Únor 2016

Nejkrásnější ráno

28. února 2016 v 11:43 | donPepe |  Tvorba

Nejkrásnější ráno

Pohodové ráno je,
když budík pokyn nedává,
každý se hned usměje,
všem radostně pak mává.

Žádné:"Vstávat, je ráno,"
rychle z postele vyskočit,
na zpoždění je zaděláno,
nemůžeme teď skotačit.

Skotačení, to milování jest,
není to žádná lest,
když sexem začneš nový den,
spousta endorfinu jde z těla ven.

Toť nejkrásnější ráno, místo vstávat
jen: " Pojď, chci tě. Navzájem se dávat
se šeptáním: "Miluji tě."


Krásná rána všem Rozpačitý

Cestování časem

28. února 2016 v 10:37 | donPepe |  Úvahy
Nedávno vědci pozorovali gravitační vlny. V té souvislosti se zmiňovala možnost cestování v čase. Tak se pokusím přidat svůj laický názor na věc.
Nejdříve jsem přemýšlel, jestli cestování v čase nebo časem. Rozhodl jsem se pro časem, jelikož zastávám názor, že lze cestovat jen dopředu, zpátky ni krok. Ale rozeberu i zpátečku. Určitě to nikdy nebude vypadat jako ve filmech, že si sedneme do sedadla, zadáme letopočet a přesunem se. I když dnes můžeme zadat GPS, tak pořád schází ještě nějaká veličina, která nám udává polohu vzhledem k rozpínajícímu se vesmíru. Myslím že i dráhy planet nejsou konstantní, i gravitační vlivy se určitě mění. Tak že zadáme letopočet a GPS a přesuneme se do minulosti na místo, které v té době odpovídá místu, kde jsme byli v budoucnosti. Což může být někde v prázdném vesmíru na dráze naší Země, nebo třeba uvnitř Země. Dá se namítnout, že gravitace Země stroj "nepustí" a udrží ho na stejném místě v čase. To je další varianta, že stroj bude zničen gravitačními silami napříč časem.
Tak že všem skeptikům, kteří tvrdí, že kdyby bylo možné cestovat časem, už by nás někdo navšívil, můžeme vzkázat, že to v budoucnosti neustále zkoušejí, ale jsou zničeni gravitací nebo jejich minipozůstatky bloudí vesmírem. Prostě jen potřebují další veličinu, aby se nastavila poloha vůči celému vesmíru. Což bude asi navždy neřešitelný problém.
Tak tolik nedělní zamyšlení nad cestováním časem.
Pokud jste sami na cestách, ať dorazíte dle plánu přesně tam, kam máte namířeno ve stanoveném čase.

Zákon o pohlavním styku

24. února 2016 v 12:22 | donPepe |  Úvahy
Dnes ráno při přípravě snídaně jsem zaslechl z televize, že do vlády má dnes jít projednání zákona o pohlavním styku. Zřejmě byl mozek naladěn jiným směrem. Při ověřování jsem samozřejmě zjistil, že se jedná zákon o platebním styku. Někdy teda může i souviset. Pokusím se ale téma zákona o pohlavním styku rozvinout.
Pohlavní styk má určitě kladný vliv na ekonomiku. Lidé utrácejí za různé přípravky, pomůcky, spodní prádlo, kosmetiku. Aby dobře vypadali a měli dobrou kondici, navštěvují fitcentra, požívají další doplňky stravy. Ženy občas využijí k nátlaku na koupi dražšího oblečení. Muži pak mladším milenkám dopřávají různě drahé doplňky šatníku i domácnosti.
Tak že kladný vliv na ekonomiku máme doložený, tak zbývá úřednická stránka. Občané budou rozděleni do věkových kategorií a budou mít nařízený určitý počet pohlavních styků. Dle inspirace od EET a STK bude každý styk fotograficky zdokumentován, vše řádně zasláno na sběrný server. Kdo nedodrží kapacitu, dostane pokutu, kdo překročí, bude si moct odepsat určitou částku z daní. Stát pak nabere spoustu úředníků (podpora zaměstnanosti), kteří budou zpracovávat a uchovávat data, hodnotik kvalitu styku a ověřovat pravdivost dokumentace při náhodných kontrolách domácností v nočních hodinách (po domluvě i ve dne).
Tak teď jen zbývá to přepracovat do paragrafů a tabulek. Tak hodně štěstí všem a za pár let se sejdeme na úřadě "Dohled nad četností a kvalitou pohlavního styku."


Ráno je třeba vítat

24. února 2016 v 9:25 | donPepe |  Životní styl
Vstávat a cvičit. A proč? Protože je ráno. Ale já mám ještě noc.
Tento nádherný dialog dvou králíků si budu pamatovat asi navždy. Byl to můj oblíbený večerníček. Já osobně jsem se vstáváním problém neměl, co mně paměť sahá. Z vyprávění vím, že do školky se mi chodit nechtělo, tak že nějaké scény zřejmě probíhaly. Nesouviselo to s ránem a vstáváním, ale nepříjemným očekáváním. Týkalo se to hlavně prvního oddělení, kde se ještě muselo po "o" spát. To si matně pamatuji, to byla pruda. Jelikož já jsem už doma dávno nespal. Dalším negativním jevem bylo nucení jídla. To jsem vyřešil tak, že po hrachové kaši se mi udělalo velmi zle, od té doby už si učitelky dávali bacha. Byla to norma asi ve všech školkách, podobnou historku má mnoho mých vrstevníků.Tak že když má dcera chodila do školky, bral jsem jí po "o" často. Také nespala a v prvním oddělení se spí pořád, bez ohledu na jednotlivce. Jídlo se zlepšilo několikanásobně. O víkendech jsem jako malý větu o ránu a vstávaní neslyšel, vstával jsem velmi brzy. Protože žádné povinnosti a tolik volného času se musí prostě využít. Geny se projevily i zde, a dcera jako malá vstávala stejně. Naštěstí bylo už dost pořadů pro děti a jako dospělý jsem se mohl v klidu dospat.
Do školy jsem už vstával na budík, na rádiu Hvězda nám školákům pak připomínali, že máme čas vyrazit do školy každou chvíli. Menší potřeba spánku mi zůstala, o víkendu jsem nedospával ani když se dostavily první prohýřené noci. I když jsem dorazil k ránu, nejpozději po desáté už jsem byl vzhůru. Dříve když člověk chtěl něco stihnout, zjistit a zažít, musel vstát a někam jít. Žádný telefon, internet, sociální sítě. Dnes člověk ani z té postele nemusí vstát a domluví spoustu věcí, studuje a pracuje.
Za svůj život jsem vstával v různou hodinu, pracoval i na směny. Každé ráno jsem se snažil vítat, každý den čeká něco hezkého. I po noční jsem ráno vítal, lépe se spalo. Dost často fungovaly biologické hodiny, po určité době si člověk zvykne vstávat v určitou hodinu, teda mozek, který nás řídí. Např. na vojně jsem se budil asi 10 minut před budíčkem, mělo to výhody na záchodech a v umývárně, kde po budíčku panoval chaos a vládlo číslo do civilu.
A s rostoucím věkem si každého rána vážím víc, a vítám ho. Když k tomu svítí slunce a obloha je modrá, je to bonus navíc. Tak že všichni vítejte svá rána, vždy čeká něco hezkého, když ne, musíte něco změnit.
Tak vstávat a cvičit !

Pozor na bubáky

21. února 2016 v 18:54 | donPepe |  Volný čas
V televizi běžel nějaký dětský pořad, jedna postavička se bála bubáka pod postelí. Někdo jí odpověděl, že bubáci nejsou, že ten bubák je jen v hlavě. Teda to já bych jako rodič nepoužil. Když se v myslím do představy, že něco jako bubák je v moji hlavě, lítá tam a dělá si, co chce. Když jsem byl malý, tak jsem moc strašidelných filmů neviděl. Za prvé natěch dvou programech nic moc nebylo, za druhé mi máma dost zakazovala se dívat na takové programy. Vzpomínám na anmovaný film od Karla Zemana "Čarodějův učeň", u toho jsem se fakt bál. Při představě, že toho čaroděje mám v hlavě, bych asi neusnul. Nebo takový duch se svítícíma očima, kdyby mi tehdy někdo řekl, že toho bubáka mám jen v hlavě, tak bych se asi zbláznil. A bubáky z hlavy by mi léčil dětský psycholog. Teda jestli něco takového za komunistů vůbec bylo. I dnes jich je málo a čekací doby dlouhé. A že těch bubáků v hlavě dnes ty děti můžou mít. Valí se z televizní obrazovky, monitorů, tabletů i z výloh hračkářství. To aby se do těch hlav bubáci nedostali.
Tak všem přeju, ať máte v hlavě něco jiného než bubáky, psychiatrů je moc málo. Přečtěte si nějakou hezkou knížku, kde jsou hlavně kladné postavy a bytosti, ketré nám pomohou ty bubáky z hlavy dostat ven pod tu postel, kam patří.
Dobrou noc.

Balada o očích huličových

19. února 2016 v 13:43 | donPepe |  Tvorba
Balada o očích huličových

V temné uličce, uprostřed rána,
na zábradlí u schodů přisedla vrána.
Sedící postava zvedá k ní hlavu:
"Co děláš tu, ptáku, zde na mém prahu?"
To starý hulič mluví k vráně černé,
ve svých představách myslí si, že mu odpoví,
zvíře člověku věrné.

V zorničkách jeho temných se vrána vidí,
hulič už dávno se straní všech lidí.
Mladý však býval a do rytmu písní se kýval.
V těch klubech mezi neóny, na nádraží mezi peróny,
se hulič s kamarády bavil,
tam svého prvního jointa si balil.

Ve škole zhoršil se, souvislost nehledal, vždyť svět je tak krásný.
"Což školy je mi třeba?", ptá se sám sebe.
Nad hlavou i v hlavě své, má vysmáté nebe.
Kantoři hloupí jsou, rodiče jakbysmet,
toť do tváří jim tu ravdu vmet.
Život chce po svém žít,
v klubech s kumpány dlít.
Chce si užívat, smát se každé hlouposti,
proč chodit do školy a práce,
na to přec času je dosti.
Teď hulit chce dál si svojí trávu,
není snad v právu ?!

Léta rychle běží pak,
nelze chytit rozjetý vlak.
Doma už nebydlí, s rodiči nevídá se.
Že zkazil si život, říkali, že do práce by chodit měl
a na domácnost přispívat.
Jak ale udržet si práci, když včas v ní má být.
To snadné vůbec není, když hulení má.
V čase ztrácí se v záplavě trávy,
v hlavě zmatek jen, co stalo se,
a co jen výplod jeho hlavy.

Léta dál běží, slyšívá hlasy,
lidé se proti němu spikli asi.
Jeho oči temné jsou, zorničky svítí do noci.
Hulení už ho pevně má navždy ve své moci.

A zpátky jsme na schodech s vránou,
hulič hádá se s ní, za vše zlá vrána jen může,
a proto jí teď stáhne z kůže.
Vrána však peří má a umí létat.
To hulič zapomněl už dávno,
proto se osudným stalo to ráno.
Vránu chytit chtěl, ta hbitě vzlétla,
hulič přes zábradlí padá.
Na hlavu z výšky pad, proč všechno bolí tak?
A z temných huličových očí život prchá,
chvíli chroptí a pak je zticha.
A vrána i ranní slunce dává navždy své sbohem,
těm temným očím huličovým.


donPepe vlastní myslí

Z jiného úhlu

18. února 2016 v 9:40 | donPepe |  Úvahy
Každý život má svou cenu, čím intenzivněji ho žijeme, tím je větší. Pro pojišťovny a statistiky existují i tabulky, kde je cena vyčíslené v penězi. I já mám životní pojistku, pro dědice bude mít i nějakou peněžní hodnotu.
Ovšem já bych se na toto téma podíval z jiného úhlu. Z úhlu naší planety.
Jelikož cena života našeho druhu pro naši Zem je opravdu veliká. Jako celek se cítíme značně nadřazeni nad životy ostatních druhů, při tom jsme jen jeden druh z několika stovek primátů. Naše finanční zisky a pohodlnost stavíme nad životy ostatních druhů. Zneužíváme tak náš potencionál. Náš druh už ukázal, že dovede žít i v těžších podmínkách v souladu s přírodou. Ale v současné době už je nás na naši planetu Zemi až příliš. Tento vývoj bohužel už nepůjde zvrátit. Pokud nepřijde nějaká globální katastrofa nebo epidemie. Bohužel to vypadá, že i na nějaké katastrofě budeme mít jako lidstvo svůj podíl a tak všichni zaplatíme cenu nejvyšší.
Nejsem žádný ekoterorista ani fanatický uctívač přírody, ale snažím se v rámci možností se chovat ohleduplně k životnímu prostředí. Ale i já samozřejmě využívám všechny výdobytky civilizace, které v důsledku mají negativní vliv na naši planetu. Tak až jako lidstvo vytěžíme všechny mořské živočichy, vypleníme všechny deštné pralesy, snížíme počet druhů ostatních živočichů na minimum, bude cena za naše životy a žití pro Zemi obrovská. A pak i zbytek lidstva zaplatí cenu nejvyšší.
Nechci končit pesimisticky, tak třeba nakonec dostane nějaká generace po nás rozum a vývoj se zvrátí. Pro začátek se stačí podívat na problematiku právě z jiného úhlu.
Hezký den a přírodě zvlášť.

Jak překonat chřipku

16. února 2016 v 16:16 | donPepe |  Životní styl
Jako každou zimu při střídání teplot se ozývá virus chřipky. Jak jí překonat nebo se jí vyhnout řeší skoro každý. Tak začněme prevencí. Zdravě žít, otužovat se, vyhýbat se stresu. To poslední v dnešní uspěchané době je takřka nemožné. Existuje i očkování, ale já osobně nikdy nevyužil. Za mého mládí to nebylo, a starého psa novým kouskům nenaučiš. Ale určitě pro rizikové skupiny vhodné řešení. I když nechíte se očkovat na jiný kmen, a moc to nepomůže. Člověk též nepozná s každým rokem vyhrožování o novém kmenu, kdy je to pravdivá informace a kdy se jen snaží prodat farmaceutické firmy svůj produkt. Paranoa patří k duchu doby.
Stále též platí, že si chřipka vybere i dost obětí na životě. Nezemře se přímo na ni, ale např. na selhání srdce, kdy prostě unavený nebo starší organismus nevydrží zátěž. To souvisí třeba i stím, jak hlavně v mládí má člověk touhu chřipku přechodit kvůli práci nebo prostě nechce nic zameškat. I já to párkrát udělal. Při dnešní dostupnosti medikamentů a doplňků není těžké. Ale stejně se to na organismu podepíše a až nás to skolí, je to o dost horší. Tak že asi tak posledních 15 let, jakmile se cítím malátný a nastydlý, zůstávám doma. Momentálně mám i volnou pracovní dobu, tak ani k lékaři nejdu s chřipkou nebo nachlazením, ale zůstanu doma, popíjím teplé nápoje, případně tlumím horečku. Vždy to chce aspoň tři dny v klidu a pak pomalu doplním pracovní resty. Ani dceru jsem do školy nehonil s příznaky chřipky nebo nachlazení, většinou naopak jsem poznal, že není úplně fit, ještě než propuklo naplno a nechal ji doma. Odměnou byl kratší a lehčí průběh nemoci.
Jako pomůcky poslední roky používám domácí šípkový čaj, cibule s cukrem a jako třešničku na dotu silný čaj se slivovicí, citrónem a medem. Pak se nádherně spí. Moraváci znají určitě lépe, tam slivovici používají i k léčení dětí. Já též otestoval a pomohlo, i když člověk musí ošetřit dávkování :) .
Tak přeji všem, ať se jim chřipka vyhne, a snažte se žít zdravě a hlavně žádný stres. Když už udeří, hybaj lehnout, pít horký čaj, odpočívat.
Krásný zbytek zimy.

Není snídaně jako snídaně

15. února 2016 v 10:20 | donPepe |  Volný čas
Patřím k lidem, kteří začínají den snídaní. Ničemu se nevyhýbám, snad kromě ovesných kaší. A taky drožďovou pomazánku si v souvislosti se zážitky z vojny nedávám. Jinak sladké pečivou, salám, sýry, housky, chleba, jogurt, ovoce i dětskou přesnídávku. A samozřejmě šálek kávy, když se peru s nemocí, tak hrnek čaje. Tento rituál držím celý život, ať pracovní doba začínala brzo nebo jsem směnoval. Za prvé energii potřebuje každý a samotný rituál též uklidní. Jedinou vyjímku jsem dělal po noční, kdy jsem hlad opravdu neměl.
Pro někoho je snídaně jen káva, čaj a cigareta. Znám spoustu lidí, kteří takto snídají. Také děti a mládež občas před školou nesnídá. Holky kvůli linii, kluci možná z lenosti. A pak to dohání tyčinkami, bagetami a energetickými drinky, protože první hodiny ve škole vítězí únava, důsledek nedostatku energie. Svou dceru jsem od mala vedl k snídaňovému rituálu a byl jsem celkem úspěšný pokud jde o základní školu, na střední už to bylo horší. Mám ovšem jednu úsměvnou historku. V první ročníku škola nevařila, studenti museli docházet do vzdálenější jídelny, tak dcera jedla doma. Měla připravenou porci oběda na talíři na ohřev v mikrovlnce. Tak jsem i po příchodu z práce domů poznal, že už byla doma ze školy. A jednou měla něco domluvené s holkami přímo ze školy, tak porci svíčkové zvládla k snídani. Energie jí tedy určitě nechyběla. Shodou okolností jsem z práce přišel dříve, tak mi hned došlo. Pak jsme se tomu společně zasmáli. Dnes už bydlí s přítelem a snídani si ráno dává. Tak v tomto ohledu jsem jako rodič uspěl.
A ještě jedna historka z minulého týdne, méně úsměvná, určitě k zamyšlení. Já většinou snídám doma, mám rád klid. Nedávno ovšem došlo ke znovuotevření restaurace s nabídkou snídaní. Vyrazil jsem hned ráno po probuzení, objednal si míchaná vejce, toast a čaj. Kousek ode mě seděla žena neurčitého věku, já hádám tak klem třiceti. Během mé snídaně si dala dvakrát 2 dcl vína. Pak platila, dle ceny to měla třikrát. Já dojedl, poděkoval a zaplatil. Při odchodu to té paní zřejmě nedalo a objednala s ještě jednu sklenku. Tak je vidět, že snídani si představuje každý jinak. Já osobně mám nízký tlak a doktorka mi doporučuje ráno malou šťopičku na srovnání, ale já mám rád čistou hlavu.
Tak přeji všem dobrou chuť ke všem druhům snídaní, ale láhev vína po ránu nedoporučuji. To radši tu svíčkovou nebo vepřové závitky v banánovém listě.


Domov jako klidný přístav

14. února 2016 v 16:10 | donPepe
Každý potřebuje domov jako ten klidný přístav, kde se schová před bouří, načerpá sily potěší se s nejbližšími. Jako novorezenci nevnímáme domov jako byt nebo dům, ale jako místo bezpečí, kde se o nás postarají rodiče. Je mi líto všech, kteří to nepoznali, musí jim to chybět celý život. Postupně se otrkáváme a součástí domova se stávají hračky, postel, starší sourozenec, kterého štveme a nebo mladší sourozenec, který štve nás. Já osobně byl ten mladší.
Když ná tam vtrhne návštěva, chráníme si své hračky a svůj prostor. Pokud nás hlídá někdo jiný, jsme celí nesví. tím jsme větší, tím se nám domů kolikrát nechce. Chceme být dlouho venku, objevovat neznámé. To tedy píšu za sebe, za ročník 1973. Pokud to převedu do současnosti, mám pocit, že dnes je na domově nejdůležitější, jestli tam je signál a internet, nejlépe wi-fi. Já si z dětství pamatuji, jak se součástí domova stala barevná televize, dnes si děti neumí představit domov bez mikrovlnné trouby, pračky, myčky, rychlého internetu, notebooku, tabletu, bez sociálních sítí. Nehodnotím to jako horší nebo lepší, je to jiné. Sám neuznávám povzdechy mého ročníku, proč ty děti dnes sedí pořád u počítače, my byli pořád venku. No protože tenkrát internet nebyl a počítače se teprve objevovaly. Samozřejmě že když jsem doma měl můj první osobní počítač Didaktik Gama (obdoba ZX Spectrum), tak jsem na něm trávil mnoho času. Ale přeci jen to nebylo velkou součástí dětsvtí.
Standartní domov se nám během let proměnil a neustále mění, co dříve nebylo součástí, dnes je samozřejmostí. Ale co se nemění, je potřeba harmonického a klidného domova, kde se členové navzájem podporují a kde panuje láska, upřímnost a něha. Můžete mít suprově vybavený byt, ale když tam vládne nenávist a násilí, nebude to domov. Adresa trvalého pobytu nám určuje pouze místo, ale doma se můžu cítit třeba ve stanu s těmi, co mám rád.
Vůbec nejkrásnější je budovat domov pro své děti. Své dceři jsem se snažil dopřát, jak tu materiální stránku, tak i ten pocit bezpečí a lásky. Protože když se nám toto podaří, budou se za námi potomci vracet kamkoliv, a pořád to bude domů.

Sv. Valentýn vs. Halloween

14. února 2016 v 15:08 | donPepe
Z tohoto souboje komerčních svátků vychází jako vítěz Halloween. Z pohledu dětí určitě, masky, sladkosti a když mám pifku na nějakého souseda, mohu naházet vejce na dům nebo použít toaletní papír. Z pohledu dospělých pakárna s maskou a dětmi, které chtějí složitý kostým nesmyslného charakteru. Teenageři mohou využít ke schůzkám na neobvyklých místech a samozřejmě k večírku, na ten se záminka vždy hodí. Bohužel patřím ke generaci, která v mládí neabsolvovala, tak to znám jen z pohledu rodiče, ale i tak mi utkvěl v paměti spíše maškarní ples, který je pro naši zeměpisnou polohu tradičnější. Při shrnutí utrácení na tento svátek slouží k přípravě kostýmů, koledování o sladkosti, tak že k radosti pro děti a dospívající, starost pro rodiče. Tak proto u mě vítězí.
Svátek sv. Valentýna naopak dětem nic neříká, jen dospělý se chovají trochu divně a dělají jako by se včera nehádali. Snad jen kdyby vyráběli ve školce nebo škole valentýnky. I když na první trapasy a odmítnutí je lepší komornější prostředí. Kdo se nechá zlákat spirálou utrácení a výměny zboží za služby ve vztahu. Nevím, když už mám s někým vztah, snažím se být pozorný a laskavý stále a ne blbnout kvůli komerci. Samozřejmě restauratéři, květinářky a klenotníci svátek vítají.
Mohu poskytnout jednu radu pro muže, když už toho mají dost a stýská se jim po samotě. Při otázce drahé polovičky: "|Copak dostanu k Valentýnu ?" s úsměvem odpovězte:"Ale drahá, to je svátek zamilovaných, to se nás netýká." A pak můžete svátek zamilovaných strávit v oblíbené restauraci s podobně naladěnými přáteli. Samozřejmě myšleno v nadsázce, každá laskavost, upřímnost a krásně strávené chvíle v páru potěší a prodlouží život, jen nečekat na ten oficiální den.
Všem přeji krásné prožití všech možných svátků a někdy zase načtenou.

donPepe