Výuka českého jazyka

Pátek v 12:14 | donPepe |  Úvahy
Zajímalo by mě, kdy naposledy se měnily osnovy výuky na základních školách na druhém stupni. Já jsem ho absolvoval zhruba před 30 lety a připadá mi, že vůbec. I výborně prospívající žáci tvarosloví a větný rozbor nenávidí. Hodiny českého jazyka nikoho nebaví. I rodiče se vlastně diví, proč se to ještě pořád učí stejným způsobem desítky a desítky let a ti odvážní dětem přiznají, že jim to v životě opravdu, ale opravdu k ničemu není.
Na prvním stupni se drtí čtení, psaní, vyjmenovaná slova a základní slovní druhy. Základ je důležitý. Ovšem na druhém stupni se český jazyk vyučuje jako latina za první republiky. Spousta názvosloví, z toho některá stále latinská. Jediným argumentem je - vždy se to učilo takhle, není důvod to měnit. Jako by se doba, prostředí a požadavky na komunikaci neměnily. Já osobně bych klidně zrušil měkké i a tvrdé y. Ovšem chápu, že by bylo příliš radikální. Ale například oblíbená písemka učitelů na správné skloňování zájmena - téhož. Skvěle se opravuje, pro děti strašák a já osobně bych to asi nedal. Úplně zbytečná věc. Zmínit, vysvětlit význam, kdyby v budoucnosti náhodou děti v textu na to někdy narazily. Dále opakované zkoušení podmiňovacího způsobu, v běžné mluvě a komunikaci v podstatě bezvýznamné. Ve větném rozboru všechny názvy začínají na P - podmět, přísudek, předmět, přívlastek, příslovečné určení a přístavek. Velmi matoucí. Podtrhávaní rovnou čarou, vlnovkou, grafické znázornění souvětí, určování druhu vedlejších vět atd. Přesunout na gymnázia a střední školy a učiliště s maturitou.
Není vůbec důležité vědět, že vedlejší věta je důsledková a že je podmět rozvitý nebo několikanásobný. Ale rozumět obsahově sdělené informaci a umět ji interpretovat vlastními slovy. Umět z textu vybrat důležité informace, vytáhnout hesla, zestručnit nebo převyprávět. A ne pojmenovávat jednotlivá slova nebo děje.
Ostatně i na prvním stupni ve slabikářích stále zůstávají archaické věty typu: máma mele maso, Ema má mísu, děti běhají po strništi a natahují moldánky. Dnešní děti se s podobnými výrazy setkají jen v učebnicích. A nejhorší je číst text, v kterém nerozumím jednotlivým slovům.
Škola má připravit maličko na život, tak proč v českém jazyce se vyučuje něco, s čím se setkáme právě jen na hodinách nebo v učebnicích a v životě vůbec ne ?
Systém výuky a přezkušování je zastaralý a nezáživný, ale pro učitele lehký v opravování. Kreativnost se nenosí a nikoho hodiny českého jazyka nebaví. I texty v učebnicích jsou nezáživné, ze starých knih, kde polovině výrazů děti ani nerozumí.
Samozřejmě vše začíná na akademické půdě, která se vždy vyznačovala značným konzervatismem a neochotou zavádět nové věci a neakceptováním změn ve společnosti.
Tak že dalších minimálně 20 let se nic nezmění, děti se budou češtiny bát a hodiny pro ně budou utrpením.
 

Zemanovo království

22. května 2018 v 13:48 | donPepe |  Úvahy
Pana Zemana jsem neměl rád už jako prognostika, který se nechal vyvézt k moci po listopadu 1989, ani jako předsedu vlády, který umožnil vznik opoziční smlouvy a rozparcelování míst vlivu v dozorčích radách a na ministerstvech a samozřejmě jsem ho nevolil ani jednou jako prezidenta. Nejradši jsem ho měl jako postavu v pořadu Tele Tele výborně ztvárněnou Richardem Genzerem.
Po druhém zvolení mi připomíná stařičkého mocnáře, mluvícího do všeho, nepamatujícího si, co přesně řekl dříve nebo, co slíbil a neschopného soudnosti a pokory. Všemu rozumí nejlépe, není obor, v kterém není expert, lidé mající jiný nebo rovnou opačný názor nazývá hlupáky, zasluhující dostat nejlépe nakládačku.
Jeho čínské cesty za obchodem nám kromě mizivých investic přinesly hlavně kopec ostudy, ať už od stalinistického vítání a trapného potlačování odpůrců bezpečnostními složkami až po zmizení jeho ekonomického poradce z Číny i následné vyslání dvou nohsledů do Říše středu zjistit, co se jako stalo. Možná se to někdy dovíme. Nejpravděpodobnější verzí bude, že mladý ředitel CEFC se utrhl ze řetězu, zadlužil svěřenou společnost až příliš a ostatní soudruzi ho klepli přes prsty. Co tady po zbude se ještě uvidí, ale přítomnost Jaroslava Tvrdíka kdekoliv značí černou díru na svěřené peníze. O to směšněji pak působí další ekonomické rady pana prezidenta firmám o tom, kým by se měly nechat koupit nebo kde by měly investovat.
Dalším výstřelkem bylo sdělení o Novičoku. Je zajímavé, že měl pan prezident Zeman k dispozici stejné zprávy jako od dvou agentur a prý si vybral tu svou a tam bylo napsáno to, co sdělil před televizními kamerami a všichni ostatní, kteří je četli naopak tvrdí, že jsou v podstatě stejné a v obou se píše, že jsme nic takového nevyráběli a neskladovali. Asi další Peroutkův článek, za který se ani po rozhodnutí soudu stále neomluvil.
Nemyslím si, že by spáchal velezradu oním sdělením. Ale bezpečnostní riziko takový prezident asi představuje. Copak nám prozradí příště ? A co je schopen vyžvanit na svých cestách ? Ať už na západ nebo východ. To se možná dozvíme v cirkusovém představení na TV Barrandov.
Co mě ovšem zarazilo u chystané žaloby od senátorů, byla jeho reakce, že senátoři ho nevolili a on se zodpovídá jen třem miliónům voličů, kteří ho volili. Což já beru jako velké selhání a nepochopení celého institutu prezidentství. On se totiž zodpovídá všem občanům republiky i těm, co ho nevolili. Médii jeho sdělení proběhlo bez povšimnutí. Zodpovídá se jen svým fanouškům a na ostatní prostě kašle, ti jsou pro něj póvl.
Tak asi tak si tady žijeme, v tom jeho království včetně ústředního šaška na Twiteru.

Princ na bílém koni

3. května 2018 v 11:37 | donPepe |  Úvahy
V dnešní bláznivě korektní a genderově vyvážené společnosti zdiskreditovaný a značně diskriminační pojem. A dokonce i rasistický, jelikož preferuje bílé koně ? Copak je něčím zvláštní nebo lepší ? Jak k tomu přijdou grošáci, hnědáci nebo černí koně ? Mají snad horší vlastnosti ? Aspoň, že se neřeší pohlaví koně. Dál je to složitější. Diskriminuje a dehonestuje to muže, kteří jsou povinni jezdit a nabízet případným zájemkyním a zachraňovat jejich životy, stabilizovat jejich finanční situaci, vstupovat do svazku manželského a plodit děti. A ženy zase staví do role pasivně čekajících na spasení.
Žádný akční film dneška se už neobejde bez sebevědomé, drsné a ostatní zachraňující hrdinky. A dnešní muži jsou zase očerňováni z obtěžování při jakémkoliv náznaku flirtování nebo konverzace na nevhodné téma. Tak že i jízda na bílém koni a hledání nevěsty by se dalo kvalifikovat jako obtěžování. Musí se to tedy vyvážit i jízdami princezen na koních, a to ne bílých. Samozřejmě po té , co muže využije k početí potomka, muž zůstává doma s dětmi a princezna je dále společensky aktivní a přebírá vedoucí úlohu ve společnosti.
A to bychom ještě mohli pojem dále rozebrat jako nespravedlivý k menšinám, ať už sexuálním nebo etnickým. Ale to bych já osobně se z toho zřejmě zbláznil. Tak že zkrátka doba princů na bílých koních je pryč. Je doba jízd různých osob bez předem zmiňované sexuální orientace na různobarevných koních, hledající vhodný protějšek bez náznaku obtěžování. Je sakra složitá doba.
 


Co vlastně chci ?

29. dubna 2018 v 15:23 | donPepe |  Životní styl
Nejdůležitější otázkou je - Co vlastně chci ? Bez ní člověk jen přežívá ze dne na den. Pomáhá nám stanovovat cíle, ať už krátkodobé nebo dlouhodobé, které se navzájem dost ovlivňují. Když si dám za cíl užít si pořádně oslavu, další den následuje otázka přežití pracovního dne při vydatné kocovině. A v hlavě se neustále vrací opět nejdůležitější otázka - Tohle opravdu chci ? Respektive, takhle jsem to chtěl ?
Neúspěchy a úspěchy pak pomáhají revidovat cíle. Úspěchy pomáhají zvyšovat sebevědomí a zvyšovat nároky na sebe sama, neúspěchy nás občas srazí a frustrují. I tak by nás měly posunout dál. Vzít si ponaučení. Denní odpovědi na otázku - Co vlastně chci ? - jsou méně náročné, ale velmi důležité. Chci se vyhnout ranní dopravní špičce, vychutnat si kávu, dotáhnout projekt, vychutnat si oběd v oblíbené restauraci, odpoledne chci do fitka, večer do kina a na sklenku vína, ať už s přáteli, partnerkou nebo partnerem.
A splněné každodenní cíle vedou zase k nejdůležitější otázce - Co chci ? Za týden, za měsíc, za rok, za pár let … od toho se pak odvíjejí související otázky - chci povýšení v zaměstnání, chci na exotickou dovolenou, chci zhubnout, chci zesílit, chci si koupit auto nebo byt, chci vstoupit do manželství nebo se rozvést, chci založit rodinu nebo být singl a užívat si …
Podotázky mohou být různé, ale bez ujasnění si - Co chci ? - se prostě nehnu dál. A když už něco chci, co pro to musím udělat ? Při opakovaném pokládání otázek se formují odpovědi a cíle. Dlouhodobější cíle potřebují podrobnější plán kvůli ujasnění si obětí, píle a pravděpodobnosti splnitelnosti. Nemusím si zrovna vypracovat graf a podrobný pětiletý plán. Ale když se například pracovně člověk během let nikam neposouvá, práce ho netěší a jedinou odpovědí na otázku - Co chci - je odpověď: rychle přežít pracovní den a vypadnout, měl bych si položit nadřazenou otázku - Chci to takhle pořád dokola ?
Nemusím se vzdávat všech cílů a snů, které se dlouhodobě neplnění, ale umět s pokorou si přiznat nereálnost některých odpovědí, cílů a snů. Ovšem nahradit je jinými. Jako děti jsme používali často větu: Já to chci, aniž bychom věděli, proč vlastně. Třeba protože to mají všichni. Což je asi ten nejhloupější důvod. Což by nám mělo časem v dospělosti dojít.
Chci tohle, udělám pro to tohle a posunu se sem. Nevyjde to ? Zkusím to znovu nebo jinak. Chci být šťastný ? Tak dělám to, co mě těší a nestarám se o okolí a jeho reakce. Protože to prostě chci. Proto je nejdůležitější otázka - Co vlastně chci ?
Já dnes chtěl napsat článek na toto téma po dobrém obědě a kávě. A až se teď půjdu projít do přírody, mám pro dnešek splněno.

Proč bylo třeba zabít Babiše

21. dubna 2018 v 10:17 | donPepe |  Tvorba
Červen 2025

Dnes je ten den, po roce a půl příprav a přetvařování, neustálých prověrek a kádrování. Všechny ostatní pokusy selhaly. Zůstal jsem sám, jiný pokus nebude, vše musí klapnout. Pravděpodobnost přežití je velmi malá. Dcera je v bezpečí za oceánem a já jsem se již smířil se svým úkolem a osudem. Nikdo jiný není. I když se nezhroutí celý systém, aspoň ne hned, tak spravedlnosti bude učiněno za dost.
Jak to všechno mohlo dojít až sem ? Tak daleko ? Copak to nebylo zřejmé už od počátku ? Nebylo, vše začalo plíživě. Trestně stíhaný premiér se dnes jeví jako prkotina. Blíží se volby a hnutí ANO má preference přes 70 procent, aspoň podle závislých médií. Ano, dnes už žádná nezávislá média nejsou. Konkurenci představují nastrčená Hnutí mladých a ČSSD, která jako jediná z původních stran zůstala. Ostatní byli po finančních procesech zrušeny a zakázány. Jo, ČSSD asi přežije vše, i když v podstatě jde o skomírání v závěsu. Ale žijí, podílejí se na moci a Babiš jim hází drobečky a poslušné ovečky mu nadšeně tleskají. Centrálně blokovaný internet a sociální sítě plné nastrčených konfidenstkých profilů hledají každičkou negativní informaci o vládnoucí straně, informace předávají bezpečnostní službě a lidé se pak přemístí do vazby a na následnou převýchovu do agrárních družstev. Serfovat po nezávislých zahraničních serverech si může dovolit pouze zkušený hackeři. Vše se zaznamenává, třídí, vyhodnocuje. A úřednické složky zasahují a postihují.
Volební období 2017-21 byla ještě docela sranda, tanečky kolem vlády-nevlády v demisi, postupné ovládnutí všech komisí a dozorčích orgánů. Klíčový konec a prosazení tzv. Finančních dekretů, Protiteroristického zákona a Důchodové reformy, nezbytná a skvělá zvládnutá PR propaganda a bohorovost občanů přesvědčených, že žádná totalita a nesvoboda se nemohou přece vrátit. Babiš nelhal v jedné věci, stát chtěl vždy řídit jako firmu. Svou firmu. Když nesouhlasíte s vedením firmy, můžete dát výpověď a odejít. Jak se vypořádat s nepohodlnými "zaměstnanci" svého státu ? Prosadit správné zákony.
Neškodně vypadala Důchodová reforma. Měla zajistit spravedlivý důchod pro všechny, pobytové a zdravotní služby. No, nekupte to. Skrývala se za tím snaha získat co nejvíce voličů a nadpoloviční většinu v parlamentu. Nebylo to poprvé, co diktatura začala totálním vítězstvím v demokratických volbách. Babišovi ovšem zajistila monopol na všechny služby spojené se seniory. Penze zvýšil, následná výhodnější pobytová a zdravotnická služba byla podmíněná registrací a založením účtu v jeho Sociálních centrech. Pro seniory to znamenalo zvýšení důchodu, kterým ovšem disponovaly zmíněná centra, když na účtu po smrti zbyly prostředky, propadly centrům. Ale nevolte ho, když vám tolik přidá a zajistí péči. Postupem času samozřejmě zlikvidoval všechnu konkurenci a byznys běžel na plné obrátky, stát platil penze, jeho Sociální centra inkasovaly platby. Zdánlivě dokonalá symbióza, ve skutečnosti způsob dalšího obohacení na konto všech. Nejen, že veškeré peněžní zůstatky propadly centrům, ale po pár měsících fungování všichni klienti psali závěti ve prospěch center. Kdo se o své starší rodinné příslušníky chtěl starat sám doma, čelil vyšším cenám služeb a neustálým hygienickým a sociálním kontrolám, pokutám či přímo odsouzení a ztrátě majetku. Přesně v souladu s tzv. Finančními dekrety, jejichž součástí byla stoprocentní evidence a kontrola všech plateb, cílené provokace, zákaz držení větší hotovosti u sebe i doma. Posílená finanční policie měla oprávnění vstupovat do domovů bez soudních příkazů i k namátkovým osobním kontrolám. V duchu hesla, kdo drží hotovost a nechce evidovat platby nebo tržby, je zločinec, který okrádá stát. Šrouby se dále utahovaly, udávání, více úředníků, více kontrol, více pokut. Povolená částka v hotovosti se zmenšovala. Byly zakázány jakékoliv transakce osobního rázu mezi fyzickými osobami v hotovosti, stejně jako hraní her o peníze. Moc dobře si pamatuji, kdy jsme hráli s kamarády o drobné. Přišla kontrola, určitě na udání, a byla nám vyměřena pokuta. Kdo neměl na účtě dostatek financí, byl odveden a udělena pokuta na majetku. Slyšel jsem o případech, kdy se kontrolovaní dostali i do potyčky, po té jejich rodina skončila bez majetku a byla zařazena do agrárního družstva. Tam bydlela na bývalých ubytovnách, pracovala v zemědělství, měla omezený pohyb. Málokdo se vyvaroval dodržování přísného řádu, proto byl pobyt při prohřešcích prodlužován. Samozřejmě konkurence v zemědělství byla zlikvidována, každý občan si musel měsíčně kupovat předem daný minimální počet výrobků vyrobených Agrofertem. Nikoho nezajímalo, jestli jste třeba vegetarián, alergik na laktózu nebo lepek. Odebrat, převést peníze. Přece ty peníze jdou na dopravu zdarma, na péči o seniory, vzdělávání a zdravotnictví. Stát jako firma, firma plná spokojených zaměstnanců, kdo odporoval, skončil opět nevalně. Firma vykazovala zisk pro podporující masy, firemní daně platili ti nespokojení.
Živnostníci v podstatě plnili roli zaměstnanců. Každý z nich měl povinnost nosit registrační tablet, který neustále monitoroval pohyb, v souladu s vývojem technologií byl posléze nahrazen náramkem, který se nesměl pod finančním postihem sundávat. Opět zde platila neomezená úřednická moc a zákaz držení peněz. Vyvléknout se z poníženého stavu šlo pouze na lékařské doporučení. A komu patřila veškerá zdravotnická zařízení ? ANO, Agrofertu.
V prvním roce platnosti dekretů se také Babiš a jeho hnutí vypořádalo s politickou konkurencí. První velkou rybou se stal pan Okamura, za finanční machinace byl odsouzen ke 20 letům a ztrátě majetku. Ztráta majetku ve prospěch státu, či-li Agrofertu. Pamatuji, jak na mítincích Babišovi jeho stoupenci a voliči nadšeně tleskali, jak bere majetek těm "zlým", aby ho přerozdělil těm "hodným." Převádění peněz do zahraničí se smělo jen přes státní banku, která mohla při sebemenším podezření peníze pozdržet nebo i zabavit. Kdo situaci dobře odhadl, zmizel v zahraničí, nejlépe za oceánem. Jsem rád, že to stihla i má dcera, která se tam vdala. Někdy se podařilo převést i část majetku. Platilo zde, kdo zaváhá, nežere. Jelikož se i po dalších teroristických útocích podařilo prosadit Protiteroristický zákon. Opět ty nadšené davy a rozhovory s lidmi v médiích. Reakce typu - ano, je to dobrý zákon, musíme si dát pozor na teroristy, monitoring osob, domovní prohlídky, porušení bankovního i advokátního tajemství. Copak ty lidi nechápali, že se to netýká jen zakuklenců nebo vousáčů, týkalo se o prostě všech. A jak to v naší kotlině chodí, začalo se udávat. Naštval vás soused, stačilo nahlásit na policii a buďte si jistí, že protiteroristická jednotka z vás něco dostala. Nemusel se přímo potvrdit terorismus, ale něco našli a následoval známý proces odsouzení, ztráty majetku a nucené práce pro Agrofert. Z politiků SPD, Pirátské strany a KSČM, kteří se nestali obětí Finančních dekretů a splňovali věkový limit do 35 let se stalo Hnutí mladých, které se stalo přívěskem hnutí ANO. Paralela s hnutím SSM z komunistického režimu je dost přesná. Součástí zákona bylo uzavření hranic, aby se k nám nemohli dostat nežádoucí osoby. Ale taky nepozorovaně ven. Když jste chtěli ven, ať už na chvíli nebo na stálo, museli jste se vykoupit. Ozbrojené složky byli posíleny na maximální úroveň.
Ještě bych zmínil školskou reformu, která už jen dokreslovala atmosféru. Zavedli se školní uniformy, každý žák při nástupu do školy obdržel opět tablet, přes který probíhala veškerá centrální komunikace se školou, evidovali se výsledky testů a monitoroval pohyb.
A co na to vše říkala EU ? Nic, všechny státy měly starosti samy se sebou, sociální nepokoje, teroristické útoky dovedly jednotlivé státy na pokraj občanské války. Nebylo ani potřeba vystupovat, prostě to přestalo fungovat.
Jedinou silou, která se snadno nevzdala, byla krajní pravice. Byla dobře organizovaná, houževnatá a zvyklá pohybovat se na hraně zákona už z dřívějších dob. Už z 90. let minulého století jsem měl dost přátel z jejich řad. Drželi se dlouho i po přijetí Protiteroristického zákona, jehož součástí samozřejmě bylo veliké omezení držení střelné zbraně i zbrojního průkazu. Pár razií skončilo střelbou, která měla za následek zpřísnění zákona. Následně došlo k pumovému útoku na jedno Sociální centrum, k němuž se sice nikdo nepřihlásil, ale obviněna byla právě pravice. Dle mého to ovšem byla provokace tajné služby. Koho by to před pár lety napadlo, jaké praktiky se vrátí. Následná vlna zatýkání a represe byla strašlivá. Naštěstí pro mě, nikdy jsem nebyl oficiálním členem ničeho a zbraň nikdy nevlastnil.
Zhruba před čtyřmi lety jsem se účastnil tajné schůzky zbytků pravicového odporu, kde se už jen z pomsty dohodlo několik scénářů atentátu na Babiše. Všichni jsme měli zahalené tváře, nikdo neměl s sebou mobil nebo jiné zařízení. Nikdy jsme se už po té nesešli. Já jen sledoval zmařené pokusy nedotažené do finální akce. Nedalo se ani rozpoznat, zda šlo o reálnou akci mých přátel či o provokaci. Zhruba po roce vše ustalo. Asi už opravdu nikdo nezbyl. Většina byla pochytána a uvězněna v tajných věznicích Protiteroristické jednotky, které si nezadaly s kriminály z 50. let minulého století. Ti šťastnější skončili jen jako otrocká síla v agrárních nebo průmyslových družstvech.
Proto jsem zvolil pomalou cestu, která dnes skončí. S dcerou jsem už dávno komunikoval přes nastrčený mail ve formě konceptu. V předem daný čas jeden napsal koncept mailu, ale neodeslal ho. Ten druhý se přihlásil na stejný mail, přečetl koncept, smazal a odpověděl. Druhý přečetl a smazal. Konec. Jen pár minut na bezpečnou komunikaci. Vše hlídané, všude agenti nebo kolaboranti. Už dávno pochopila, že se nikdy nesmí vrátit, ať se děje, co se děje. Že se něco chystá se dovtípila, ale nezrazovala mě od akce. Na to mě znala příliš dobře. A já zase věděl, že se mi to musí podařit, aby byla v bezpečí. Pravděpodobnost odvetného aktu ze msty na rodinném příslušníkovi v zahraničí byla malá. Můj úspěch garantuje chaos a ochromení ve všech státních složkách.
Má cesta spočívala v aktivním členství v hnutí ANO. Každodenní přetvářka a ztráta mých dosavadních přátel se stalo mým soukromým peklem. Pro své nadšení a výborné analytické vlastnosti jsem pomalu jsem stoupal na žebříčku popularity a důležitosti hnutí. I tak to nebude snadné, Babiš už nemá zapotřebí jezdit mezi lidi na velké mítinky, kde by byl útok snáze proveditelný. A po zmařených přípravách na jeho odstranění posílila i jeho přímá ochrana. Ale přeci jen se blíží volby a v každém kraji se aspoň mihne pozdravit své věrné ovečky.
Ve 3D tiskárně jsem si vyrobil dvě střelné zbraně na jeden výstřel a dva nože. Jsou připraveny na místě v místním centru, kde Babiš započne svou návštěvu. Byl jsem dokonce vybrán mezi pár šťastlivců, s kterými prohodí pár slov a podá si ruku. Tak jdeme na to.
Davy lidí, limuzíny, švédské stoly, bezpečnostní rámy a služba, prověřená obsluha. Už je v budově a já své zbraně mám u sebe. Každá střelná znamená jen jeden výstřel. Rád bych ho zabil nožem, koukal se mu při tom do očí a viděl prchající život plný paniky a strachu.
Jak já nesnáším jeho samolibý výraz, aspoň že rodinu nechal jinde. Blíží se, po každém boku jeden strážce. Budu muset zlikvidovat nejdřív je. Od Babiše nečekám rychlé reakce nebo aktivní odpor vzhledem k jeho věku, ale nesmím nic podcenit, nikdo jiný už není. Snad neselže zbraň, ale i stím počítám, moment překvapení hraje pro mě.
První strážce padá po výstřelu do hlavy bez možnosti reakce, druhý stačí vyndat zbraň, ale nestačí ji použít. Zahazuji použité zbraně a beru si nůž. Žádné zaváhání, rychlý řez přes hrdlo. Ruce mu automaticky vystřelily vzhůru ke krku. Útok na slabiny včetně stehenních tepen, útok na srdce zhatí ochranná vesta, beru druhý nůž a zabodávám ho do oka. Smrtelná rána. Padá k zemi, je hotovo. Beru strážcům zbraně, záložní zásobníky a vysílačku. Uběhla sotva minuta, dav se probírá, ozývají se výkřiky, dav ovládá panika, blíží se další strážci, výstřely zvětšují paniku. Likviduji nejbližšího protivníka a utíkám na terasu. Vím, že je konec, chci s sebou vzít ještě pár nohsledů. Cítím prudkou bolest v rameni, kulka mě jen škrábla. Lezu na střehu. Další výstřel, ostrá bolest v noze. Nemám páru, jestli kulka prolétla skrz nebo uvízla. Vyškrábu se na střehu, odvalím se stranou. Bolest v noze pulsuje. Sejmul jsem dalšího zbrklého strážce, co vylezl na střehu bez zajištění. Beru si jeho zbraň. Křik, chaos, povely, z dálky je slyšet vrtulník. Zjišťuji, že kulka v noze uvízla. Konec se blíží, schovám se za výklenek, nádech, výdech. Je krásný letní den. Nesmí mě dostat živého, ale ještě jich vezmu pár sebou. Tak polezte, teď už je to jednou, dokonáno jest. Hlavní strůjce nespravedlivých procesů, šikany a zbídačení svých odpůrců to má za sebou. Snad zbylo dost poctivých lidí, kteří procitnou, a kdyby ne, aspoň jsem pomstil své druhy. Pohled do dálky, modrá obloha, ptáci cvrlikají, nádherný den na smrt, tak dělejte, pojďte už, ještě jednou si zatancujeme ...

Ublíženecká Koukalová ?

18. dubna 2018 v 13:23 | donPepe |  Úvahy
Gabriela Koukalová je poslední měsíce nejvíce zmiňovanou českou sportovkyní aniž by podala nějaký sportovní výkon. Před sezónou nespecifikované zdravotní problémy s lýtky, v průběhu malá naděje na olympiádu, posléze odpískání sezóny, rozhovor o biatlonovém týmu a nakonec kniha.
Pro rozvoj biatlonu, sportovní svět a českou mládež udělala svými výkony mnoho. Vydaná kniha ovšem svědčí o tom, že odchod a nenávrat k biatlonu byla už dávno připravená a všechny marné naděje vysílané k fanouškům jen hrané. Ano, život profesionálního sportovce je jistě náročný, pro emocionálně slabší povahy zřejmě i nebezpečný. Dril, cestování, tlak, absence "normálního" života v sezóně. Ale … copak je pod menším tlakem obyčejný člověk, který má rodinu, náročnou práci a musí platit hypotéku a další účty ? Nebo lékař, letecký dispečer, krizový manažer nebo učitel ? Ne, všichni v dnešní době čelíme stresu i tlaku okolí.
Její knihu si rozhodně nekoupím, stačilo mi pár ukázek, které uveřejnila média. Celým příběhem se táhne téma - "já jsem jiná, on mě něco řekl, on mi ublížil, ony mě mezi sebou nechtěli, ony se se mnou nebavily, ten mě nepodpořil, oni mě nepodpořili, odložili a zapomněli na mě." Tento ublíženecký tón mě asi vadí nejvíce. Problémy v komunikaci mohou nastat, někdo se někoho dotkne, ale dá se řešit právě tím dialogem, říct si o pomoc, probrat situaci s někým blízkým, ať už v rodině nebo mimo ni atd. Staví se tu do role, že za její situaci a snad i úděl může prostě okolí a ostatní, kteří ji prostě nechápali a nechápou. V podstatě se neliší od zpovědí lidí, kteří pak vezmou zbraň a jdou vystřílet školu, bývalé pracoviště nebo obchodní centrum. Můžeme být asi rádi, že Gabriela Koukalová napsala knihu, protože se zbraní zacházet umí velmi dobře.
Krátké shrnutí - úspěšná sportovkyně hnaná už rodiči k výkonům, ve sportovním světě osamocená s psychickými problémy se po kariéře snaží vyrovnat se se situací a vyřídit si účty s okolím. Tuto energii měla dát do řešení, když byl problém aktuální včetně profesionální terapeutické pomoci. Nemusela by pak sklouznout k bulvárnímu způsobu řešení, kde se hodně mluví i o velkém vlivu současného manžela na její chování. Což je ovšem bulvární neobjektivní zpráva. Rozhodně touto knihou Gabriela ukončila sportovní kariéru a udělala definitivní tečku za jednou etapou svého života. V té další ji můžeme popřát hodně štěstí a poděkovat ji za sportovní výkony v dresu České republiky.

Zbytečný Cermat

13. dubna 2018 v 12:20 | donPepe |  Úvahy
Nebudu zde vypočítávat miliardy a stamilióny, které nás tato instituce stála. Opravdu hodně. A není žádným tajemstvím, že s každou novinkou se objevili další problémy. Cermat zareagoval na objednávku státu srovnávat úroveň vzdělání na školách. Ale místo, aby vyhodnotily úroveň znalostí, školy své žáky začaly přímo připravovat na tyto srovnávací testy, protože zjistily, že v nich jsou věci nebo postupy, které se nevyučují. Místo, aby se testy připravily dle výuky a osnov, školy se přizpůsobily testům.
Nejvíce zbytečnost a úskalí centrálního systému pocítili maturanti. Při stížnostech na systém, ať už od maturantů nebo odborné veřejnosti, bez jakékoliv pokory představitelé jen hájili svůj systém. Každým rokem se systém měnil, včetně systému hodnocení. Sloh by měl hodnotit učitel, který vás ho naučí. Asi se situace zlepšila vůči prvnímu spuštění. Na případné námitky opět představitelé Cermatu odpovídají stejně ve smyslu: "náš pilotní projekt a diskuze s odborníky prokázali náš systém za dostatečný, aby vyhodnotil znalosti maturantů."
Podobně jsou na tom už i žáci základních škol při absolvování přijímacích zkoušek na střední školy a učiliště. Dostanou číslo, napíšou testy. Ty se všechny pošlou do Prahy do sídla Cermatu, kde se vyhodnotí. Můžeme jen doufat, že nenastane nějaký technický problém, který při centrálním řízení čehokoliv může napáchat obrovské škody.
Snahou o centrální nebo celostátní testy nebo zkoušky je spravedlivý systém hodnocení znalostí a dovedností. Ale ten nemůže být ani nastaven, pokud stát není schopen garantovat stejnou úroveň výuky a vzdělávání na všech školách, což je v podstatě nemožné. A zvlášť ve státě, kdy sypeme peníze do IT firmy, která si své náklady zveličuje a je v podstatě nekontrolovatelná. Centrální IT zakázky, systémy, servis jsou složité. Laik neumí relevantně zhodnotit náklady. Někdy údržba systému znamená mnoho hodin práce v měsíci, někdy jednu kávu u notebooku a cena může být stejná.
Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby státní peníze nasypané do Cermatu za celé období, se využili přímo na školách na zkvalitnění výuky, nakoupení pomůcek nebo i zkvalitnění výuky samotných učitelů na univerzitách, bylo by lépe. Ale to se asi nestane a spolupráce a monopol Cermatu potrvá dál. Politici nikdy nepřiznají chybu, ministerstvem prošli politici všech možných stran a přiznání nefunkčnosti systému nebo nehospodárně vynaložených peněz je proto utopií. Tak snad se děti něco naučí, složí zkoušku a systém je vyhodnotí, aby si úředníci mohli všechny zařadit do svých statistických tabulek a v Cermatu otevřít šampaňské na oslavu.

Studenti a stávky

16. března 2018 v 11:21 | donPepe |  Úvahy
Studenti jsou součástí společnosti a většina obyvatel jimi byla. Dokázali popostrčit dějiny kousek dopředu nebo i dozadu. V roce 1989 jsem sám byl student, klíči jsem zvonil a na demonstrace chodil. A stejně jako dnes slyšel od starší generace, co jako chceme, vždyť vůbec ničemu nerozumíme, koho jako chceme poučovat. Platí, že ne každá nová myšlenka je geniální, stejně jako když někdo něco dělá dlouho, tak to umí a dělá správně. Sám jsem byl též rozčarován pozdějším vývojem v některých oblastech. Ale změny režimu rozhodně nelituji.
Ze studentů se stanou rodiče, zaměstnanci, živnostníci se svými problémy, kompromisy a hypotékami. Dnes nastavují společnosti zrcadlo. Dětská upřímnost nás neustále překvapuje a studentům z ní ještě něco zbývá. K mládí ideály patří, nemají ve všem pravdu, ale jejich názor by rozhodně měl vést k zamyšlení nebo diskuzi. Není to žádná novinka, stačí se podívat do historie, kdy každá nová dorostlá generace chtěla měnit svět a společnost k lepšímu. A možná pro větší čistotu duší se někdy nechají manipulovat zkušenými lidmi v pozadí.
Nechci zlehčovat jejich nadšení, ale čistě technicky zní stávka studentů jako nesmysl. Stávkující studují díky daním pracujících a nastavení školního a vzdělávacího systému. Protestní shromáždění by rozhodně znělo lépe. Snad se jim své ideály podaří dotáhnout do konce i během stárnutí. Ale rozhodně není na místě jejich označení panem prezidentem Zemanem jako chudáčky. Sám využil studenty k své cestě k moci. A samozřejmě když už sedíte v premiérském křesle nebo sídlíte na Hradě, nemáte zájem na nějaké další změně. Osobně uznávám prezidentskou funkci, ale pana Zemana jsem neměl rád ani v 90. letech a dnes je má averze ještě větší. Ale nebyl jsem spokojen ani s panem Husákem, panem Klausem a panem Havlem. Ale jedině u pana Havla můžu s klidem sdělit, že by bez studentů, Sametové revoluce a změny režimu by v podobné funkci jako jediný nebyl. Jinak by ambiciózní pan Sobotka byl nadějný komunistický kádr, Klaus se Zemanem zasloužilí aparátníci působící v podobných funkcích, a pan Babiš by jim možná sekundoval na Hradě nebo v ústředním výboru. I pan Kalousek by možná nějaký čas vedl SSM. To je na tom asi to nejsmutnější. Bez ohledu na režim by nám prostě vládli stejní lidé. Proto podobné protesty nebo i stávky mají svou důležitost a funkci varovného prstu.

Daně

9. února 2018 v 14:05 | donPepe |  Úvahy
Poslední roky neustále slyšíme, jak nyní vládnoucí - nevládnoucí hnutí ANO umí vybírat daně. Že každým rokem se vybere více a více peněz na daně, a vše jen kvůli správným díky jimi připravenými zákony a opatřeními.
Nejdřív se pozastavím nad tím, jestli má vůbec být účel státu a jeho finančního úřadu vybírat na daních co nejvíce prostředků. Určitě ne. Bytí v prsa a prohlášení, my jsme vybrali nejvíc, do teďka všichni kradli nejsou na místě. Stát má vybírat tolik, aby pokryl to, co má. Mohou se měnit priority, občas rozpočet ovlivní krize nebo katastrofa. Momentálně dobré bilanci nahrává ještě fakt, že se ekonomice daří a nezaměstnanost je na nejnižší úrovni. Dále stát přenesl velkou zátěž na plátce daní. Složitá administrativa a nefunkční systémy, vše korunováno zmatkem kolem vln EET, pro koho platí, pro koho ne, a jak dál po rozsudku Vrchního správního soudu.
Tím se dostávám k druhému bodu - nákladnosti výběru daní. Obecně zákony a rozhodování úředníku směřuje k systému, kdy všechny údaje musí dodat lidé. Nakoupit prostředky, software, zpracovat data a odeslat na úřad, kde úředníka systém automaticky na něco upozorní a ten pak bez rozmyslu koná. Vlastní úsudek a odpovědnost za rozhodnutí je nežádoucí, vše se svádí na systém. Sám jsem zvědavý, kolik nakonec Finanční úřad bude stát neoprávněné používání zajišťovacích příkazů. Navíc státní správa nabobtnala. Například na finančním úřadě pracuje jen o třetinu méně osob, než čítá naše profesionální armáda.
Tak že vybereme více, ale náklady na platy úředníků, prohrané arbitráže a správa systému sežere ještě více. Možná přeháním, ale každá vybraná koruna navíc nás pak může stát dvě. A až přijde nějaká další krize, tak drahý systém bude teprve na obtíž. Přitom by se měl stát spíše zaměřit na velké nadnárodní korporace, kteří různými převody, optimalizacemi zisku a půjčkám dceřinným firmám, snižují své zisky. A týká se to též vlajkové lodi hnutí ANO - Agrofertu. A řečem, že teď už ho pan Babiš nevlastní a nemá s ním nic společného, že je to dané do holdingu, snad věří jen slepí fanatičtí uctívači pana Adreje. A když se nějaký zaměstnanec jeho nové rodinné firmy - našeho státu - vzepře a nechá např. prošetřit levné bydlení ministryně financí nebo neoprávněné užívání půdy Agrofertem, prostě bude odejít.

Takže milí zlatí financové, přibrzděte. Jste tu pro lidi, a méně někdy znamená více. Nehledě na to, že den daňové svobody se posunul opět dál do léta v rozporu s volebním programem. Opět.

Ta naše ochranka česká ...

17. ledna 2018 v 13:03 | donPepe |  Úvahy
… není vůbec moc hezká. Navíc se zdá, že chybí sebereflexe zodpovědných lidí. Máme vlastně štěstí, že nejsme zemí atentátníkům zaslíbená. Jinak bychom v posledním desetiletí měli dva státní pohřby.
Ve starším případě u pana prezidenta Klause to bylo až trapné. Neznámý se přiblížil, vyndal pistolku a stiskl spoušť. Bez jakékoliv reakce. Jen prezident pronesl památnou větu: "to se vám moc nepovedlo." což naprosto vystihuje situaci. "Atentátník" ještě v poklidu odkráčel, k jeho zadržení došlo až o něco později. Kdyby byl opravdu ozbrojen a vystřelil, bylo po prezidentovi. Možná by pak ochranka reagovala rychle a útočníka zneškodnila, možná by zmatkovala a obětí by bylo víc. Naprosté neomluvitelné selhání. Už dříve prosakovaly zprávy, že chování prezidentského páru k ochrance není nejlepší a často se zabývá nošením nákupních tašek. Ovšem je to zase jen věc vedoucího pracovníka, který si musí umět prosadit přesnou náplň a podmínky ochranné služby prezidenta, jinak nemá na svém místě co dělat.
A čerstvý incident u voleb ? Reakce ochranky celkem v pořádku, zneškodnění, zadržení. Podcenění přípravy návštěvy prezidenta ve volební místnosti určitě. Chabá prověrka osob v bohorovosti, že se přece nemůže nic stát. Pravý atentátník by to asi opět stihl a ve volební místnosti by nastalo peklo. Chápu, že ochranné rámy detekující kovy nemohou být v každé volební místnosti, ale když tam má přijít prezident, proč ne. Nebo nejjednodušší způsob - jde volit prezident, všichni ven. A nebral bych to jako aroganci nebo papalášství, protože prezident představuje symbol státu, ať s ním souhlasím nebo ne.
Když pak sledujete tiskové konference vysokých šarží policie nebo ochranné služby, nevěříte svým očím a uším. Vše funguje, plán výcviku se plní, samý úspěch a samý klad. A pak se stane průser. Najde se obětní beránek a jede se dál ve stejném stylu, rutina na náhodu, spoléhání na klidný průběh události. A není to pak problém a odpovědnost řadových příslušníky, ale ředitelů a jejich zástupců v ozbrojených složkách. Ale na konci si vždy čelní představitelé rozdají statisícové odměny za plnění stanovených úkolů a cílů. Hodnotí se data a statistika, počet hodin výcviku a podobně. O kvalitě a připravenosti to ovšem moc nevypovídá. Často jezdí na různá školení lidé, kteří daný výcvik nepotřebují, jen se musí vyplnit kolonka a občas to policista z kanceláře bere jako povyražení. Nedostatek je těch v aktivní službě přímo na ulici, ti se pak dostanou k výcviku nejméně, protože za ně nemá kdo sloužit. Nebo to dostanou rozkazem třeba po noční službě nebo v přesčasu, kdy jsou unavení a přetížení. Smysl a výsledek takového školení nebo cvičení je přinejmenším sporný.

Závěrem snad jen přání, abychom se nestali atraktivní zemí pro teroristy a atentátníky, protože by to byl jejich předčasný ráj. Jelikož nepředpokládám, že by se nějak razantně měnil způsob a vedení policejních a ochranných služeb.

Kam dál