Březen 2016

Slepota

29. března 2016 v 9:18 | donPepe |  Úvahy
V dnešním článku se zaměřím na slepotu jako zdravotní handikep. Asi před čtyřmi lety jsem jako dobrovolník začal docházet do rodiny, kde byl slepý otec a nezletilá dcera. Otec oslepl zhruba před 15 lety následkem úrazu. Docházel jsem tam pravidelně aspoň 1x týdně a snažil se pomáhat se vším možným včetně sociálního kontaktu. Postupem času byla jeho dcera svěřena zpátky matce a moje neziskovka musela ukončit oficiální spolupráci. Ale od té doby docházím dále jako přítel. Sice ne tak často, ale snažím se.
Vrátím se k začátku spolupráce. Člověk si musí rychle zvyknout, jak jednat s nevidomými. Dávat si pozor na jakoukoliv změnu v bytě jako např. odsunutá židle nebo posunutá váza na stole. Postupem času se styl komunikace samozřejmě měnil a dnes už vím, co přesně říct, abych pomohl neo jak pospat, co jsem kam dal nebo uklidil.
I pohyby na účtu a platby se vyřizují složitě. Sice funguje telefonická služba, ale někdo musí přečíst, aby mohl nevidomý diktovat operátorce. To je asi momentálně nejčastější pomoc, jelikož asistenční služba si to samozřejmě účtuje. Stejně tak úklid, žehlení, praní, doprovody. Na vše existuje ceník, tak že každou pomocí nevidomý něco ušetří. Ještě bych podotkl, že v tomto konkrétním případě rodina moc nefunguje. Většinou se ozve, když potřebuje nějaké peníze a zkouší, jestli se chytí.
Dalším problémem je samozřejmě pohyb venku. Jakýkoliv výkop, díra malá změna na cestě, více odrostlé větve, nové zábradlí, přesunutí přechodu je obrovský problém. Na to slouží tzv. prostorovka. Ale když už se naučí chodit sám na nové místo, pořád jsou tu další úskalí. K řezníkovi sice dojde sám, ale jaké maso dostane, to se doví až při jezení. Proto vždy nakoupíme hodně dopředu, já třeba dle instrukcí naporcuji, rozdělím. Velký problém byl, když přesunuli pobočku pošty o dost dál bydlišti. Každá prostorovka se samozřejmě platí a je potřeba i při malé změně. Nikdy jsem neviděl, jak probíhá, ale je to určitě o dost složitější, vést nevidomého po neznamé cestě a správně popisovat než doprovod nevidomého po známých stezkách.
Ještě bych se zastavil u vodících pruhů. Určitě už jste je někde někdy zahlédli. I město docela spolupracovalo a dalo je na chodníky blízko jeho bydliště. Provedení se ne zcela povedlo, jelikož změny směru jsou do pravého úhlu, což vede někdy ke ztrátě směru. Stejně tak pči opravách chodníku pruhy postupně mizí. Vše souvisí s tím, jak chození s holí je náročné. Jak na ruce tak i na pozornost. Rušná křižovatka, křičící dav, to jsou nepřátelé nevidomých. Sluch je nejdůležitějším orientačním smyslem. Každá procházka v podstatě m§že končit nehodou, protože motoristé nepočítají s tím, že zatroubí a někdo neuhne, protože neví kam.
Existuje spousta dalších maličkostí, které si ostatní neuvědomují. Ani mě to před naším prvním setkání nenapadlo, co vše může být nepřekonatelný problém. Proto mám obrovský respekt k těmto lidem, že to nevzdali a snaží se zapadnout do společnosti, chodí do práce a třeba i sportují. Když se už někdo nevidomý narodí, mozek musí fungovat úplně na jiné úrovni. Já si nedokážu představit, vntitřní obrazy neexistují, barvy nejsou, jak a co porovnávat ?
Všem nevidomým přeji hlavně fungující rodinu, o kterou se mohou opřít.

Trestáme u nás pedofily dostatečně ?

26. března 2016 v 11:43 | donPepe |  Úvahy
Dnes jsem se dočetl, že jistý bývalý fotbalista a reprezentant Sunderlandu dostal u soudu za sex s 15-letou další mladší 16 let souhrný trest ve výši 6 let. Bez použití násilí by u nás ani nebylo trestným činem. Nedávno byl souzený bývalý farář za zneužívání ministrantů, dokonce i mladších 15 let. Vyšetřovaný byl na svobodě a odešel s podmínkou. Ale kolik případů ve skutečnosti měl za sebou. Je naivní si myslet, že začal až na konci své kariéry. Vůbec církev případy zametá pod koberec. Nechci paušalizovat, jistě vykonala spoustu dobrého, ale co se dělo za církevními zdmi v minulém a předminulém století by samo o sobě vydalo za hororovou porno sérii.
Samozřejmě každý případ by se měl posuzovat individuálně, ale když tento farář nebo vedoucí, vychovatel či učitel zneužije důvěru dětí, měla by se uplatnit přitěžující okolnost. Na druhé straně když se po zakázaém mejdanu spolu vyspí 15-17 letý kluk se 14 letou dívkou bez použití násilí, tak podmínka a výchovný dohled bych povžoval za dostačující. Ale když zralý dospělý muž nebo i žena zneužije svých zkušeností a nadvlády vůči daleko mladší osobě, žádné polehčující okolnosti neexistují.
Slyším už námitky, že tito lidé jsou nemocní, léčí se, jsou pod dohledem a většina se násilí nedopouští a spokojí se s fotkami a filmy na internetu. Jako u všeho - příležitost dělá zloděje. Ochrana osobnosti je dobrá věc, ale u nás mají stále větší ochranu pachatelé než oběti trestných činů. Navíc o tohoto činu jsou traumatické následky daleko horší a trvají celý život, ve kterém často oběti nedokáží navázat normální vztah s partnerem.
Pracoval jsem ve vězeňské službě a z vlastní zkušenosti vím, že se s takovými lidmi spoluvězni nemažou. Na druhou stranu tresty jsou nízké a skoro každý pedofil je jinak vzorný vězeň a odchází na podmínečné propuštění. Sice je pod soudním a lékařským dohledem, ale jako vše se dá obejít. Léky mají samozřejmě spoustu nepříjemných vedlejších účinků. A navíc je jen otázkou času, kdy opět udeří a jestli se o tom vůbec dozvíme.
Stanovit rovnováhu mezi adekvátním trestem a spravedlností pro oběti je určitě těžké. U nás jsou dle mého názotu tresty nedostatečné. Stejně tak i odškodnění a péče státu o oběti, i když se postupem času zlepšuje. Ne vždy se přikláním ke kopírování ze zahraničí, ale v některých státech USA začíná výše trestu na 20 letech. Je otázka, kam to chceme posunout my. V dnešním globalizovaném světě to dost Evropanů řeší po svém a odjíždí do chudých asijských zemí, kde si koupí vše. A samozřejmě jsou tu i arabské země, kde nevěstám je ještě méně a zastání nemají.
Svět je kruté místo, ale svou část se můžeme pokusit ovlivnit daleko lépe, aby náš kus země byl lepším koutem.

Budeme muset zřizovat chudobince ?

22. března 2016 v 15:03 | donPepe |  Úvahy
V dnešních dnech se řeší důchod na několika frontách. Věk odchodu a výše odvodů na sociální pojištění. Pokud jsme zaměstnanci, zajímá nás to první, protože to druhé za nás vyřeší zaměstnavatel a stát. Samozřejmě platí, čím větší odvody, tím menší výplata. Drobní živnostníci mohou výši svého důchodu ovlivnit výši odvodů v aktivní činnosti. Ale málokdo uvažuje desítky let dopředu. Proč platit více na dobu za dvacet let, když teď potřebuji peníze na auto, pro děti, ny hypotéku ? Zlepšuje se to s rostoucím věkěm a přibližováním odchodu do důchodu. Jelikož už někteří živnostníci podnikají už nějakých 25 let, minimální odvody už se významně projeví při přiznání důchodu. Ale naši společnost čeká daleko větší problém. Zatím do starobního důchodu odcházejí ročníky, které byly aktivní ještě 15-20 let za komunismu, povinnou dobu odvodů tedy nějak ještě plní a mají na důchod nárok. Ale ročníky, které začaly svou aktivní pracovní dráhu až po revoluci, mohou mít problé. Např. dlouhodobě nezaměstnaní - z celkové doby se započítávají poze 3 roky. Dále brigády se nepočítají, stejně tak práce na dohodu. Existuje velká skupina lidí, kteří jsou právě dlouhodobě a střídavě evidováni, sem tam nějaká brigáda, nebo práce na dohodu, v horším případě na černo. K tomu pobírají sociální dávky. Žijí si celkem spokojeně. Tak ty už dobu odvodů nesplní a nebudou mít nárok na žádný starobní důchod. Samozřejmě nějaké sociální dávky opět dostanou, ale jejich výše bude nižší, jelikož se odvíjí hlavně od počtu dětí v domácnosti a ty už budou dávno odrostlé.
Tato situace se projeví zhruba za 15 let a já ji rozhodně nepodceňuji, jelikož z vlastního okolí takových lidí znám opravdu dost. Budou jich ze začátku desítky tisíc, postupně stovky tisíc. Stovky tisíc chudých důchodců, kteří nedosáhnou na žádný domov pro seniory. Při rozpadu fungování klasické rodiny opravdu obrovský problém, o kterém zatím nikdo nemluví a ani nejsou žádná data a nikdo taková data ani nehledá. Protože je to problém budoucnosti a samozřejmě ohrožení lidé mají ještě čas na době odvodů zapracovat. Ovšem spoléhat na to, že budu pracovat hlavně poslední desítku let pracovního života je zcestný. V tomto období spíše je velikou starostí vůbec pracovat nebo sehnat práci.
Třeba jenom přeháním, třeba se pletu. Rád bych. Já osobně mám z větší části splněno, do těch zhruba 32 let povinných odvodů mi schází zhruba 10 let a mám na to 20 let, abych splnil.
Doufám, že jste na tom stejně nebo lépe, aby stát nebo obce nemuseli zřizovat právě ty chudobince pro chudé důchodce, kde nepoteče teplá voda, elektřina půjde jen pár hodin a lékař se zastaví jednou za týden.

Každý má svou temnotu

22. března 2016 v 14:31 | donPepe |  Úvahy
Bez temnoty bychom si neuvědomovali světlo a naopak. Každý má svou temnotu v duši. Někdo více, někdo méně. Co někdo v sobě považuje za světlo, druhý vidí jako temnotu. Ale nic není jednobarevné. Když budu brát světlo jako dobré vlastnosti, štěstí, hezké vzpomínky, pak temnota zobrazuje špatné vlastnosti, zlé představy a vzpomínky. Některé vlastnosti mohou být na hranici a přestupovat mezi světlem a temnotou. Když má někdo pokřivenou mysl, ať poruchou nebo výchovou, svou temnotu nevnímá. Zlé vzpomínky a křivdy jsou temnotou v duši pro každého. Vnímání situací je opět subjektivní. Nejdříve se nějaká prohra jeví jako temnota, bereme jí jako životní selhání. Vrací se nám, přemýšlíme, co jsme měli udělat jinak. A uběhne čas, vyrovnáme se s tím a navíc zjišťujeme, že původní temná prohra odtsartovala jiný proces, který nás přivedl na správnou cestu ke světlu. Jde to i obráceně, co jsme v mládí považovali za dobrý vtip a recesi se může změnit na vzpomínku, z které je nám hanba.
Měli bychom se snažit, aby světlo převážilo temnotu. Ať už vyrovnáváním se s naší temnotou nebo přidáváním nového světla.
Vyrovnávat se můžeme sami nebo s pomocí. Všeobecně muži se vyrovnávají sami, problémy si nepřipouští a hrozí, že tamnota je pohltí zcela. Ženy si o pomoc říkají častěji, někdy se ovšem obrátí na nevhodnou osobu. Nejhorší je, když se temnotu snažíme porazit pomocí alkoholu. Rozlišovací schopnosti se pokřiví a pak temnota pohltí veškeré světlo. Důležité je aspoň mít možnost se na někoho obrátit o pomoc. Já jsem také bojoval s temnotou sám, vše pod kontrolou, to zvládnu, musím jít dál. Nejčastější hesla, co mi pomáhala. Pomohlo mi vždy se zaměřit na největší světlo mého života - mou dceru. Zvláště když po temných událostech jsem byl jediný, na kterého se mohla spolehnout. Vše moje temná zákoutí osvětlila starost o světlo někoho jiného. Snáze se vyrovnáme se svou temnotou než s temnotu někoho jiného, hlavně osoby nejbližší. A pomáháním jiným se i naše světlo stane jasnějším.
V dnešní době, kdy se tradiční rodina rozpadá, sociální vztahy nefungují, vítězí agresivita a konzum, je velmi těžké bojovat s temnotou. Ale nikdy nesmíme přestat. Nebojme se obrátit o pomoc a neodmítejme žádosti o ni, ať temnota v našem světle nás nepohltí.

Problém s dotacemi

17. března 2016 v 8:34 | donPepe |  Úvahy
Nechci zde řešit konkrétní příklady. Myšlenka dotací je správná. Pomoc chudšímu regionu, rozjezdy menších, začínajících firem, stvaba silnic, vodovodů, čističek v menších obcích, které by vlastními silami nemohly realizovat. Bohužel se to zase zvrhlo v cílené plundrování dotací lobistických skupin s dobrými kontakty. Děje se to samozřejmě po celé Evropě, ale stejně Češi patří ke špičce. Nikde jinde není vyšetřováno nebo již odsouzeno tolik lidí ze státní správy a napojených agentur jako u nás. A to ještě není konec. Zakázky kolikrát získaly narychlo vzniklé firmy s anonymními vlastníky. Pak zakázku přerozdělily místním firmám (to jediné je správné), dotaci dostaly zaplacenou, ale sami kolikrát už subdodavatelům nezaplatily za práci. Navíc vznikly rozhledny na nesmyslných místech, stezky nikam, luxusní penzióny s golfovými hřišti, předražené lávky a sklápěcí mosty. Ale železniční přejezdy a křižovatky máme nejnebezpečnější ve střední Evropě, čističky nám chybí a menší obce ani nečerpají, jelikož administrativa je náročná.
Teď k té administrativě. Je hodně složitá a většinou slyšíme, že takhle to Unie vyžaduje. Do určité míry ano, ale jinak za složitý systém mohou úředníci sami. Dotace čerpat neumíme a to máme nejpočetnější skupinu úředníků vyčleněnou jen na dotace, a to nepatříme k největším zemím. Unie samozřejmě vyžaduje kontrolní mechanismy, které my ale neumíme nastavit. Hlavně stavební firmy jsou u nás zvyklé na předražené zakázky s uměle navyšovanými náklady. Peníze se ztrácejí i při nákladných IT zakázkách nebo nákladných externích radách. To je problém celé naší státní správy, já na bráchu, brácha na mě. a teď všechno ještě zastřešil zákon o státní službě. Představa, že najednou úplatní nebo neschopní úředníci kvůli tomu začnou najednou pracovat jinak je opravdu zcestná. Fungovalo by za předpokladu nových výběrových řízení na všechny posty, což také nejde provést. Už tak to moc nefunguje. Tak že teď máme zakonzervovaný špatný systém, který nikdo nenutí se změnit. Sice jsem odbočil, ale s prostředím čerpání dotací to souvisí. Vždyť i zakázka zadaná bez výběrového řízení je vlastně dotací pro vyvolené.
Všem přeji, aby v jejich obci docházelo k co nejmenšímu počtu takových nešvarů a aby naše obce vzkvétaly.

Trable s rozpočtem

16. března 2016 v 11:10 | donPepe |  Úvahy
Dnes jsem zaslechl zprávu, že p. Babiš se sejde s prezidentem Zemanem, a mimo jiné, že má návrh na předčasné volby na červen 2017, aby nová vláda měla dost času na vypracování programu a hlavně rozpočtu. Samozřejmě se vidí jako hlavní představitel obého. To nechám starnou a zauvažuji nad rozpočty vlád.
Je třeba zajímavé, že Německo má neustále přebytek. A že má svůj sociální systém nastavený vysoko. A stále má ještě dost sil přijímat uprchlíky A má za sebou i sjednocení, které stálo západní část neuvěřitelné miliardy. Co dělají jinak, lépe ?
U nás už jsme neměli ani vyrovnaný rozpočet už pěkně dlouho. A když si vezmu nejlepší léta s velkým růstem od 90. let až po krizi, tak čím více se ekonomice dařilo, tím byl schodek vyšší. Všichni počítali s tím, že budeme růst snad do nebes, a že se to pak nějak zaplatí. To jsme přenesli i do našich životů a půjčujeme si jako o život z pochybné budoucnosti. A pak tu máme "technické problémy". Na konci 80. let do devadesátých v naší zemi (myslím Česko i do rozdělení) u nás bylo několik set starobních důchodců. Počet se samozřejmě navyšoval. Dnes máme zhruba 10 mil. obyvatel, stejně jako tehdy. Ale starobních důchodů se nyní vyplácí 2,37 mil., což je čtvrtina populace a s tím souvisí i výraznější výdaje na zdravotnictví. Dále tu máme zhruba 1 mil. invalidních důchodů (různého stupně), v tom patříme vůbec k evropské špičce, dále 0,5 mil. nezaměstnaných, v době krize stoupne klidně k 1 mil. Tak jsme na 4 milionech. Pak tu máme děti do 18 let, což je zhruba 1,5 mil. Asi 1 mil. drobných živnostníků do sociálního systému přispívá povinným minimem, že v budoucnu bude čerpat minimální důchod většinou neřeší. A ještě je tu skupina čerpající dávky(součást rozpočtu), jen příspěvek a doplatek na bydlení čerpalo přes 1 mil. domácností. Dohromady 6,5 mil. lidí na jejichž důchody a další sociální dávky musí zbytek vydělat. A samozřejmě to nepodporuje ani armáda státních zaměstnanců, kteří si v některých případech ne sebe rozhodně nevydělá, je ostatním na obtíž, spíše páchá finanční škody. Též vězni a provoz věznic něco stojí.
Řešení nemám, z dat je prostě jasné, že to už nikdy jednoduché nebude. Doufám jen, že to neskončí obrovskými sociálními nepokoji.
Ale dost brblání, jsme nespokojeni, nadáváme na stát a na podmínky. Ale kdokoliv by se z minulosti dostal do naší doby (ať z daleké nebo nedávné), a viděl všechny naše možnosti a výdobytky, zpražil by nás. Na co brbláte, vždyť se máte nejlíp.
A v nejlepším se má přestat. Hezký slunečný den.

Věta, co nás provází životem

16. března 2016 v 8:48 | donPepe |  Životní styl
V první fázi našeho života jsme větu: "Zkus to znovu" slýchali velmi často. A byla doprovázena ještě slůvky jako "nevadí" nebo příště se to povede." Učili jsme se hrát a poznávat svět. První potíže přišly s nástupem do školy. Učitelé a rodiče očekávali výsledky a z trpělivého přístupu se někdy stával netrpělivý. A s větou:"Zkus to znovu" přicházely slova jako:"to snad není možný" nebo "ještě jednou pro ty hloupější." Každý asi známe v určité míře. Od puberty do dospělosti jsem si tuto větu říkal v duchu, když se něco nedařilo. V práci to teochu otravovalo, ve volných chvílích ne. Vůbec když člověk dělá to, co ho baví, věta:"zkus to znovu" nevadí. Snad kromě partněrského vztahu, kdyby partnerka používala větu:"Orgasmus nepřišel, zkus to znovu." To by bylo ještě horší než ve škole při výuce. A nepomohlo by ani utěšování, že to nevadí, to se stává. Jelikož muži jsou od přírody ješitové.
Asi nejhezčí období pro používání této věty je rodičovství opět v počáteční fázi. Když svým dětem ukazujete svět, učíte je chodit, oblékat, hrát si, sportovat. To jsem si opravdu užíval a snažil se být velmi trpělivý. Samozřejmě ve vzpomínkách mé dcery to může být trochu jinak. Opět jsem velmi rád, že v minulém století nebyly tablety, které by kontakt narušovaly. První stupeň na škole byl také v pohodě, na druhém už jsem si, aspoň v počátcích, v duchu někdy říkal, to snad není možný, tak ještě jednou. Hlavně u vysvětlování matematiky, kde jsem opravdu zjistil, že muži a ženy uvažují jiným způsobem, pokud jde o logické uvažování. V partnerském životě mě to nějak moc nezajímalo. Ale i to jsem překonal a dokázal různě složité operace dceři vysvětlit. Ovšem pohled mé dcery ve vzpomínkách se bude zase lišit. Ale nikdy jsem na ni nebyl zlý kvůli známkám, protože o kvalitě našeho školství nepochybuji. Je na velmi nízké úrovni. Vadilo mi, když věděla, že tomu nerozumí a nenechala si to vysvětlit. Každý má hlavu na něco jiného. Vždy je tedy příjemnější zkoušet něco znovu, co nám jde, baví nás. Chceme se neustále zlepšovat. Mít práci, ktará nás baví, to je sen.
A mám zřejmě před sebou ještě jedno zásadní období, kde budu slýchávat větu: "Nevadí, zkus to ještě jednou." To až se ve stáří začne projevovat motorická nešikovnost, případně psychická nemoc. Radši bych byl, aby to nepřišlo, ale v dnešní době vysokého dožití, je to velmi pravděpodobné. Doufám, že budu mít kolem sebe trpělivé a hodné lidi, ať to budou pečovatelky nebo rodinní příslušníci.
Tak že v opakování činností a hodnocení buďme k sobě tvrdí a nesmlouvaví, k dětem a starým lidem přistupujme s trpělovostí a láskou přesně tak, jak to bylo nebo bude příjemné nám.
A když se nám to nepodaří napoprvé, zkusme to znovu.
Nakonec jedna inspirace: naložený sýr a utopenci mé výroby, vynikající, příště zkusím znovu tak.

Známky jara

13. března 2016 v 14:45 | donPepe |  Volný čas
Tak jaro se blíží. Máme k tomu mnoho náznaků. Za prvé i v našich televizních předpovědích nám to slibují. A pak jsou tu další signály. Začínají boje play-off v hokejové extralize. Do finiše vstupují světové poháry ve všech zimních disciplínách. Krmítko za mým oknem je čím dál méně navštěvováno malými ptáčky, už jen odháním holuby. Oba víkendové dny byly plné slunce, i když vítr byl stále chladný. Na procházce jsem viděl na zahradách první známky zahradničení jako pálení, hrabání a rytí. Blížící jaro se pozná i na velké docházce na fitness, v parcích se zvyšuje počet běžců a cyklistů. Obchody rozjíždějí nabídku jarních kolekcí, v letácích se na nás smějí zajíčci z různých materiálů a beránek je v každém regále.
Za týden nám jaro přiblíží svátek všech Josefů a týden na to Velikonoce. I když jsou relativně brzy, určitě nebudou bílé. Po zelených Vánocích budou tedy i zelené Velikonoce. To je dobrá zpráva. S rostoucím počtem slunečných dní se zvyšuje i četnost usměvavých tváří v ulicích. Délka dne se prodlužuje. Příroda snad zvládne i menší příval srážek a nebude trpět přes léto.
Tak přeju všem krásný začátek i průběh jara, slavte ho se souladem s přírodou a pohybem, udělejte si čas na své nejbižší i pro sebe.

Jak to je s tou šikanou ?

9. března 2016 v 16:39 | donPepe |  Úvahy
V poslední době slovo nejčastěji užívané. Co s ní ? Kde se vyskytuje ? Proč je jí teď tolik ? Je tato generace o tolik horší ?
Dobré otázky, těžké odpovědi. Ale pokusím se zanalyzovat.
Tak nejdříve k té současné generaci. Myslím, že procento grázlů je pořád stejné jako dříve, ale jsou více vidět. I kvůli vývoji technologií a sociálních sítí. Často slyšíme od starší nebo střední generace: To za našich časů nebylo. To je hrozné. Jako člen střední generace můžu říct, že bylo. V průběhu mé školní docházky jsem byl mezi šikanovanými i šikanujícími, i když v té době bych to tak nenazval. Bral jsem to jako běžné potyčky v kolektivu. Na prvním stupni ale určitě nedocházelo k šikaně učitelů. Naopak si dobře pamatuji situace, kdy soudruzi učitelé ponižovali žáky. Což se mi zdá ještě horší, proti spolužákům se člověk ještě může nějak pokusit bránit, ale když ho ještě přede všemi shazuje vyučující, je to těžké. Problémy tedy byly, ale nikdo se o nich nedověděl, prostor k řešení nebyl veřejný.
Na druhém stupni už se dali učitelé provokovat, ale šikanou bych to nenazval. Maximálně mohlo docházet k šikaně obloukem přes stížnosti rodičů. Ale to se v době mé školní docházky nenosilo. S dnešním stavem asi dost podobné, jen si to žáci nebo i učitelé mohou nahrát (tajně nebo okatě) a dát na you-tube nebo na zeď.
Na gymnáziu už jsem některé profesor(k)y vyloženě nesnášel, a jisté provokace by se daly za šikanu označit. Ovšem konflikt vyvolávala i druhá strana, které se např. nelíbila moje averze k ruštině nebo jsem se odmítal hlásit se správnou odpovědí, i když jsem jí znal a dával najevo, že je mi to ukradané. Za to jsem dostával v těchto předmětech horší známku za stejné výsledky jako jiní spolužáci. Ale opět bych to šikanou nenazval, bral jsem to jako daň za mé názory a chování.
Dnes je asi největší problém v tom, že když už učitel chce řešit, nepostaví se za něj ředitel, když i ředitel chce řešit, vystartují rodiče. Ředitel i učitel nátlaku odolá, vlivní rodiče to vezmou oklikou přes zastupitele obce a řediteli je domluveno nebo je odvolán. Šikanujícími nejsou jen děti z problematických rodin se sociálními problémy, ale i z dobře situovaných (místní smetánka), kteří tím testují, co jim ještě projde. Strop trestu pak je podmínečné vyloučení, což není zrovna moc.
Ze základní školy vás vyhodit nemůžou, maximálně přeřadí do jiné - každá větší obec má takovou, kam v rámci okresu stahuje tyto problematické žáky z lepších škol. Na středních školách a učilištích už by se k vyhazovu přistoupit dalo. V nějaké posloupnosti: snížená známka z chování, podmínka, vyhazov. V případech velké fyzické nebo psychické újmy by mohl následovat vyhazov rovnou. Ale opět náražíme na systém dotací na žáka ve školství. To by taky v ročníku nikdo nedošel do konce.
Problémy vždy začínají v rodině. Nemůžeme u trestně odpovědných mladých lidí po škole chtít, aby dohnala to, co se do teď ignorovalo. Zjednodušená nadsázka: vychovali jste si zlýho spratka, proto jsme ho vyhodili, trapte se s ním doma, že nesežene jinou školu nebo práci, váš problém, že vám krade peníze a vykrádá auta, skončí ve vězení. Tam se se šikanou také setká, ale bude to hodně jiné, ale natáčet to tam nikdo nebude.
Jedinou věcí, která nám zbývá je chovat se k sobě navzájem slušně, dát mladým co nejvíce pozitivních příkladů, zapojit je do procesu čin - odpovědnost.
Jinak na školách se určitě šikana nevyskytuje ve větší míře než na pracovištích. Tak že je to problém celospolečenský. Šikanu na vojně jsem též zažil, ale to je na jiný článek.

Tolerovaný doping

9. března 2016 v 9:01 | donPepe |  Úvahy
Sportovním světem nyní hýbe zpráva o přiznaném dopingu u hvězdné Šarapovové. Jí nechme stranou. Mě zaráží fakt, že tu látku legálně užívala mnoho let. Za tu dobu se složení látky - léku nezměnilo. Účinky byly stejné, ovlivňolvaly výkon a regeneraci. Na seznamu zakázaných látek se ovšem objevil tento prostředek až letos. Dnes jsem se na netu i dozvěděl, že to je velmi známá látka, kterou používali i sovětští vojáci v Afganistánu na zvýšení výkonu a výdrž. Tak že žádný neznámý prostředek. Farmaceutické firmy se určitě snaží ovlivnit seznamy látek, které jsou už doping. Zase místo pro korupci. Prostě tato látka byla tolerována jako legální doping, i když její účinky byla známé. Kolik takových látek asi existuje ? Seznam dopingových přípravků je tedy výsledek zákulisních jednání i konkurenčního boje farmaceutických firem a antidopingových agentur a MOV.
A pak máme věřit v čistotu profesionálního sportu. Je to jen chůze těsně po hranici dopingu, objevování nových látek, korupce, zákulisních jednání zúčastněných osob a velikostí realizačního týmu sportovce. Bohužel. I tak fandím všem těm, kteří se snaží bojovat čistě.

Od dramatu po komedii

9. března 2016 v 8:49 | donPepe |  Životní styl
Život nám přináší nespočet situací různého žánru. Začátek a konec je určen, délku a průběh můžeme částečně ovlivnit. Rozhodně je příjemnější převládání komediálních prvků v našem životě. Co se nám zdá na začátku jako tragické, s postupem času se stává komickým. Nebo co pro jiného neskutečná tragédie je komedií pro druhého.
Jako malé děti toho moc neovlivníme, dle vyprávění rodičů je dětství jedna velká sranda, tak že komedie. Já jsem zažil pozici dítěte i rodiče. Stále platí, že historka je vyprávěna s úsměvem jako veselá, ale původně byla provázená naštvaným monologem a nesmyslnými příkazy. Jinak na roli prarodiče si ještě nějaký čas počkám (aspoň doufám), ale těším se velmi. To už si užiji jen jako komedii bez stresové odpovědnosti.
Každý máme asi doma nějaké rodinné fotoalba s průběhem života. Já mámz průběhu svého života i z dětství mé dcery, kdy ještě na začátku probíhala dokumentace procesem: film 36 snímků, došel, vyvolání a pak se teprve zjistilo, jak proces dopadl. To už je pro současnou generaci nepředstavitelné. Snímky uložené na pořítači, tabletu, telefonu, úložišti a jiných nosičích. Před 20 lety něco nepředstavitelného, jsem sám zvědavý, jaké prvky nám komedie našich životů přidá během dalších 20 let.
Internet a sociální sítě jsou teď plné fotek roztomilých malých dětí zachycující prakticky 24 hodin. Z pohledu rodičů se přece musíme pochlubit, jak je naše dítě roztomilé, co vše umí. Když se ovšem z dítěte začne stávat dospělejší jedinec, nadšení rodičů z ukládání fotek na síť sdílet nebude. Když pak na škole někdo sežene a sdílí foto roztomilého děcka na nočníku, stává se komedie pro diváka tragédií pro hlavního aktéra. Nepomůže zabezpečení nebo smazání, jsou lidé, kteří dokážou ze sítě dostat cokoliv, co tam kdy kdo vložil. Stejně tak při ucházení se o zaměstnání se nehodí digitální stopa plná fotek a videí z pochybných párty se špekem v ruce. Když si vás neprověří takto personalista nebo šéf, může na vás něco vyhrabat závistivý kolega. A z komedie se stává špionážní drama. Jestli s tragickým nebo veselým koncem záleží na našich dalších krocích. Já jsem opravdu rád, že žádná digitální stopa mého dospívání není. K dospívání průšvihy prostě patří. V té době dobrý nápad a recese, je pro mě dnes absurdní drama.
Hodnocení žánru úseků našeho života záleží tedy na úhlu pohledu a časovému odstupu. Ale všem přeji, aby zažívali veselé chvíle, které budou oddechovou romantickou komedií pro všechny zúčastněné.


Klíč ke dveřím tvého srdce

6. března 2016 v 13:48 | donPepe |  Tvorba
KLÍČ KE DVEŘÍM TVÉHO SRDCE

Hledám klíč k zamčeným dveřím tvého srdce.
Co stalo se ve tvém životě,
že na každý můj pokus reaguješ trpce.
Já správný klíč najdu
a splyneme spolu v nahotě.

Každá životní situace, ať dobrá či zlá,
ve dvou prožívá se lépe,
já budu líbat ústa tvá,
vždyť samotný člověk tak tápe.

Lásku, upřímnost a toleranci
já nabízím ti, věrnost slibuji,
tak přijmi mou žádost k partnerskému tanci,
ať mohu šeptat i křičet:"Já tě miluji!"



Přeji všem, ať najdete správné klíče.Rozpačitý

Díky bohu, že jsem ateista

5. března 2016 v 8:32 | donPepe |  Životní styl
Nejdříve bych rozlišil tři základní pojmy. Víra, náboženství a církev. Víru v něco má asi každý člověk, ať je to věda, příroda, jakýkoliv bůh nebo démon a v poslední řadě třeba Google. Zvláště mladší generace se při jakékoli nejasnosti obrací s vírou na Google, svěřuje se mu, hledá rady na své bolístky.
Z víry se může vyvinout náboženství, určitý systém uctívání, pravidel, obětí a hledání smyslu života na Zemi a řeší otázku, co je po životě. Pak se toho chytí chamtivci, deprivanti, psychopati a vytvoří církev založenou na dalších pravidlech, odpustcích, hromadění majetku a boji se zlem, ve kterém jsou dovoleny všechny prostředky. Součástí je vždy zákaz jíst určitý druh masa nebo pokrmu, nějaký ten půst a pouť někam. Předmanželský sex se nezmiňuje, je zakázán. Svatby se domlouvají předem, vychází vstříc bohatým, mnohem starší muž si může vzít mladičkou nevěstu, která musí být panna. U muže se panictví většinou neřeší. To souvisí s tím, kdo v počátcích řídil společnost. Dále je slibován posmrtný život, který bude tím lepší, čím budeme na Zemi více trpět, nebo vykonávat činy podporující vládnoucí církev. Též se samozřejmě v různých církvích objevují pedofilové, kteří zneužívají své postavení, i když to platí pro všechny obory.
S tím vším souvisí největší hrůzy, které se děly ve jménu víry po celém světě. Nyní se obáváme Islámu. V Evropě se odvoláváme na křesťanské hodnoty. Nezapomínejme ovšem, co se dělo ve středověku, čarodějnické procesy, zabavování majetků nepohodlných církvi, brutální obracování "primitivnějších" národů na víru. Oslavované kulturní bohatsvtí Vatikánu je oslavování loupeživých výprav, vražd za účelem moci. V Evropě aspoň vývoj pokročil a středověkých praktik a pravidel jsme se zbavili, na rozdíl právě od Islámu. V tom je jeho nebezpečí, kruté tresty, nesvoboda, ponížení.
Jsem tedy hrdý na svůj ateismus. Uznávám cizí názory, debatuji o nich. Uznávám rovnoprávnost, nesnáším ubližování slabším a bezmocným, ponižování a šikanu. Jsem rád za svobodu slova, snažím se žít v souladu s přírodou a nevzývám wi-fi a Google, i když občas si od něj poradit nechám.
Přeji všem svobodné žití, snažte se být dobří, zastávejte se slabších a neustupujte zlu.
Krásný víkend.

Ani klíč někdy nepomůže

1. března 2016 v 15:11 | donPepe |  Volný čas
Zmínil bych dva své zážitky se zamčenými dveřmi, kdy ani klíč nepomohl, a samozřejmě malé ponaučení, jak předejít stejným zážitkům. Moje bývalá manželka měla ten zvyk, po příchodu domů dát klíče zevnitř do zámku. Já to tak nikdy nedělal a spokojil jsem se jen s upozorněním, že je to nebezpečné kvůli vyběhnutí ven bez klíčů. Měli jsme asi tříměsíční dcerku, já pracoval naštěstí kousek od domu. Přišla za mnou do práce, že si zabouchla dveře a nemůže se dostat domů. Neváhal jsem a šel. Už na cestě jsem se ptal, jestli je nenechala v zámku. Odpověděla, že určitě ne. Po příchodu jsem samozřejmě zjistil, že odemknout nelze. Jelikož dítě mělo hlad a ani s oblečením to nebylo zrovna dobré, tak jsem neváhal a dveře vyrazil. Proběhla krátká úderná hádka. Koupil jsem nové dveře a zámek, který na vnitřní straně má válec, který nahrazuje klíč.
A už se nikdy nemohlo stát, že klíč zůstane v zámku, vřele doporučuji i do domácností s dětmi, kdyby náhodou je napadlo se zamknout a odemknout by jim nešlo.
Druhý příběh je už pro zasmání, kde si za vše můžu sám. Na dveřích mám dva zámky, horní používám jen při delší nepřítomnosti. A jednou jsem byl domluven, že dcerku vyzvedne doma moje mamka a já se rovnou z práce po denní šichtě vydal na menší chlastačku. Teda původně měla být menší. Trochu se to zvrtlo, ale domů až ke dveřím jsem došel celkem v pohodě. A jak tak odemykám, čekal jsem že dveře povolí. Ale ouha, mamka zamkla i horní zámek. Zvrátil jsem se nazad, pořádně se praštil do hlavy a i alkohol zapůsobil a dost dlouho jsem ani nemohl vstát. Ještě že byla noc a bydlím v posledním patře, tak nikdo ze sousedů nezaznamenal.
Poučení - za prvé tak nepít, což vlastně už léta dodržuji, a neopírat se do dveří vší silou. Když jsou zamčené na další zámek, spadnete.
Tak všem přeji, aby potřebné dveře byly vždy otevřené. A ty co mají být zamčené, nechť zůstanou.