Duben 2016

Lidstvo nad propastí

29. dubna 2016 v 9:16 | donPepe
Dnes uchopím téma týdne ze široka z pohledu celého lidstva. Dle mého stojíme na prahu několika propastí, jednou z nich je globální oteplování a vůbec neblahá činnost člověka na planetu. Záměrně jsem nepoužil spojení "naši planetu". Nepatří nám, dostali jsme ji k užívání a podle toho se k ní chováme. Že by bez nás bylo planetě lépe je jasné. Míst, kde člověk trvale nepůsobí je velmi málo. Sice se snažíme zakládat rezervace, ale to je jen malá náplast na naše černé svědomí. Vše souvisí s naší honbou za majetkem, mocí a výhodami. Posledním příkladem jsou plantáže palem kvůli oleji a mizení nenahraditelných pralesů. V Evropě se sice proti takovému způsobu protestuje, ale nadnárodní potravinářské korporace sídlí právě zde. Chudé domorodé obyvatelstvo moc jiných způsobů obživy nemá. Šáhne po tom, co je výhodné. V Evropě se nám káže, když náš blahobyt stoupá k výšinám. Dnes už právě Evropané díky globalizaci se podílí na plundrování zdrojů hlavně manažersky. Nezapomínejme na koloniální politiku, při které špatné zacházení s původním obyvatelstvem a místní přírodou, patřilo k normám. Jak asi byla krásná a bohatá příroda v Americe, než tam vtrhnul bílý muž a vymlátil zástupy zvířat a vypálil tisíce hektarů lesa. Vždy mě rozesměje, když se toto v různých debatách na sociálních sítí svádí na USA, jak zatočili s původními obyvateli. Daleko hůře s nimi zatočili právě Evropané svou koloniální politikou. Vytěžené zdroje používali na vedení válek a ovládnutí cest po moři a oceánu.
Další propast, nad kterou stojíme, je vliv technologií na člověka a jeho sociální funkce. Tady se dá jen těžko odhadnout, jak to skončí. Pokrok jde tak rychle dopředu, že adaptovat se na něj je velmi těžké. Změny jsou příliš rychlé, než abychom je správně zapracovali bez negativních vlivů. Dochází k rozpadu původních rodinných a sociálních vztahů a začínají převládat vztahy virtuální. Pro mladou generaci, která se do takového prostředí narodí, je to přirozený jev. A jelikož virtuální svět se vám přizpůsobí, je snažší v něm žít. Rodiče se postarají o základní životní funkce v reálném světě a dítě se může angažovat na síti, kde prožívá dobrodružství, moc a slávu. Mladí kluci si radši zahrají hru na síti s "přáteli" z celého světa a pak zkouknou nějaké to porno, třeba i ve 3D a neormální vztah v reaálném světě už ani nehledají. Po nějaké době takového života možnost navázání nromálního vztahu s partnerem možná úplně ztratí. Hodnotit a předvídat, jak to skončí lze jen obtížně. eště před 15 lety nikdo neodhadoval vliv sociálních sítí, tablety, chytré telefony s aplikacemi na cokoliv.
Další propastí je hrozba globálního válečného konfliktu a terorismu. Nechci se pouštět do hodnocení různého náboženství a touhy po moci a penězích různých skupin. V každém případě já, jako evropský ateista, mám smůlu, že zrovna kolem arabského světa je tolik nalezišť ropy a zemního plynu. Ale stačí, až to vše dojde a ty jejich luxusní paláce a mrakodrapy zavane písek. Tyto země žijí jen z prodeje surovin, nic nevyrábí, nic neumí, jen utrácí zisky. Jejisch další generace se nebudou umět přizpůsobit změnám. Jediné řešení jim nabídne vojenský konflikt s kýmkoliv. V Evropě ještě máme v paměti obě světové války, tak snad budeme mít rozum. Ale kdo ví, třeba za 20 let Řekové vtrhnou na Kypr a vše jim seberou, Británie se opevnění a bude spolupracovat jen se zámořím.
Nebo všechny propasti trumfne padající asteroid nebo smrtelný virus, což bude znamenat konec lidtsva, jak ho známe nebo i definitivní konec. Jak tak sleduji okolí, stačilo by na paár dní vyřadit elektřinu a internet. Počítám, že k prvnímu rabování a násilí by došlo už druhý den. Nefungovaly by bankomaty, v domácnosti by nefungovalo topení, netekla by voda. V pumpách by docházely pohonné hmoty, v lékárnách léky. Ale takové scénáře známe z filmů, skutečnost by byla asi mnohem děsivější.
V každém případě planeta Země by se z toho dostala a možná by ji to i prospělo. Tak si užívejte každého dne, nikde není psáno, že náš blahobytný život (vzhledem k minulosti) je garantovaný napořád.

Nad propastí

26. dubna 2016 v 14:11 | donPepe |  Životní styl
Kdykoliv jsem stál nad nějakou propastí, myšleno doslova, jeden z prvních pocitů byl, co by se stalo, kdybych spadl dolů. Jak dlouho bych padal ? Cítil bych bolest nebo by konec přišel rychle ? Jaké by byly pocity při pádu ? Proběhl by mi život před očima v těch pár vteřinách ? Ty samé pocity někdy mívám i ve výškách. Ale to asi každý.
V přeneseném slova smyslu je to podobné. Též zvažuji možnosti. Obejít propast ? Spustit se na laně ? Vyspat se z toho a doufat, že propast zmizí nebo do ní spadne tolik lidí, že přestane být propastí ? Nebo prostě skočit a pak se zpátky vyškrábat ?
Máme nekonečný počet propastí. Láska, vztahy, rodina, práce a nezaměstnanost, samota, dluhy, zdraví atd. Hodně záleží, jestli máme možnost se na někoho obráti, říct si o pomoc. I když je to dvojsečné. Když tam stojíme sami, rozhodneme se sami, co s problémem uděláme, zodpovědnost je jen na nás. Když nám někdo v dobré víře poradí a ono to nedopadne, máme tendence svalovat vinu na druhé. To je vždy pohodlnější. Podívat se nad propastí do zrcadla a vynadat si od plic, jak jsem situaci nezvládl, oddaloval rozhodnutí, byl slepý k problému, není zas tak jednoduché.
Pár životních krizí a situací mám za sebou. A musím zhodnotit, že většinou bylo mé rozhodnutí radikální. V přeneseném slova smyslu tedy přímý skok do propasti a na dně se se vším porvat, vyhrát a vyškrábat se zpátky nahoru. A znovu se poprat s následky rozhodnutí. A až těsně nad propastí zjistíme, kdo je opravdový přítel. Kdo je nám po boku před skokem a počká na nás, až se znovu vyhrabem.
Doba je taková, že všichni tančíme kolem různých propastí a občas někdo někam spadne. Ale nesmíme si to tak brát a podléhat skepsi. Stěžujeme si na rychlou dobu, technologii, stres, tlak okolí v práci a životě. Frustaraci pak obracíme proti společnosti a hledáme viníka v době a celé společnosti. Buďme ale soudní, nikdy jsme se neměli tak dobře a pohodlně, a v tom komfortu je asi problém. Nebo snad v nástupu tvrdého komunismu, v době válek se lidé měli snad lépe? Bez sociální pomoci, očkování proti smrtelným chorobám, bez lékařské péče, bez elktřiny a technologií lidé strádali mnohem více.
Tak až budeme zase stát nad propastí deziluze a frustarce a hledat viníka, proč zrovna my, v klidu se nadechněme a děkujme za to, že se máme tak, jak máme a v klidu hledejme řešení bez obviňování společnosti a okolí. Klidně si na okraji propasti můžeme zasdílet situaci, vyfotit se a čekat na ohlasy. Třeba nám názory cizích lidí, kteří byli v podobné situaci pomohou. I když všem přeji, aby u propasti nikdy nestáli sami a mohli se opřít o rodinu a pravé přátele.

Konec snů

22. dubna 2016 v 8:21 | donPepe |  Úvahy
Dost bylo snů. Napíšeš test, ať tě můžeme zařadit do námi vymyšlených skupin. Nesni o budoucnosti, my určíme, co budeš dělat. Vybereme ti telefon, tablet, notebook, oblečení, sportovní potřeby z nabídky našich globálně propojených korporací. Nesni o zdravém životním stylu, ten se nám nehodí. Spotřeba, spotřeba, spotřeba. My určujeme, co budeš jíst z pestré nabídky nezdravých potravin vyrobených v neúctě k přírodě. Chceš snít, občane ? Přečti si naše volební programy, které ti zaručí prosperitu vládnoucích elit. Tím se zařadíš do našeho stáda. Sníš o krásném bydlení ? Vem si hypotéku. Sníš o rodinném autě ? Vem si půjčku. Námi ovládané banky ti vše splní, uvaž se do konce svých dnů do našeho jha. Podepisuj nevýhodné smlouvy. Neplní se tvé sny ? Vyléčíme tě pomocí léků našich farmaceutických nadnárodních korporací. My utváříme tvé sny a touhy pomocí zákonů, vyhlášek a regulací. My víme, co pro všechny dobré jest. Odváděj daně, přispívej, vol nás. Odměnou je noční můra, z které se už neproberete. Sociopaté, psychopaté a deprivanti v čele svyých zemí spojte se, ať zničíme všechny svobodné touhy a sny. Ámen.

Sny, přání, cíle

20. dubna 2016 v 9:28 | donPepe |  Životní styl
Dost bylo snů a zpátky do reality, školy, práce. To prožívám v podstatě každé ráno po celý život. S narůstajícím věkem si ovšem noční sny vůbec nepamatuji. Určitě to souvisí se stavem a prací mozku. Na plné obrátky jede v dětství až dospívání, pak mozkové buňky odumírají a mizí. Mé ranné mládí nebylo tolik ovlivněno filmy, seriály a už vůbec ne počítačovými hrami. Zřejmě proto jsem tolik netrpěl nočními můrami. I tak byly sny plné dobrodružství ovlivněné knihami a představivostí. Jen ve snu člověk zažije pocit letu bez tvrdých následků zemské přitažlivosti, neuvěřitelně rychlé přesuny v místě a času. Zdály se mi sny o vykrádání bank s opravdu přesným plánováním, o vojenských konfliktech, o báječné sportovní kariéře, o divocích večírcích s ještě divočejšími lidmi, i o sexu s nenáviděnou učitelkou na gymnáziu. Zde vnitřní rozkaz - dost bylo snů - má své uplatnění a je zcela na místě. Zároveň i zamyšlení, co se mi v tý palici, sakra, honí. Ale nikdy jsem si své sny nezkoušel vykládat podle nějakého snáře. Na to nevěřím. Věřím na to, že když nám něco vrtá hlavou, jsme na emoční houpačce po špatné nebo dobré situaci, tak mozek při zpracovávání těchto událostí nám něco v noci promítne na soukromé plátno.
Pokud chceme sny realizovat ve skutečném životě, bez píle se neobejdeme. Ze snů se stává přání, z přání cíl. U některých předem víme, že jsou nerealizovatelné. U dalších bychom se museli něčeho vzdát, např. vztahu, práce, rodiny. Pak je otázkou priorit, co zvolíme. Je jeden sen, který má v dnešní době skoro každý, sen o závratné výhře a bezstarostném životě. Splnění takového snu by nám ukázalo náš skutečný charakter.
Snění je stejně důležité jako návraty do reality. Tak že každé ráno si mohu říct: dost bylo snů. A každou noc prožít další sen nebo ve vlnu třídit svá tajná přání a měnit je na cíle. Nevím, jestli je lepší způsob, mít jeden sen - přání - cíl a zkoušet ho naplnit, nebo mít seznam a věnovat se jim na přeskáčku. Každý zvolte dle libosti a zkušenosti. A teď dost snů a hurá do práce. Hezký den.

Máme policejní stát ?

15. dubna 2016 v 13:14 | donPepe |  Úvahy
V souvislosti s návštěvou čínského prezidenta, přípravou opatření a následného chování určitých policistů, se rozjely debaty o zvůli policistů, o policejním státě. Pominu uhozenou vítací část za účasti profesionálních mávačů, které mně připomněli prvomájové průvody, zdravení tribun s představiteli KSČ.
Dle mého policejní stát nejsme. Jsme stát, kde policie pracuje prachbídně, státní zástupci na objednávku a justice v chaosu, který zaměňuje za nezávislost. A zde máme jen výsledek. Na první pohled to vypadá jako vysoce organizovaná konspirace bezpečnostních sborů, ale je to jen mnoho smetišť a kouhoutů, kteří si chtějí urvat co nejvíce finančních zdrojů ze společného koláče.
Začíná to na lokální úrovni, kdy spřátelený policista zjišťuje údaje, tají nehodu, žehlí následky, ztratí spis, předá kompromitující materiály protistraně a končí na generálním ředitelství a GIBSu, kde se řeší celostátní zakázky (jako vynikající boty pro policisty). Čím větší pole působnosti, tím větší korupce, větší částky a samozřejmě následky pro obyčejné policisty.
Na situaci se dále podílejí různé metodiky na konkrétní situace, které vytvářejí na generálním ředistelství lidé z kanceláře, kteří mají minimální praxi z terénu a danou situaci zažili jen cvičně. To podtrhují okresní a krajští ředitelé, kteří působí hlavně jako sběrači odměn. Jsou to hlavně politické funkce závislé na míře zalíbit se mocným. A v krizových situacích vyplave vše na povrch a než se policisté dohodnou, kdo bude velet zásahu, umírají další lidé. Narážím na tragédii v Uherském Brodě. Řadový polista nemá kolikrát výcvik ani materiální podporu na takové vyjímečné situace. To je manažerské selhání krajského i celorepublikového ředitele. A kolik si za ten rok rozdali odměn a mimořádných odměn za svou práci. Rychle se rozhodnout, jak situaci řešit, životy zachraňuje a může je i ohrozit. Řadový policista se bojí i sám rozhodnout se, jelikož ví, že nadřízený je loutka a nepostaví se za své podřízené.
Jinak mezi policisty je většina příslušníků zadlužena půjčkami a hypotékami (samotného by mě zajímal procentuální podíl zadlužených policistů). Žijí ve stresu, málo peněz za náročnou službu, žádná podpora nadřízených, rozpadající se rodiny, když už někoho chytíte, tak ho státní zástupce pustí na svobodu nebo soudce osvobodí. Když se rodina rozpadně, půjčky zůstavají, přidají se alimenty a policista začíná být v pokušení, jak z toho ven. Pak vznikají organizované bandy vyděračů, které se vyjímečně podaří někdy odhalit.
Jiný je případ opilého policisty, který zdemoloval desítky aut. Tzv. jízdy na služebák, kdy policista řídí v soukromí opilí a ohání se po té služebákem, jsem byl svědkem mnohokrát. Kolegové přikryjí, co když sami budou potřebovat pomoct příště.
Věřím tomu, že existuje spusta dobrých a kvalitních policistů, ale dost velká skupina nespolehlivých, zkorumpovaných, pracujících na zakázku mocných jim to kazí. Ve špatném systému nemůžete pracovat dlouhodobě dobře, i když se snažíte. Sám doufám, že pomoct policie nebudu potřebovat. Nevěřím jí. Ale stejně nevěřím tomu, že momentálně žijeme v policejním státě. Možná po několika volbách a zákonech. Pak se uvidí, naštěstí zatím můžeme svobodně odcestovat.
Tak šťastnou cestu všem.

Hlavu vzhůru

12. dubna 2016 v 9:43 | donPepe |  Úvahy
Hlavu vzhůru, dříve jsem slyšel často, i ve své hlavě. Dnes už se moc nepoužívá. Je spousty jiných výrazů, mladší generace na to má spoustu zkratek a počeštěných výrazů, v kterých se já neorientuji. Zajímalo by mě, jestli danné úsloví používají tzv. kouči. Spíše ne, ale nemám osobní zkušenost. Se svými problémy jsem se zatím vypořádal sám. A že se jich někdy nashromáždilo. Je důležité po životní ráně se vzpamatovat, hlavu vzhůru a jít dál. Ovšem nesmíme to přehánět, když už máme hlavu dole, je důležité si ten pohled zapamatovat. Když budeme dávat hlavu neustále vzhůru, tak nás to může odtrhnout od reality a ubytovat nás ve vzdušném zámku. Nebo jsou situace, kdy po každém zvednutí následuje rána. Někdy musí zůstat chvíli dole, sbírat informace, vyhodnocovat a zvedat se pomalu, nebo se přesunout jinam a pak se teprve zvednout.
Životní prohry i výhry nás mají zocelit. Někdy se poučíme, někdy ne. Je důležité mít se o své zkušenosti s kým podělit. Aby se člověk neuzavřel do sebe a v duchu se jen nezahrnoval motivačními řečmi. Kontakt s ostatními členy společnosti nás udžují v realitě. Hlavu vzhůru a jít dál, klidně i v obráceném pořadí. V dnešní době internetových fór a skupin není těžké najít lidi se stejnými nebo i horšími problémy. Mají své místo, hlavně v počáteční fázi, kdy jsme dole. Ale určitě bych se nezdržoval dlouho, hrozí uvíznutí ve smyčce babrání se v problému pořád dokola. Hlava vzhůru symbolizuje i změnu úhlu pohledu na věc. Ovšem hlavu na stranu nezní tak dobře.
Ještě se vrátím k novému odvětví - koučování. V dnešní stresové době zaměřené na výkon a v neustálé hrozbě frustrace, pro někoho jediná pomoc, pro někoho možnost obživy. Tento trend k nám přišel z USA a dalších západních zemí, kde je trend výchovy dětí vedený k jedinečnosti a vyjímečnosti každého dítěte. Pak se musí stát, že si neví rady v životě, když zjistí, že to tak není. Je smutné, že se o tom neradí se svými blízkými. To odráží další trend doby, na všechno mít svého specialistu. Kouč, stylista, výživový poradce, dentální hygienik (zubař už je málo) a spousta dalších. Jo, a pak tro ještě všechno fláknout na zeď nebo zatweetovat. Jsem zvědavý, kam se to posune za dalších 10-15 let.
Tak hlavu vzhůru, ale pozor kam až, abychom ji nestrčili někomu do ......
Hezký den.

Proč nesledovat naši fotbalovou ligu

10. dubna 2016 v 10:44 | donPepe |  Životní styl
Kdysi jsem byl velký fotbalový fanda, často na fotbal chodil a zážitky, kdy jsme chodili třeba i na ČFL byly super. S rozmachem intrenetu a dalších televizí, kdy je přenosů až moc, se mi nechce nikam chodit. Věkem jsem se stal pohodlným.
Pravidelně ale nesleduji už ani v televizi. Včerejšek mi dal opět za pravdu, proč nesledovat tu taškařici, kterou svaz prezentuje jako náš fotbalový skvost. Nejsem fanoušek ani Sparty, Plzně, Slavie atd. Je mi jedno, kdo vyhraje titul, kdo bude hrát poháry. Zajímá mě spíš, jaký signál a příklad dáváme mladým sportovcům. Velmi, velmi špatný.
Popíšu ve zkratce, co mi dalo další důvod se příště nekoukat. Pan Petržela předvedl zase jeden z těch svých obvyklých kousků. Už má za sebou nafilmované pády, zákeřné fauly (rozhodčí ani nepíská), úmyslné prošlapnutí soupeře při přerušené hře atd. Míč si zpracoval rukou, pak tedy předvedl hezké sólo a dal gól. Evidentní ruku musel vidět jak pomezní, tak hlavní rozhodčí. Oni totiž sledují hlavně balón, tak výmluvy, že byl špatný úhel nebo byli daleko (hlavní) neobstojí. Přiznání zpracování rukou je ve fotbale opravdu vyjímečné, slovy klasika: Maximálně jednou za deset let. Bohužel, na rozdíl od hokeje, kde se na fair play dbá daleko více. Dočkáme se maximálně vyjádření, že ruka je, když ji sudí zapíská. Přeloženo - podvádějte, kraďte, budťe zákeřní, když vás nikdo nevidí nebo netrestá, je to v pořádku. Můžu i připomenout případ pana Limberského a jeho známou bouračku, vulgarity a útěk pod vlivem alkoholu. Nic z toho nevadí, bude dál reprezentovat.
Námitka, že je to sport a vše k tomu patří, včetně chyb rozhodčích také neobstojí. Kdyby hráli zadarmo, možná. Ale pro všechny zúčastněné je to zaměstnání, velmi dobře placené. Už od malička hráče vychováváme v izolované bublině, kde na hřišti je vše dovoleno v zájmu výsledku. Přesvědčujeme je o jejich vyjímečnosti. Do toho zapadá i tah zaměstnat pana Tomáše Skuhravého na svazu, kde se věnuje mládeži. Doufám, že je učí podvody včetně těch pojistných, za které nedostal pravomocný trest jen díky amnestii.
Mnohokrát jsem slyšel i argument, že se tak chová jen na hřišti, jinak je to hodný kluk. Opět přeloženo, doma v pohodě, v práci je to lhář, korupčník a zákeřný hajzl. Kdyby to byl policista, tak doma v pohodě, jen ve službě mlátí lidi a bere úplatky.
V prohnilém systému prostě vítězí ti prohnilí. Když hráče od mala neučíme etice, pokoře a úctě k soupeři a divákům, není se čemu divit. To se odráží ve faktu, že za posledních 5 let se v TOP lize v Evropě prosadil jen pan Darida, jinak všichni hráči i z opěvované Plzně i Sparty vracejí s brekem po půl roce na lavičce. Nechápou proč, vždyť doma byly hvězdy.
Samozřejmě i v zahraničí se dějí negativní věci, ale tresty a důsledky jsou daleko závažnější. Klade se důraz na chování i mimo hřiště, fanoušek a sponzoři neodpouští. Ale i takový fotbalový génius jako pan Messi je teď známý kvůli neplacení daní. To nechápu, nechce platit daně společnosti, která mu umožňuje astronomické výdělky za něco, co ho baví. I když u něj je cítit hlavně vliv rodiny a lidí, kteří se na něj přilepili.
Abych to shrnul, těším se, až samostatná liga bude na placeném kanále a nebude brát prostor na neplacených kanálech opravdovým sportům. Jak se dozvím stanici, vyškrtnu si jí ze své nabídky programů, i kdybych měl zrušit sledování dalších stanic. Protože takový hnus produkt podporovat nechci.

To musíš zažít II

9. dubna 2016 v 14:03 | donPepe
Vracím se k tématu týdne a proberu zážitky z dospělosti. První pracovní pohovor, první práce, první evidence na Úřadě práce. Každý asi zažije první vážný vztah, v něm hádky, kompromisy a únikové cesty. Zvláštní kapitola je zasnoubení, svatba a rozvod. Jí zasnoubení nestihl. Svatba v kostele byla velmi zajímavá. Jako nevěřící a nepokřtěný jsem se musel sejít několikrát s oddávajícím farářem a vedli jsme opravdu zajímavé rozhovory. Variantu svatby v kostele jsme volili hlavně z důvodu vstřícnosti. Papírování bylo poněkud složitější a na úřadě bychom dostali termín až po doložení všeho potřebného. Za to jsem velmi vděčný. A je zarážející, že třeba ve velmi katolickém Polsku mají svatby převážně v kostele, ale musejí i na úřad k obřadu. U nás stačila jen svatba v kostele, dokumenty jsme si pak už jen po pár dnech vyzvedli. Jinak super akustika, komorní živá hudba. Hůř jsem snášel opravdu dlouhý obřad, při kterém se klečí. Také náš původní oddávající nakonec nemohl a jeho náhradník jako první zkomolil mé jménu k všeobecnému veselí. Též ministrant s fosforově svítícími teniskami byl fascinující. To byste opravdu museli zažít.
Pro manželství je důležitá upřímnost a tolerance, proto máme tolik rozvodů. Můj rozvod byl hladký, i tak zkušenost se soudním systémem k nezaplacení. K manželství patří i první placení složenek, spolupráce s úřady, vyplňování dalších formulářů včetně těch daňových, hlídání hospodaření, upomínky ke složenkám a následná tvrdá opatření. I když kvůli tomu nemusíte ani vstupovat do manželství.
Nejkrásnější na vztahu je výchova a starost o potomky. Přítomnost u porodu, podpora matky a první kontakt s malým človíčkem patří k tomu nejkrásnějšímu. Společná výchova s různými náhledy a debaty. První batolení, smích, slovo, chůze, vztekání. Vše má své kouzlo. Já jsem pak od 2,5 let dcery se o ní staral sám. Asi nejlepší jsou zážitky od 2- 12 let dítěte. První den ve školce, ve škole, první jednička, pětka, rodičovská schůzka, poznámka. Na tu jsem byl trochu hrdý, dcera se bála, ale dobře vím, co ke škole patří. Další důvod, proč mít dítě v nejvýhodnější dle přírody, což je do 25 let plus, mínus. Ještě si totiž jako rodič lépe pamatujete, co vám vadilo jako dětem a lépe se vcítíte a má to blahodárný vliv na úroveň komunikace. Nehledě na to, že v těchto nejlepších letech máte nejvíce sil za nejméně odpočinku.
A když děti dospívají, přijdou první velké výmluvy, lži, odpor, trucování. První opilost, první láska, utěšování zlomeného srdce. Pořád je důležitá komunikace, podpora a vedení k zodpovědnosti. Mně se to snad podařilo, i když s některými rozhodnutími své již dospělé dcery nesouhlasím. Ale to je přirozené.

Hodně jsem toho zažil, a mnoho nových zkušeností mě určitě ještě čeká. Vždy se najde něco, co ještě neznám, o čem mi někdo může vyprávět a já tak načerpám cizí zkušenosti. Jestli se zařídím dle jejich rad a nebo zvolím jiné cesty, ukáže čas. A to se musí zažít.

To musíš zažít I

8. dubna 2016 v 12:00 | donPepe
V tomto článku bych zrekapituloval své zážitky v životě, na které se téma týdne hodí, i když zážitky z ranného dětství mohou být zkreslené.
První cesta do školky, vztekání a nechuť být v cizím prostředí. První dny jsem myslel, že rodiče mě tam dali za trest, tak jsem seděl z rukama za zády a vůbec si nehrál a přál si, abych tam chodit nemusel. Bylo mi vysvětleno, že to není za trest, a že sem budu stejně chodit. První deziluze a frustrace, ale oklepal jsem se,a pak si hrál a hrál. Se školkou souvisí i další případ. Nevím jak nyní, ale v 70. letech minulého století nutily jíst soudružky učitelky všechny ty hnusná jídla. Jednou mi nebylo dobře a hrachová kaše byla obzvlášť nechutná. Přes mé varování, že mi není dobře a že mi to nechutná, to do mě nacpaly. Ovšem jen dočasně a poblil jsem se. Od té doby už mě nenutily jíst. První vzdor soudružkáma malé vítězství se systémem, i když zvracení není zrovna příjemné. Jídlo nás nutili jíst i na základní škole. Tak to už nynější generace nezažijí.
První den ve škole už byl v pohodě, dokonce jsem se těšil. První jedničku už si nepamatuji, ale asi dobrý zážitek. Každý musí zažít první zapomenutý úkol, první rychlé dodělávaní o přestávce a první napodobení podpisu rodičů pod domácím úkolem, samozřejmě lehce odhalitelné. Následuje první poznámka.Družina byla otravná, sbírání černých a červených puntíků také hezká zkušenost. Dnes též nehrozí, sbírají se globální smajlíky.
Do školních let spadají skvělé zážitky jako slib jiskry, pionýrský slib a nošení kroje, prvomájové průvody a každoroční kreslení Aurory kvůli VŘSR. To byste museli zažít.
První lásku ani pusu si nepamatuji, ale určitě super zážitek též pro každého. Za to si pamatuji prázdninové lásky za přispění rekreace s ROH. Největší byla na dovolené mezi 3. a 4. třídou, Dana z Prahy. Pus jsme si dali nepočítaně, z hecování staršcíh dětí proběhly i první francouzáky, i když pocit v těchto letech hodně smíšený.
Na školních výletech v 7. a 8. třídě francouzáky a ošahávání s velmi dobrými pocity, jinak ale ve vší počestnosti. A pak samozřejmě první zkušenosti s alkoholem s tradiční kázeňskou dohrou.
Přijímací zkoušky na gymnáziu s maximálním počtem bodů za matematiku výborný zážitek. V prváku první trvalá, symbol vzdoru proti autoritám. Z dnešního hlediska směšné, ale jednalo se o tom i na konferenci, jak si to ten 14 letý chlapec vlastně představuje. Jo, a stálo mě to 300 korun československých, což pro maldistvého byla tehdy docela raketa. Ale nazapadal jsem do škatulky představitele socialistické mládeže. A rád.
První zamilovanost a sex, bohužel se většinou nesejde. A hlavně pro kluky je v těchto letech důležitý jen ten sex, když se k tomu přidá láska dobrý, ale není podmínkou. To se časem nezměnilo, akorát dnes je lemováno fotkami, sdílením a komentáři na sociálních sítích. A samozřejmě první diskotéky a mejdany. Kontroly občanek a nenalití alkoholu. První opilost jako totálně na sračky, zvracení, kocovina a sliby, že už nikdy.
Přišel listopad 1989 a zvonění klíčemi. Generální stávka, nekonečné debaty ve škole, doma a venku. Jo, tenkrát, když jste se chtěli pobavit o něčem, museli jste zvednout zadek a jít přímo na místo. To když nezažiješ, nepochopíš.
A konečně 18 let, už můžu vše, svět patří nám, opojný pocit násobený právě budující se svobodnou zemí. Super zážitek. Neopakovatelný.
Co se musí zažít, jinak nepochopeno je odvod v souvislosti se základní vojenskou službou a psoléze nástup na ni. Šikana, přijímač, první stráž, služba v kuchyni, rajóny, průběžka a opušťák. A zvláštní druh přátelství, které poznají jen druhové ve zbrani. Opět, to se musí zažít. Nemůžu se zbavit dojmu, že spoustě mladých by prospělo, ale valná většina by vůbec nezvládla. Rozmazlenost a daleko větší závislost na rodičích i na technologiích se jeví jako nepřekonatelná překážka. Ukazuje se při přijímacím řízení k armádě nebo policii.
Ještě krátce k přátelství. Mně je utvářely společně prožité chvíle, zážitky a emoce, hádky a usmiřování, stisk ruky a diskuse tváří v tvář, u táboráků i v zákopech a ne jen kliknutím myší. Opět - to se musí zažít.
Něco z toho mladí zažívají i teď, ale něco prostě nemohou a nikdy nebudou moct. A ty zážitky, ať špatné nebo dobré, nás formují, bereme si z nich ponaučení, někdy opakovaně.
K tématu se ještě vrátím - co musíme zažít v dospělosti a zralejším věku. A teď šup, běžte něco zažít do skutečného světa bez klikání, sdílení a tweetování.
Hezký den.

Zase to meldonium

7. dubna 2016 v 9:22 | donPepe |  Životní styl
Každý týden se objeví několik zpráv o dopingu sportovců pozitivních na meldonium. Poslední podezřelá zpráva se týká celého ruského týmu hokejistů do 18 let, které bylo kompletně vyměněno před blížícím se šampionátem. Ruská strana samozřejmě popírá a uvádí sportovní důvody. Důkazy zatím nejsou a asi ani nebudou, ale jelikož většina usvědčených dopingových případů letošního roku na meldonium se týkala ruských sportovců, podezření zůstane. Stále nechápu, že tato dlouho známá látka s účinky na zvýšení výkonu je na seznamu zakázaných látek teprve od ledna. Naskýtá se další podezření o toleranci určitých látek vlivem silných sportovních svazů. Ruská strana se opět ohání západním spiknutím proti ruským sportovcům. Je jasné, že meldonium se hlavně v ruském sportu a ve sportovních federacích, kde působí trenéři z bývalých Sovětských republik, užívalo zcela běžně. Tenistka Šarapovová přiznala, že ho brala deset let. To vrhá stín na všechny její triumfy. Je velmi zarážející, že panují i obavy u sportovců kategorie 18 let. Znamená to, že bylo zcela běžné pumpovat drogy i do nezletilých sportovců.
Farmaceutické firmy jsou ale snad nejsilnější lobistická skupina a to nejen v oblasti sportu, ale i vlivu na zdravotní pojišťovny a zákony. To známe i z naší země. Je dobře, že meldonium se konečně objevilo na listině zakázaných látek. Sice zhruba po 30 letech hromadného používání. Jsem si jistý, že už pracují na náhradě s obdobným složením a drobnými změnami. Bohužel.

Zažít a prožít

5. dubna 2016 v 15:32 | donPepe
To musíš zažít. Kolikrát to člověk slyšel a naopak někomu říkal. Při naší rozdílnosti povah ale přichází jiný zážitek a emoce. Pro někoho úžasná věc, pro jiného rutina nebo nepříjemnost. Zažíváme radostné, smutné i všední události a snažíme se s nimi vypořádat. Když prožíváme smutnou událost, často slýcháme od druhých:"Neboj, to přejde" nebo "To bude dobrý."
Může následovat odpověď: "A jak to můžeš vědět, vždyť si to nikdy nezažil(-a)." Někdy to je i pravda, ale v tuto chvíli se jedná o slova pdpory okolí, že v tom nejste sami. Je spousta zážitků, které bych rád zažil častěji a stejně tak mám takové, které bych nikomu nepřál.
Nejkrásnější zážitek, ke kterému se hodí téma týdne, je početí a zrození nového života. I když přesný den početí je někdy těžké dohledy, zrození je něco nádherného. Já u porodu své dcery byl. Nejemotivnější a nejzásadnější událost v mém životě. Snažil jsem se být oporou pro manželku i dcerku. Její první křik slyším dodnes aten pocit, když jsem si jí poprvé pochoval nebo když chňapala za prst. To by měl opravdu zažít každý. Tento okamžik vás spojí. I když se manželství v další fázi rozpadlo a já zůstal s dcerou sám. Pak jsem se snažil být dobrým otcem a rádcem. Ochraňovat, vysvětlovat, pomáhat a podporovat. Ale stejně si některé chyby a zážitky musejí prožít i naši potomci. Důležité je poučit se z chyb. Vždyť i rodiče, když byli dětmi, slyšeli stejné rady, které neposlechli a uznali je třeba až po mnoha letech. To vše patří k životu a hlavně k dospívání. Za svou výchovu jsem rodičům vděčný, i když jsem to v některých chvílívh dospívání nedával najevo vhodným způsobem. Něco jsem od nich převzal, něco zavrhl. U výchovy dětí je výsledek stále nejistý a některé věci a rozhodnutí se projeví později. Důležité je umět si přiznat a zhodnotit své chyby. Nebát se komunikovat i o nepříjemných věcech a nepoužívat věty: "Tomu nemůžeš rozumět, to bys musel(-a) zažít."
Svůj zážitek i prožitek se pokusit vysvětlit. I když to ten druhý nemusí pochopit hned, v té pravé chvíli informace a emoce do sebe zapadnou. Na druhou stranu člověk může mít všechno načtené, posbírat všechny rady a manuály, jak a co kdo zažil, ale prožitím události se sbírají zkušenosti. A až přijde ten zážitek teprve zjistí, jestli dokážou znalosti použít správně v praxi. Je lepší se učit na chybách druhých, ale sami musíme udělat chyby, abychom se naučili prožívat těžké chvíle a regovat na změny, ketré nás neustále zasahují.
Všem přeji krásné chvíle, které vám umožní zažít všechno možné a pak se podělit o zkušenosti a emoce se svými nejbižšími.