Slepota

29. března 2016 v 9:18 | donPepe |  Úvahy
V dnešním článku se zaměřím na slepotu jako zdravotní handikep. Asi před čtyřmi lety jsem jako dobrovolník začal docházet do rodiny, kde byl slepý otec a nezletilá dcera. Otec oslepl zhruba před 15 lety následkem úrazu. Docházel jsem tam pravidelně aspoň 1x týdně a snažil se pomáhat se vším možným včetně sociálního kontaktu. Postupem času byla jeho dcera svěřena zpátky matce a moje neziskovka musela ukončit oficiální spolupráci. Ale od té doby docházím dále jako přítel. Sice ne tak často, ale snažím se.
Vrátím se k začátku spolupráce. Člověk si musí rychle zvyknout, jak jednat s nevidomými. Dávat si pozor na jakoukoliv změnu v bytě jako např. odsunutá židle nebo posunutá váza na stole. Postupem času se styl komunikace samozřejmě měnil a dnes už vím, co přesně říct, abych pomohl neo jak pospat, co jsem kam dal nebo uklidil.
I pohyby na účtu a platby se vyřizují složitě. Sice funguje telefonická služba, ale někdo musí přečíst, aby mohl nevidomý diktovat operátorce. To je asi momentálně nejčastější pomoc, jelikož asistenční služba si to samozřejmě účtuje. Stejně tak úklid, žehlení, praní, doprovody. Na vše existuje ceník, tak že každou pomocí nevidomý něco ušetří. Ještě bych podotkl, že v tomto konkrétním případě rodina moc nefunguje. Většinou se ozve, když potřebuje nějaké peníze a zkouší, jestli se chytí.
Dalším problémem je samozřejmě pohyb venku. Jakýkoliv výkop, díra malá změna na cestě, více odrostlé větve, nové zábradlí, přesunutí přechodu je obrovský problém. Na to slouží tzv. prostorovka. Ale když už se naučí chodit sám na nové místo, pořád jsou tu další úskalí. K řezníkovi sice dojde sám, ale jaké maso dostane, to se doví až při jezení. Proto vždy nakoupíme hodně dopředu, já třeba dle instrukcí naporcuji, rozdělím. Velký problém byl, když přesunuli pobočku pošty o dost dál bydlišti. Každá prostorovka se samozřejmě platí a je potřeba i při malé změně. Nikdy jsem neviděl, jak probíhá, ale je to určitě o dost složitější, vést nevidomého po neznamé cestě a správně popisovat než doprovod nevidomého po známých stezkách.
Ještě bych se zastavil u vodících pruhů. Určitě už jste je někde někdy zahlédli. I město docela spolupracovalo a dalo je na chodníky blízko jeho bydliště. Provedení se ne zcela povedlo, jelikož změny směru jsou do pravého úhlu, což vede někdy ke ztrátě směru. Stejně tak pči opravách chodníku pruhy postupně mizí. Vše souvisí s tím, jak chození s holí je náročné. Jak na ruce tak i na pozornost. Rušná křižovatka, křičící dav, to jsou nepřátelé nevidomých. Sluch je nejdůležitějším orientačním smyslem. Každá procházka v podstatě m§že končit nehodou, protože motoristé nepočítají s tím, že zatroubí a někdo neuhne, protože neví kam.
Existuje spousta dalších maličkostí, které si ostatní neuvědomují. Ani mě to před naším prvním setkání nenapadlo, co vše může být nepřekonatelný problém. Proto mám obrovský respekt k těmto lidem, že to nevzdali a snaží se zapadnout do společnosti, chodí do práce a třeba i sportují. Když se už někdo nevidomý narodí, mozek musí fungovat úplně na jiné úrovni. Já si nedokážu představit, vntitřní obrazy neexistují, barvy nejsou, jak a co porovnávat ?
Všem nevidomým přeji hlavně fungující rodinu, o kterou se mohou opřít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 gleti gleti | 29. března 2016 v 13:50 | Reagovat

Zdravému, respektive vidícímu člověku, ani nedojde, kolik úskalí číhá na lidi s tímto hendikepem.

Je dobře, že se našel někdo, kdo to uprostřed pseudofilozofických příspěvků připomněl.

2 pepevize pepevize | 29. března 2016 v 16:02 | Reagovat

Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama