem jednou zažil a takové příznaky si člověk pamatuje. Možná i rozkrytí problému přispělo k odeznění bolesti, už jsem zbaštil v neděli jen dva prášky. Vnitřní orgány mohly začít s regenerací.
Můj zubař se věnuje bolestivým případů mezi 12.30-13.00. Ráno i dopoledne už bolest nezlobila, jen jsem nesměl neopatrně zkousnout, to jinak vystřelila bolest až k oku a jen utvrdila ve správné diagnóze. Žádné léky. Pondělí, po dovolené lékaře, tušil jsem plnou čekárnu. Byl jsem asi osmý na řadě. I zubař počítal s množstvím pacientů a na odpoledne aspoň neměl objednané pacienty. V čekárně jsem strávil asi dvě hodiny.
Zubař potvrdil mou soukromou diagnózu, umrtvil dáseň a sdělil dvě varianty. Bezplatná znamená zub ven, vytáhnout nervy a zub dát na pohled do pořádku 2000,- Kč. Rozhodl jsem se pro zachování zubu a rozesmál se. Asi se nestává často. Proto jsem zubaři i sestře vysvětlil, že právě dnes mi začíná dovolená, tak že už nic horšího se mi snad už nestane. Doufám, že jsem si na sebe nepřivolal další kletbu.
Zub je otevřený, dokončení zákroku naplánováno po dovolené. Můžu prý i odjet v klidu na dovolenou, zub by neměl zlobit. Mám být opatrný. I antibiotika mi nabídl, což jsem odmítl, vzhledem ke slibu játrům a žaludku o regeneraci. Zatím nevím, jak se přesně rozhodnu. Každopádně jsem chtěl projet pár míst v ČR a trochu zapařit. V rozpočotvé kapitole alkohol teď musím ušetřit na budoucí zákrok.
Mohlo být i hůře, mohl jsem někam odletět a řešit problém s cizími lékaři bůh ví kde. A jediné co bych zvládl anglicky vysvětlit by bylo: tooth out !
Tak to byla taková veselá historka ze začátku dovolené. A všem přeji, aby svou dovolenou prožívali šťastně a bezbolestně.

Police story pokračuje

7. července 2016 v 18:08 | donPepe |  Úvahy
Opět se vracím k tématu policie, jíž se týká zpráva nejvyššího státního zástupce Zemana, která obsahuje informace o prorůstání zločinu do nejvyšších pater policejní hierarchie na policejním ředitelství. Zmiňuje situace, kdy policisté sondují situace ohledně vyšetřovaných kauz ve snaze vynést informace, zjišťují na koho se chystá žaloba. Pro mě tato zpráva neobsahuje mnoho nového. Propojení policistů, zločinců a podnikatelů započalo v 90. letech, kdy se bývalí policisté vrhli na podnikání, využívali své kontakty a propojení na aktivní policisty ve službě. Obchody s elektronikou, stavební firmy, bílí koně, smyšlené faktury, vydírání atd. Dnes jsou informace nejdůležitější, kdo má nejnovější, nejpodrobnější a nejtajnější, vyhrává. Tyto vztahy fungují, jak na lokální úrovni, tak na republikové. Od 90. let se změnila struktura zločinu, kdy od násilné trestné činnosti jako vydírání, loupeže se přechází k daňovým únikům v nastrčených firmách. Jsou to složité případy, odborníků v řadách policie málo a stačí zasáhnout do vyšetřování změnou v týmu, falešným obviněním a vyšetřování se zbrzdí, ne-li zastaví. Právě v těchto případech je vynášení informací nejvíce nebezpečné. V každé politické straně se najde politik, který je nějak spjat s řadou podnikatelů. Každý ministr vnitra má svého oblíbeného podnikatele. A ty samozřejmě zajímá, jestli náhodou někdo nechce vyšetřovat toho mého známého, jaké mají důkazy proti němu, na čem postavit obhajobu nebo jak zařídit, aby soudu předsedal spřízněný soudce.
Je dobré, že se o tom mluví. Asi se celkový výsledek jen tak nedovíme. Problém policejních špiček je i v tom, že policejní ředitel nebo jeho náměstci, vůbec nemají zasahovat do vyšetřování a zjišťovat informaci, byť pro naše politické špičky. Budu doufat, že jen cítí jakousi falešnou loajalitu k politikům a zákulisním hráčům, kteří je na jejich posty dosadili. Věřím, že existuje dost poctivých policistů na různých úrovních. Potřebují jen klidné zázemí a nevměšování do své práce.
Už tak někteří lidé ztrácejí víru ve spravedlivý stát, kde jsme si všichni před zákony rovni. Na cestě ke spravedlnosti potřebujeme poctivé policisty, státní zástupce a soudy a nevměšování politiků nebo lobistů do jejich práce. Když se zjistí porušení zákona, zneužití pravomoci, mají tyto složky jednat. Ať už je zájmová osoba policejní prezident, jeho náměstek, velitel zvláštního útvaru, soudce nebo státní zástupce. Snad se toho někdy dočkám.

Co se v mládí naučíš, ...

1. července 2016 v 11:24 | donPepe |  Životní styl
Co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel. V době narození až do dospívání je mozek připraven pracovat, co nejlépe. Vědomosti a zkušenosti nasbírané během dospívání formují naši osobnost a schopnosti reagovat a rozhodovat. Někdy dobře, někdy špatně.Ve stáří se už učíme déle a pomaleji.
Dnešní technologie a v podstatě neomezený přístup k internetu i různé elektronické diáře nás nenutí mozek používat naplno a vědomosti si uchovávat. Zapomenu ? No a co ? Od čeho je google nebo wikipedie. Proč bych přemýšlel, vždyť to všechno najdu. Na co studovat mapy a připravovat se na cestu, navigace. Dalo by se pokračovat dále a dále. Mozek nám postupně zakrní. Na druhou stranu v nedaleké budoucnosti se objeví pravděpodobně technologie, která nám do mozku informace dokáže nahrát. Jaký to bude mít vliv na genetický vývoj dalších generací je otázka. Zatím to vypadá, že znalosti si nebudeme pamatovat, ale vyhledávat. To by bylo k získávání informací.
Pak náš vývoj ovlivňuje používání vědomostí v praxi. Můžu mít nejčestvější informace a návody, ale když je nedokážu použít v praxi, jsou mi vlastně k ničemu. Tak že si můžu vygooglit, jak se rozdělává oheň, ale když to budu dělat poprvé, tak se rozhodně nepodaří na poprvé. Kouknu se na instrukce, jak správně jezdit na kole nebo na lyžích a stejně budu padat. Než začne správně pracovat koordinace pohybů právě v mozku. Už teď je vyvinutá 3D virtuální technologie, která simuluje pohyb a děj nebo různé sportovní simulace od lyžování přes běh až k létání. A neznamená to, že jsem skvělý na simulátoru, tak tradá na svah a jsem mistr světa. U simulátoru podvědomě mozek ví, že se nemůže nic stát, je to jen hra na rozdíl od reálné situace. Čím dál více se bude stírat hranice mezi virtuálním a reálným světem, což je dost nebezpečné.
Tak že se snažme, co nejvíce si pamatovat a informace si jen ověřovat. Vědomosti zkusme často v praxi využívat. Jinak při vypnutí signálu se nám může stát, že budeme zcela bezradní. Dalším nebezpečím je hacknutí systému, záměrné dezinformace. Až bude možnost si nahrávat vědomosti do mozku nebo nějakého přídavného zařízení, které s ním bude propojeno, může se stát, že nám někdo mozek hackne a bude nás ovládat. Ale co, už nás stejně ovládá google a nadnárodní korporace a tajné spolky.
Nebo že bychom už ve virtuálním světě žili ? Cože, Matrix. Že já si nevybral tu druhou pilulku.