Vždy to jde

3. srpna 2017 v 9:39 | donPepe |  Životní styl
Kdybych tak mohl změnit svůj život. Takto položená otázka mě vlastně ani nenapadla. Prtotože vždy to jde. Někdy snáz, někdy lehčeji, občas k lepšímu, občas k horšímu. Vztah, rodina, práce, životní styl -nejčastější témata změn. Pokud je člověk sám a nemusí se ohlížet na ostatní, je změna čehokoliv snadnější. Stačí první krok. Já sám jsem zastáncem spíše radikálnějších kroků a změn než pozvolných. Asi z důvodu, že se člověk nemůže rozmyslet a vrátit změnu zpátky. Pochopitelně s rostoucím věkem se stvávám konzervativnějším a radikální změny nehledám.
Mnohokrát pokus o změnu souvisí s výročím významných událostí jako jsou narozeniny, Nový rok, svatba, rozvod, rozchod nebo narození dítěte. Při radostnějších událostech nastartujeme změnu obvykle plánovaně a k lepšímu ve snaze dát okolí to nejlepší z nás. Při špatných událostech a změnách kolem nás si naši nastávající proměnu ani nemusíme uvědomit, o to devastující mohou být následky. Záleží pak i na našich blízcích, jestli změnu k horšímu zastavíme, ustojíme a vrátíme se zpátky.
Já osobně jsem naposledy udělal pár změn v životě těsně po 40. narozeninách. Tentokrát nebyly překotné, rozmýšlel jsem se celkem dlouho, čas mě netlačil. Hledal jsem hlavně něco, co mě bude bavit, vnitřně naplňovat a budu to zvládat i s rostoucím věkem. Rozhodl jsem se pro práci v sociálních službách, absolvoval jsem rekvalifikace, několik dalších návazných kurzů a jsem dnes spokojený. Práce mě nestresuje, rozvrh si dělám sám a mám pocit, že pomáhám. Jediným slabým místem je tabulkové ohodnocení mé práce, ale i tak si myslím, že vnitřní pohodou, nestresováním a pravidelným denním režimem si svůj život prodlužuji. Uznávám, že podobnou změnu bych si nemohl dovolit s malými dětmi nebo hypotékou, což jsou nejzávažnější faktory, které nás ovlivňují.
Další změnou, i když ne tak výraznou byla úprava jídelníčku a pravidelnějšího sportování. Naštěstí jsem i dosavadní život žil aktivně a v kuchyni jsem vždy rád experimentoval a pouštěl se do pro mě nových věcí. Do jídelníčku jsem přidal více zeleniny a bylinek (hlavně pokrmy s červené řepy) a začal pravidelně dvakrát v týdnu navštěvovat fitko. Neformuji postavu a netrhám rekordy. Zároveň si krásně vyčistím hlavu, pokecám se známými úplně z jiných oborů, prostě krásný relax. Zde se musím přiznat, že poslední dva měsíce má docházka drhne. Za prvé obecně moc dobře nesnáším vedra a trošku laboruji s loktem a ramenem. Asi budu muset svůj život změnit i návštěvou specialisty a zjistit, jestli to už je prostě věkem nebo je tam jiný zádrhel. Já zatím k doktorovi chodím jen na preventivní prohlídky vždy po dvou letech (všechny hodnoty jsou v pořádku) a na zubařské prohlídky. Jinak doktory nevyhledávám, při onemocnění se léčím sám.
Tak že třeba jsem někoho isnpiroval ke změnám. Pokud máte čas, neškodí si hodit na papír plán. Současný stav a kam se chci posunout, rozepsat jednotlivé kroky a časový rámec. Protože můžete odhalit překážky, které vás čekají nebo i slepé uličky. Ale nic by nás nemělo odrazovat k neustálým změnám k lepšímu. Pracujeme na sobě celý život. Ovšem potřebujeme i časové období stability a neměnosti, kdy čerpáme síly pro další zítřky.
Tak že, šup, změňtě svůj život, o hodně či málo, ale s rozmyslem.
 

Prázdniny u babičky

18. července 2017 v 10:45 | donPepe |  Životní styl
K době prázdnin patří trávení času u příbuzných. Mě se týkalo v 80. letech minulého tisíciletí (zní to fakt hrozně). Tehdy připadala v úvahu dovolená s ROH, pionýrský tábor a babičky z obou stran rodičů. Devizový příslib jsme nedostali a do Jugoslávie jsem se nepodíval. Ale náhradní pobyt u Balatonu nebyl špatný. Psal se rok 1980 a pamatuji si, že naši fotbalisté vyhráli Olympiádu v Moskvě. Tehdy jsem ještě moc nevnímal rozdělený svět a bojkot západních sportovců. Ale české dospělé osazenstvo si u rádiových přijímačů náležitě užívalo.
Ale zpátky k babičkám. Já měl dvě bydlící v diametrálně odlišných místech a prostředích. Brumov na Valašsku a Ústí nad Labem. Nejdřív k Ústí, když jela chemička na plný výkon, to byla fakticky síla. nedivím se, že děti z tohoto kraje jezdily k nám do Jizerek na školu v přírodě. jestli to bylo celkově něco platné, opravdu nevím. Nejradši jsem měl výlety na Střekov, kde každé léto měla pravidelná vystoupení šermířská skupina. Babička bydlela na sídlišti pod Střekovem, tak že jsme chodili pěšky lesem, což byla též zábava. Samozřejmostí byly návštěvy hřbitova, kde odpočíval děda, kterého jsem si už nepamatoval. Když babička dávala květiny, upravovala hrob a povídala si s dědou, tak já se potloukal kolem, četl si náhrobky a představoval si, co se asi stalo, když tam psali tragicky nás opustil. Celé dětství jsem si pamatoval jména, datumy úmrtí i jména hrobů, které se nacházeli v okolí toho dědovo.
Dalším milým zpestřením byli návštěvy zologických zahrad v Ústí nebo Děčíně. Tím dítě nikdy neurazíte. Nevím tedy, jak to bavilo babičku, ale mně se zpátky domů nikdy nechtělo. Kousek od Ústí v Povrlech jsem měl tetu, strejdu a dva bratrance. Tam mě babička vozila za klukovskou zábavou. Blbnout po lesích a v bazénu. Posledním bodem zábavy byly výlety do obvhodního domu Labe. Znáte to, spousta jezdících eskalátorů a zboží. A nesmím zapomenout spoustu hodin Člověče, nezlob se ! a poslechu gramofónových desek s Hurvínkem. Občas k sousedce nad námi přijela též vnučka zhruba v mém věku, tak že některé hry a výlety pak byly společné. Možná mezi námi i něco zajiskřilo a chvíli jsme si i dopisovali. A když nedorazila ve stejném termínu, tak jsem si na hřišti vyhlédl na kamarádění a dopisování jiné děvče. Jsem narozen ve znamení Blížence, tudíž se rád ružím od mala. Skamarádit se s holkou na dovolené, táboře nebo i ozdravovně a získat adresu na dopisování byla snad povinnost. Většinou to skončilo tak dvěma dopisy na obě strany, co také psát, když je vám tak deset let.
Styl života u babičky v Ústí byl takřka totožný s tím mým v Jablonci n.N. Něco úplně jiného bylo malé hospodářství u babičky v Brumově. Malá vesnička, jedno náměstíčko, jeden krámek. Slepice, králíci, koza, štípaní dříví, blbnutí v potoce. Též se nás tam sjíždělo vícero (táta byl s pěti dětí) a bratranci a sestřenice patřili k prázdninám. Jednou byla bouřka a velkej slejvák a nás s bratrance napadlo jít chytat ryby do síťky. naše teorie, že v tom větším proudu se musejí ryby nechat unášet a stačí ponořit do proudu síťku a určitě něco chytíme. Ha, ha, ha. Ponořil jsem síťku, nevím co se do ní chytlo, protože jsme ji už nikdy neviděli. strhlo mě to s sebou ... Pár vteřin jsem plul na zádech proudem, jedním okem jsem si všiml zděšeného bratrance. Pak zvítězila logika a prostě jsem se postavil na nohy, jelikož potok nebyl zase tak hluboký. Jak jsem cítil trochu pevné půdy pod nohama, zklidnil jsem se. Sice mi proud podrážel nohy, ale ke břehu jsem doklopýtal a bratránek mě pomohl vylézt. Byl jsem úplně durch a měl pořezanou dlaň. Nepřemýšleli jsme jako správní kluci o tom, jak tragicky to mohlo taky skončit, ale nechtělo se nám domů, jelkož jsme tušili průšvih. Ten den nás tam totiž rodiče přivezli a ještě si tam povídali a neměli ani páru, že jsme někde venku. Byla mi zima, tak jsme se šli přiznat. Na dlani mám malou jizvu, dostal jsem suché šaty a teplý čaj se slivovicí a spalo se mi fakticky nádherně. Vynadáno jsme dostali až druhý den.
V Brumově měl malé hospodářství ještě tátův bratranec (tak že asi strýc z druhého kolene) a vyráželi jsme ještě na návštěvy do nedaleké Poteče, kde bydlel a ještě stále bydlí můj nesjtarší strýc. Starost o domácí zvířata, brzké vstávání, blbnutí v přírodě nebo dvorku jsem si fakt užíval. A když jsem chtěl něco pdobného dopřát i své dceři, musel jsem zase vyrazit do Brumova ke strýci, který stále ještě hospodaří. Dcera se tam zase potkala se svými sestřenicemi a užívali si dost podobně. Aspoň venku, doma přeci jen vítězili telefony a internet. Ještě vím, že strejda v Poteči a jeho nejstarší syn též hospodaří. Ale jinak se všichni přesunuli do města nebo se hospodaření přeměnilo jen na bydlení na venkově.
Tak že opravdu nevím, kam moje dcera by mohla jet se svými dětmi na venkov, aby to zůstalo v rodině, jelikož přes pár generací se většina přesunula do města. Asi na tom vylidňování venkova něco je. Tak že buďme vděčni za každou babičku a dědečka na venkově ( a samozřejmě vůbec za jejich přítomnost a lásku).

Elektronická komunikace se školou

28. června 2017 v 14:29 | donPepe |  Úvahy
Viděl jsem nedávno jednu debatu o školství, kde zúčastnění vyzdvihovali elektronickou komunikaci rodičů se školou, zejména její jednoduchost a přístupnost. Jelikož se pohybuji pracovně v různých rodinách, musím namítnout, že vše nefunguje tak skvěle. Vůbec se nebere zřetel na rodiče, kteří si s technikou moc nerozumí. U nás na Jablonecku na druhém stupni už funguje leckde jen elektronická žákovská. Za prvé se tedy prostě počítá s tím, že v každé rodině už je notebook nebo počítač a stálé připojení k internetu. Je určité procento rodin, kde tomu tak není a zároveň se to bojí přiznat, tak že vlastně ani nemají moc přehled o výsledcích svých ratolestí. Námitka, že stačí chytrý telefon nebo tablet, je pravdivá tak napůl, jelikož obslužný program je dělaný na využití na počítači. Navíc rodiče, kterým nejde ovládat a rozklikávat internet na počítači, do chytrého telefonu nepolezou. Ano, umějí si leccos vygooglit, sledovat videa, ale orientace v Bakalářích jim dělá problémy. Škola sice nabídne, že poskytne jednou za 14 dní výpis z Bakalářů, ale to je dost málo, dovědět se jednou za 14 dní prospěch. A ještě vypadá člověk na schůzkách jak negramot.
Druhým úskalím je, jako u každého podobného systému, včasné vkládání relevantních dat. Dříve rodič požádal dítě o žákovskou, otevřel ji a hned viděl od posledního podpisu, co a jak se změnilo, která poznámka je čerstvá. Dnes si vzpomene a dítě připomene, že pouze na webu. Ale zrovna u počítače někdo je a dělá na něčem, tak se koukne později. Nebo prostě zapomene. A pak se uprostřed týdne koukne na prospěch, nepozná na první pohled, kdy a jaká známka přibyla, za co byla, jak je důležitá. Musí se stejně ptát, dítě mlží, ověřitelnost informací nulová. Sdělení o třídních schůzkách muselo být podepsané. Dnes se dají prošvihnou daleko častěji.
A někteří učitelé systému též nehoví, známky ukládají nepravidelně, většinou na konci týdne. Tak že se vám může stát, že shlédnete prospěch ve středu, vše v pořádku. A v pátek odpoledne tam naskáče několik nedostatečných, vy se už nepřihlásíte, proč taky každý den, co se asi mohlo stát. A v pondělí odpoledne vám volají ze školy, co jako hodláte dělat s tím špatným prospěchem, že snad ani nesledujete známky nebo co. To je asi extrém, ale ukazuje, že když učitel nedává data včas a pravidelně, systém opět pozbývá funkčnosti. Já už naštěstí dítě školou povinné nemám, ale ještě na střední škole si pamatuji předměty, kde se známky ukázaly vždy až na konci čtvrtletí, kdy si asi učitel řekl, že by bylo dobré to tam naházet.
Asi existují školy, kde je elektronická komunikace se školou na vysoké úrovni, ale já se spíše setkal s nedorozuměními nebo pozdními informacemi, kdy škola veškerou odpovědnost předává na rodiče, kteří si ale leckdy opravdu neví rady. Věta ukaž žákovskou byla jasná, výsledky byly vidět hned a kolikrát i trest přišel vzápětí. Tak snad příští roky ukáží to lepší v elektronické komunikaci, která se liší školu od školy.

Ještě bych zmínil jednu drobnost, na třídních schůzkách rodič dostane prospěch na jednořádkovém papíru, jako jsem dostal i heslo a přihlašovací jméno. Chápu, že šetřit lesy se musí. Když ale vím, kolik jiných zbytečných papírů školství dovede vytvořit, tak si jako daňový poplatník při pohledu na ten pidipapírek říkám, kde to jako jsme ??
 


Volební preference

16. června 2017 v 14:33 | donPepe |  Úvahy
Termín volební preference je slyšet i vidět každý den. Stranické aparáty se upínají k volebním průzkumám a dle nich vymýšlejí svá hesla a pokrucují programy. A volič jim na to zase skočí. Ale o tom jindy. Zaujala mě rezignace pana Sobotky na vedoucího muže ve straně. Na podruhé tedy demise vyšla, i když jiná. Nemám nikdy chuť ani nervy poslouchat politické proslovy plné prázdného tlachání. Ale přeci jen jsem zaslechl jeho poznámku, že volební preference ČSSD nejsou takové, jaké by si strana zasloužila, vždyť tak pilně pracuje. Tak vítejte vreálném světě normálních občanů, kteří si za svou práci a odvody zaslouží zdravější, průhlednější, vstřícnější a rychlejší státní aparát.
Pan Sobotka jen pokračuje ve fňukání, proč se tohle děje, vždyť já jsem tak hodný a pracovitý. Nemám rád politiky, kteří nikdy nedělali nic jiného a už jako cucáci naskolčili do poslaneckých lavic. Jejich odtržení od reality je o to větší. Jeho nastřádání si na byt s náhrad za cestovné hovoří za vše, je to jako zi ze sociálních dávek nastřádat na auto. Zkuste to.
Jeho proslov jen odráží jedinou politiku ČSSD, kterou umí. Rozdávat z cizího, přerozdělovat bez rozmyslu na následky jen pro čiré zalíbení se komukoliv. A diví se, že to nefunguje. Ale ty obraty, nerozhodnost, rozhádanost. Ani rozhodnutím soudu se neřídí a odměnu p. Altnerovi (uznávám, že je sporná) nezaplatili. Vymlouvají se na dědické řízení. Ale od občana vyžadují poslušnost vůči státu. Působí jako dítě ve školce, které je protivné a rozmazlené a neustále si ostatní děti kupuje bonbóny, jinak by si s ním nikdo nehrál.
A vše to navíc nahrává panu Babišovi, který si ze státu chce udělat svou firmu. ANO bude lépe, ale jen zaměstnancům té jeho firmy. Ostatní svlékne z kůže, sváže nařízeními za nezbytného elektronického monitoringu. Pořád mluví o výběru daní od živnostníků a drobných podnikatelů. A při tom by stačilo, aby holdingy typu Agrofertu neoptimalizivaly daně a vybraly by se navíc ne jednotky, ale desítky miliard. Naoko se zbavil vlastnictví, ale každému je jasné, že vše jede dle něj.
Jak optimalizoval, vyváděl, půjčoval a přesouval finance - tak by chtěl řídit stát ? Jeho holding je největší požírač dotací v celé EU. Jo, a to není vyčůraný Čech, ale Slovák. Ovšem při řízení státu, žádné dotace nedostane, jedniné dotace jsou ty ve formě daní, co od nás vybere, abych mohl ulevit velkým a zavázat si je. Malé si stačí zavázat koblihou či párkem zdarma.
Bohužel, alternativa není. K volbám sice půjdu, ale obávám se výsledku. A jestli vznikne po Novém roce dvojblok Babiš Zeman, je to pomalu na odchod do ilegality.
Tak že preference ostatních stran, leťte vzhůru, ať zaženete mou noční můru !

Výdaje neziskovek

29. května 2017 v 9:19 | donPepe |  Úvahy
V novinách mě zaujal krátký článek věnovaný výdajům WHO - Světové zdravotnické organizaci. Ročně totiž vydá zhruba 200 mil.dolarů na cestování. Na boj proti AIDS, žloutence, malárii a tuberkulóze vydala zhruba stejnou částku. Ještě pak zmiňuje, že odstupující ředitelka Margaret Chanová sama létala nejdražší první třídou. A určitě nebyla sama. A dalo by se pokračovat směrem, jak byly peníze určené přímo na pomoc postiženým oblastem využity. Věřím, možná naivně, že většina na přímý pobyt lékařského personálu v postižených oblastech a na prohlídky, očkování nebo zákroky. Ale určitě se tam vešlo i nějaké to sympózium v exotické destinaci s bohatými rauty a programem.
Čím větší organizace, tím větší aparát a každá koruna nebo dolar určené k boji proti nemocem a prevenci proti nim, je rozmělněn mezi cestovní výdaje, mzdové náklady (též nemalé), pronájmy sídel, rauty a reklamní předměty. I to samozřejmě patří k provozu, ale jde o vhodnou míru. A podobné problémy mají další organizace a neziskovky. Běžný občan pak tápe. Má přispět na provoz velké neziskovky nebo organizaci, která svým širokým polem působnosti má větší šanci užitečně využít prostředky nebo pomoci malé místní neziskovce, která bojuje na úzce vymezeném hřišti ? Já osobně jsem asi pro druhou variantu. Ale samozřejmě ani já nepřispívám na potkání, protože v každém městě na pěších zónách a náměstích můžeme potkat spoustu lidí, nabízející obrázky, výrobky, hračky atd. za poplatek, který je určen pro specifický účel nebo osobu. Často je tato činnost nabízena jako brigáda a přivýdělek. Ukáží vám i dokument, že tato sbírka je řádně registrovaná u daného ministerstva a výtěžek je určený tam a tam. Už se ale nedozvíte, v jakém poměru. Trochu jsem se o to zajímal, a zjistil jsem, že registrovaná sbírka znamená v podstatě, že je evidovaná a nahlášená. Ale další kontrola je dost nejistá. Vypozoroval jsem, že často má určitá osoba nahlášenu více sbírek, do ulic vyšle spoustu brigádníků, které odmění procentem z vybraných prostředků, sám si něco nechá na "provoz" a něco snad doputuje tam, kam má. Ovšem to už se jako přispěvatel nemáte šanci dovědět.
Ale můžeme se divit malým, že se chtějí přiživit, když velcí hráči si mohou dovolit utrácet i za luxus ? Já pracuji v místní malé neziskovce za malý plat. Nedovedu si představit, že bychom vykázali městu, kraji nebo ministerstvu výdaje za první třídu, rautíky, výjezdní zasedání vluxusním hotelu apod. Asi bychom brzy skončili.

Přispívejte tedy s rozmyslem, protože peněz je na všechno relativně hodně, problém je ve věčném přerozdělování, fakturování služeb, které nejdou dohledat, smlouvách za pronájem kanceláří, skladů nebo službách IT.

Nezvladatelný Štěpáneček

5. května 2017 v 12:28 | donPepe |  Životní styl
Dnes jsem byl nakoupit v jednom supermarketu a viděl jsem tam učebnicovou ukázku nezvladatelného (nezvládaného) dítěte a bezradné matky. Bohužel. Vcházeli jsme zhruba nastejno. Představení začalo hned u vchodu, protože Štěpáneček (jak se jmenuje hned věděl celý obchod) chtěl jezdit na kole. Jednalo tedy o takové to odstkovadlo bez šlapek. Následovaly výkřiky různé intenzity jako : Štěpánečku počkej, Štěpánečku to nesmíš a snad nejhorší - Štěpánečku, musíš vydržinkať. Samozřejmě personál upozornil matku, že na kole tedy rozhodně ne. Štěpáneček to nesl nelibě, začal se vztekat a něco nesrozumitelně (alespoň pro okolí) vřískat. Matka jen opanovala tvrezením, že pán to přeci zakázal. Přesunutí odpovědnosti má asi zmáknuté nejlépe. I když jsem se nepohyboval zrovna v jejich blízkosti, měl jsem přesný obraz toho, co Štěpáneček dělá (jako ostatně všichni zákazníci).
Setkali jsem se opět u pokladen, kdy nejčastější výkřiky bylo o tom, aby Štěpáneček vrátil zpátky to, co vzal. Co jsem zasledoval, vrátil to úplně jinam a vzal si něco dalšího. Každou chvíli do někoho vrazil a pak se vyzývavě koukal na dotyčného, co se jako bude dít (zřejmě jeho oblíbená činnost). Ćekal bych spíš reakci typu, to se nedělá nebo nesmí, tohle nesmíš dělat, případně, chovej se slušně nebo ... opět všichni slyšeli jen věty typu, musíš dávat pozor, musíme počkat ve frontě a oblíbené - Štěpánečku, musíš vydržinkať.
Nevím, možná matce křivdím a dítě má nějakou psychickou poruchu. Ale rozhodně doufám, že se už radila s odborníky. Jinak když nezvládne zhruba tříleté dítě, co s ní bude dělat třeba šestileté nebo následně náctileté. To pak sedí v poradně a neví, co s ním. V horším případě podávají vysvětlení na policii. A vůbec ti rodiče nechápou, kde se stala chyba, vždyť přece mu všechno dovolí a všechno má, tak proč pořád takhle zlobí ? Jelikož od mala nemá mantinely. Představa podobných rodičů, kteří naivně omlouvají svého potomka tím, že je takový živější, ale určitě z toho vyroste, je zcela mylná. Jen se jeho tyranství bude projevovat jinak. Pravděpodobně jim zůstane na krku jako nezaměstnaný a bude jim brát věci a peníze. Někteří rodiče dokonce i tehdy dotyčného omlouvají stylem, když on Štěpáneček je takový citlivý, jednou přišel o hodinu pozdě do práce (hned druhý den pracovního poměru) a mistr na něj křičel. A když přetáhl pauzu na oběd o další půlhodinu, tak ho chtěl rovnou vyhodit. A Štepáneček radši odešel sám. S tím vstáváním je to těžké, když on ale přece se musí pobavit večer s kamarády. A my mu nějakou tu korunu na to dáme, vždyť je tak mladý a citlivý. Ne, nepříspívá, proč taky, je to naše zlatíčko. A taky nemá z čeho, z Úřadu práce ho vyhodili, protože parkrát nepřišel. Když oni si ho pozvali na ráno, a víte přeci, jak to má ten náš Štěpáneček s tím vstáváním ...

Cirkus FAČR pokračuje ...

4. května 2017 v 12:44 | donPepe |  Úvahy
Před nedávnem jsem napsal článek o neatraktivnosti naší ligy a špatném prostředí kolem fotbalu. Nenapadlo mě ovšem, jak rychlý spád bude mít další vývoj kolem fotblau, i když se nytýká přímo hry jako takové, ale o celkovém prostředí leccos napovídá. Osobně mě akce přakvapila, jelikož fotbalu vládnou zkušení šíbři vychovaní v korupčním prostředí plném klientelismu. Pravidla současné bafuňářské hry se tvořila v 90. letech, ne nadarmo zvaných divokých, kdy pod dojmem nabyté svobody si řada lidí myslela, že vše je dovoleno. Posty obsadily komunistické kádry, často spojené s vrcholnými funkcemi krajských nebo okresních výborů KSČ nebo rovnou po službě v StB. Někteří jsou tam dodnes.
Proč vlastně dochází k takové akci až nyní ? Fotbal je odvětví sportu samo pro sebe, vždy do něj teklo nejvíce peněz z rozpočtu a jejich přerozdělování byla divočina vždy. Před pár lety unikly maily p. Berbra s dalšími spřízněnými funkcionáři ohledně seznamu svazů, které je volí a těm tedy pošlou ty dotace. Nejhorší je, že tito lidé si ani nechtějí připustit, že dělají něco špatného, je to pro ně norma. A můžu jmenovat další neduhy: penězmi určené na mládež se vylepšují smlouvy a odměny hráčům dospělého áčka, rozpustí se se za provoz klubu, dotace je předem vázána na udělení zakázky spřízněné stavební, dopravní nebo jiank zainteresované firmě. Liberec rovná se Synerov, bohužel platí i pro blízké okolí. Už když Syner sponzorovl hlavně hokejisty Liberce bylo pravidlem pro stavební firmy, které se ucházely o subdodávku, že byla podmíněna sponzorským darem pro Tygry. A jelikož Syner nyní sponzoruje i jablonecký fotbalový klub, pochybuji, že se praxe změnila. Na to ukazuje i jeden z důvodů obvinění ohledně dotace na přestavbu stadiónu. Kdo to asi stavěl a jak probíhalo výběrové řízení ?
Možná to vypadá, že kopu do někoho, kdo se nyní nemůže bránit. Ale o p. Peltovi už jsem v článcích nebo komentářích psal. Pocházím a žiji v Jablonci, tak vím. Stejně jako další místní. Ano, pro jablonecký fotbal toho udělal hodně. A ještě více pro sebe. Jako aktivní člen ODS se vždy podílel už od 90. et na územním plánu a prodeji městských nemovitostí, z čehož plynuly zisky a síť klientelismu.
Jsem zvědavý, jak případ dopadne ajestli ho tedy minulost opravdu dožene a soud spočítá. Dnes byl tedy i obviněn, jak jsem se z médií dozvěděl. Že s jabloneckým fotbalovým klubem to bude na levačku, je nad slunce jasné. Obvinění dalších jako p. Březiny (není to poprvé) nebo p. Jansty jen vykreslují prolezlost korupce a klientelismu v celé funcionářské části sportu. Směna pozemků s fotbalovým svazem, nevýhodné smlouvy o prodeji nebo pronájmu atd. Ale pozor, zatím vidíme jen špičku ledovce. Do sportu a všech svazů vždy teklo hodně peněz, které někdo přerozděluje jen dle svých potřeb a zájmů. Jen se o tom moc nemluví. Je to jen další pokračování funkcionářských excesů jako to bylo v případě SAZKY, kde různí představitelé sportovních svazů seděli v dozorčí radě, ale za úplatu šli na ruku p. Hušákovy. Jak to dopadlo, všichni víme, ale přijmout odpovědnost a odstoupit z funkce a přiznat svůj podíl viny ? To se přece v Čechách nenosí.
Tak že ... zelená je tráva,
fotbal to je hra,
dotace rozkrádat,
věc je záludná,
jen se stím Peltou nepárej,
dlouhé tresty všem hned rozdávej ....

Počítačové hry na OH ?

23. dubna 2017 v 12:02 | donPepe |  Úvahy
Tzv. E - hry jsou stále populárnější a sledovanější. V Asii už je zařadili na oficiální program Asijských her v roce 2022. A dalším logickým krokem je zařazení do programu olympijských her. Krok správným směrem ? Dle mého ne, zároveň jsem i toho názoru, že nějaká olympijská myšlenka soutěžení všech sportovců bez ohledu na národnost a víru, která spojuje všechny a všechno, už dávno neplatí. Zhruba od doby prvního prodeje televizních práv. Ale ani v dávnějších dobách nebyla olympijská myšlenka pro každého. Stačí se podívat na sportovní disciplíny, které byly pilířem prvních her jako zápas, parkurové skákání, šerm, veslování, plavání nebo atletika - v podstatě elitní sporty, kterým se věnovalo horních deset tisíc na elitních školách.
Postupem času se stala samotná Olympiáda výnosný komerční a propagandistický produkt. Hlasování o dalším pořádajícím městě centrem korupce. Peníze především. Proto se na olympiádu vrátili profesionální tenisté, hráči NBA a NHL (ti ovšem se stáhli, neboť samotný produkt NHL je daleko výnosnější - aspoň se na nic nehrají). Kvůli tlaku od sponzorů a majitelů televizních práv. Nové, divácky atraktivní sporty se tlačí na výsluní, staré garnitury tzv. klasických svazů se brání případnému vyškrtnutí. K redukcím disciplín dochází, sami se pak snaží zatraktivnit svá pravidla kvůli televizním divákům.
A do toho přesně zapadá tlak na zařazení e-sportů na olympiádu. Argument, že se tomu může věnovat každý, je závadějící. To by se mohly do programu zařadit například stolní hry jako Carcasonne nebo karetní hry. Třeba takové Člověče, nezlob se je ideální. Hlavním důvodem jsou zase a jen peníze a sledovanost.
A je to vhodná disciplína, které se mají věnovat masy mladých ? Ano, už bez tak tráví hraním spoustu času, tak proč se neprobojovat na olympiádu. Nevím. Ostatní sporty a disciplíny nutí člověka někam chodit, mít fyzickou a psychickou přípravu, trénovat, spolupracovat, žít zdravě. Nepopírám, že sedět u počítače, rychle reagovat na gamepadu a klávesnici, není výkon. Ovšem určitě nevede ke zdravému životnímu stylu. Ale jsetli je to vůle Olympijského výboru, budiž. Ještě malá technická poznámka. Jsem zvědavý, jak to vyřeší hráči s dopingem, jelikož jako olympijský reprezentant si nemůže dávat kávu nebo energetický nápoj, který je nedílnou součástí herní sestavy PC. O dalších nastřelovácích ani nemluvě. Nevím, jestli se to už řeší a hlídá na současných mistrovských turnajích. Doufám, že ano. Jinak by už nám z Olympiády zbyl opravdu jen komerční a nezdravý produkt.
Hezkou neděli všem hráčům a fanouškům.

Velikonoce

10. dubna 2017 v 8:42 | donPepe |  Životní styl
Dlouhý víkend se blíží, počasí zatím dobré, i když přes dvacet stupňů asi nebude. Jelikož už máme duben, nehrozí snad trend posledních let u nás v Jizerských horách - zelené Vánoce, bílé Velikonoce. Sněhu jsme si letos užili po letech dost a slunce nám dodává potřebnou energii plnými paprsky.
Já mám Velikonoce za svátky jara a příprav na léto. Prodloužení víkendu o Velký pátek jsem přivítal, i když církevní svátky jdou mimo mě. Líbí se mi zvyky jako malování vajíček, výzdoba, Velikonoční trhy s rukodělnými výrobky a většinou usměvavé tváře vítající prodloužený víkend. Děti vyrážejí na hon na vajíčka, dospělí se stávají dětmi v honbě za kořalkou. Vlastně někteří se postupně stávají divokou zvěří s nekontrolovatelnými pohyby provázené nevolností. Nic se nemá přehánět.
I já jsem se v mládí účastnil divokých pondělních dopoledních taškařic. Ovšem pokud jde o výprasky pomlázkou děcčat a žen, má účast byla pouze symbolická. Prostě se mi příčí mlácení kohokoliv pod záminkou svátku umocněné každou další kořalkou. K nemlácení mě přivedla zhruba v 17 letech moje holka. Když jsem viděl ta jelita, bylo mi až stydno za všechny muže i rádoby muže, pro které je jedinou stránkou mužství jejich fyzická převaha na ženami. Později tento pocit umocnilo ještě narození dcery, a proto nečiním jiným to, co nechci, aby činili mně nebo mým blízkým. Samozřejmě vím, že svět funguje jinak, ale starám se hlavně o to, abych se mohl podívat do zrcadla a obstál sám před sebou.
A jelikož vím, jakou moc má případný požitý alkohol nad naší vůli a předsevzetími, koledovat nechodím už přes dvacet let. Vajíčka jsme doma malovali a za dohledu otce, si nikdy mládenci netroufli na dceři zkoušet výrazněji svou sílu. Osobně si myslím, že by stačilo se prostě zastavit, navzájem si popřát, dát si i tu skleničku, popřípadě něco k zakousnutí a pokračovat v krasojízdě.
Tak že všem přeji krásné prožití Velikonoc a rozumné požití alkoholu.

Dokončení příběhu

2. dubna 2017 v 14:23 | donPepe |  Tvorba
Nedávno proběhla na Blogu soutěž o dokončení kapitoly v příběhu od Petry Martiškové. Adresováno bylo hlavně dívkám, ale mně to nedalo, a též jsem se účastnil. Kapitola začala trapasem v jídelně před potencionálním klukem od třídní krásky a manipulátorky. Já jsem se nakonec rozhodl směřovat příběh trochu jiným směrem než pomstou, protože si myslím, že svou energii máme vynakládat lepším směrem. Nakonec jsem byl i mezi výherci, tak cenu ve formě knihy pro dívky asi někomu věnuji. Zde je mé dokončení.

Mysl jsem měla zahlcenou nápady a proto jsem nevnímala pohledy a úsměvy od známých i neznámých spolužáků. Bezva, video má úspěch. A Beáta ještě sbírá lajky. Popularita stoupá, jsem už slavná. Ha, ha, ha. Jak se říká: i špatná reklama je dobrá. Ale stojím já o reklamu ? Nestojím. Sama jsem nechápala blbky, co si vedou videodeníček, plácají kraviny a zahlcují tím youtube a vůbec internet.
Ještě pár metrů, schodů a budu venku. Zalezu a už sem nikdy nevkročím. Všude se odhlásím, změním školu bydliště a … Prásk. Další zářez. Jako bych nevěděla, že při a po dešti jsou schody před školou extra kluzké. Architekta by měli zavřít. Nebo tu firmu, stavební dozor, zadavatele, dodavatele, prostě všechny. Sbírala jsem se ze země a očima hledala rozsypané věci včetně sešitů a učebnic. Mám brečet nebo se smát ? Nejradši bych tu vše nechala a pokračovala v rychlém ústupu. Klid holka, vydechni si, nadechni se. A nerozhlížej se. Při dnešní smůle už to možná někdo natočil nebo natáčí a než přijdu domů, nespočítám lajky a komentáře.
V duchu jsem poděkovala tátovi, že mě neustále nutil mít obalené sešity a učebnice. Škoda bude minimální. Sice si ze mě kvůli tomu někdy utahovali, ale jak táta často říká :"Kašli na názor ostatních, ptej se, co to přináší tobě." Naposled jsem mu odpověděla: "A můžu tedy kašlat i na tvůj názor ?" s úmyslem ho naštvat, vykolejit. Prostě jen tak. Vždyť jsem, sakra, puberťák. Čeká se to. Ale pokračoval přednáškou v tom duchu, že jestli je k tomu relevantní důvod, můžu. Nesmím ho ale ignorovat jen z trucu. Základem jakéhokoliv vztahu je komunikace. A vyjmenoval pár příkladů, kdy jsem jeho názor nebrala v potaz a on mě nenutil ho změnit. Vyjmenoval hrozby a potencionální rizika, jak s oblibou povídá a finální rozhodnutí nechal na mně. I se všemi důsledky. A čím jsem starší, musím uznat, že měl a má často pravdu. Občas mu to i přiznám. Pak následuje ujištění, že chybovat je lidské, co on že se navyváděl než kapku zmoudřel. Je super, někdy na zabití s tím svým klidem a praktičností, ale super.
Zase jsem se ztratila ve svém vnitřním světě mezi myšlenkami a moudry. Není to snad zárodek psychické poruchy ?
"Počkej, pomůžu ti," pronesl kluk, sedl si na bobek, sbíral mé věci a podával mi je.
Kdo to je ? Spolužák ? Jeho tvář mi nic neříkala. Nebo jen náhodný kolemjdoucí uviděl bezbranné stvoření nebo-li hromádku neštěstí.
"Si v pohodě ?"
Tak jo, někdo mi pomáhá, mluví na mě a já já mlčím, jak zařezaná. Co to má, sakra, znamenat ?
"Jo, ne, vlastně … nevím," a nasadila tomu korunu. Proč ještě nevynalezli teleport.
"Jestli máš čas, můžem to někde probrat."
Už vím, kdo to je. Nastoupil do posledního ročníku, do áčka. Nový student, dost pohledný, musím uznat. Holky, včetně Beáty se o něm pořád něco vypráví. No jo, Beáta, není to snad ještě pokračování jejích škodolibostí. Rozhlédla jsem se kolem. Pár spolužáků, nikdo nemá mobil nebo tablet namířený naším směrem. Ovšem Beáta stála se svým stádečkem u vchodových dveří ? Má snad za úkol mě pomocník někam zavést a tam dojde k dalšímu ztrapnění ? Ale ne, tak dobrá Beáta není, tolik kroků dopředu nepřemýšlí, jestli vůbec někdy přemýšlí. Naopak její výraz napovídá, že je ohromena až nasrána tím, že stojím na schodech a povídám si s … jak se vlastně jmenuje ?
"Jak se vlastně jmenuješ ?"
"Má chyba. Petr. A smím znát i tvé jméno ?"
"Berenika."
"Zajímavé a zároveň krásné."
"Asi jo, ale ve školce jsem s ním užila dost."
Zasmáli jsme se. Láska na první pohled ? Blbost, ale něco je jinak. Normálně se neseznamuji tak rychle s opravdu atraktivním klukem. Zájem o Robina jako by pohasl. Vůbec vše ustoupilo do pozadí. Petr mi vzal batoh a nabídl rámě. Při zavěšování jsem se na kratičko ohlédla a viděla ty překvapivé až zděšené pohledy Beáty a stádečka. Krásný hřejivý pocit.

Šli jsme mlčky, bylo to opravdu zvláštní. Potkali jsme pár kamarádů. Přiblížili jsme se ke kavárně a on se zeptal: "Sednem si tam, nebo si vemem s sebou někam do klidu ?"
"Jako někam na osamocené místo daleko od lidí ?"
"To bys musela navigovat ty, já to tady moc neznám, bydlím tu krátce. Čemu se usmíváš ?"
"Že se sotva známe a já tě mám vést na osamocené místo. Holka vede kluka do lesa, trochu divný, ne ?"
"Nebo trendy, teď se to všude hemží rozhodnými amazonkami, které řídí vše kolem sebe a rozhodují o osudech ostatních. Ale mé úmysly jsou čisté. Jen jsem tím chtěl říct, že já úplně nemusím sedět v kavárně a ..."
"Promiň, jen něco vyřídím," koukla jsem se na displej, kde jsem měla několik vzkazů od Katky ve stylu, jako co to má být, tys prej odešla s tím novým, co spolu jako máme, kde jsem apod. Napsala jsem, že vše je v pořádku a že chci být sama a večer se ozvu. Schovala jsem přístroj rozhodnuta ho nechat pár hodin bez povšimnutí.
"Kde jsi to skončil ?"
" ...v kavárně a sledovat všechny okolo, jak čučí do displejů a nebaví se spolu. A není to narážka na tebe, tu myšlenku jsem chtěl vyjádřit ještě před tím."
Proč mě ta poznámka zasáhla ? Ne, zamrzela je správný výraz. Nepoznávám se. Jsem zmatená, nejistá a zároveň mám krásné pocity.
"Já nejsem vztahovačná. Copak ty nejsi neustále na příjmu a neházíš na zeď příspěvek za příspěvkem, úspěch za úspěchem ?"
"Myslíš jako na Facu ? Profil sice mám, ale nechodím tam. Nějak mě to nebere. Když jsem s někým, věnuju se mu naplno. O samotě se občas kouknu do virtuality, ale není to pro mě nutnost. A pokud jde o telefon, ani ho s sebou nenosím?"
"To jako vůbec ?"
"Jako vůbec, jen občas kvůli rodičů, když jedu někam ven nebo pryč, aby byli v klidu. Signál wi-fi mě proto nezajímá. Ale jsem dalek odsuzování těch, kteří podlehli svodům technologie. Tak mám vzít kávu s sebou ?"
"Jo, já si dám latéčko."
"Dobře, hned jsem tu."
Čekala jsem před kavárnou. Ještě před chvíli jsem nenáviděla celý svět, tedy aspoň jeho nejbližší okolí a chtěla se zdejchnout někam pryč. A teď ? Čekám na kluka a chci ho odvést na osamocené místo. V nadsázce, samozřejmě. Půjdeme se prostě projít. Jako rande, tak to je fofr. Já, nesmělá introvertka, zavilá nepřítelkyně červené knihovny propadám kouzlu lásky na první pohled ? Nebo jenom blbnu ?
"Tak zde je prosím, tvé latté, a můžeme jít. A nemusí to být opuštěné místo, to bychom museli jít asi hodně daleko. Ještě to tu nemám prochozené, ale běhat chodím do parku u řeky. Můžeme tam, jestli nejsi proti."
"Ty chodíš běhat ?"
"Jo, skoro každý den, někdy ráno, někdy večer, když je nálada nebo naopak není. Radši běhám v přírodě než na pásu."
"Chodíš do fitka ?"
"V minulém bydlišti jo, tady jsem ještě nebyl. Doporučíš mi nějaké klidné, rodinné prostředí, kde se nesleduje hlavně móda a introverta nechají být introvertem ?"
"Jo, jasně. Můžem klidně jít třeba zítra spolu."
"To můžem, budu velmi potěšen."

Strávili jsme krásné odpoledne povídáním o všem možném. Rozebírali jsme i video se špagetami a jako bych slyšela tátu. Až jsem se lekla. Někde jsem četla, že dcery si často volí partnera dle svého otce a synové zase dle matky. Brala jsem to jako nepřirozený nesmysl. Ovšem když rodina funguje a předávají se v ní zkušenosti, tak se to někde projevit musí, ne. To byl jediný malý stín, který mě zasáhl. Jinak mně bylo nádherně. Petr byl pozorný, chápavý, vtipný. On mi řekl to samé. A dodal ještě krásná. Chápete to ? Já krásná, ještě vtipná, to beru, chápavá taky, ale krásná. Domluvili jsme se na zítra do fitka po škole. Nechtěl číslo, ani se spřátelit na Facu. Nejdřív chce se poznat a sblížit v reálu. Sblížit, já se budu sbližovat s krásným, milým klukem, o kterém sní všechny holky ze třídy. Kašlu na pomstu Beátě, ať jde k čertu. Ať si ostatní lajkujou a komentujou do omrzení. Kašlu na to. Já jsem se zamilovala na první pohled. Ta myšlenka rezonuje v hlavě, nic jiného se tam momentálně nevejde. Sama nechápu ten proces, do teď jsem nic tak intenzivního neprožívala. A to jsme si jen povídali a na rozloučenou jsme si dali jen malé políbení. Ať už je zítra.
Došla jsem domů, kde mě přivítal táta slovy:" Akorát včas na večeři. Měla ses ?"
Neodpovídala jsem a hleděla do zrcadla. Roztržitě jsem vyhrkla: "Jo, fajn. Děje se něco ?"
"To mi řekni ty, protože výraz září štěstím dostává nový rozměr. Až se budeš chtít svěřit, můžeš."
"Ale tati, nic se neděje. Zatím, já nevím, nechci to zakřiknout. Promiň, půjdu k sobě, nemám hlad."
"Tak prr. Vem si talíř nahoru, i když se ti to nezdá, tak organismus si žádá své a když tak dobrou a ráno u snídaně."
"Dobře, dobrou, a díky."
A šla jsem k sobě do pokoje zpracovat dnešní odpoledne.

Kam dál